ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3670.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3670/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v exekuční věci oprávněného OBAL CENTRUM s. r. o. se sídlem v Sezemicích, Veská č. 35, IČO 25923536, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída č. 15, proti povinnému P. N. , pro 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové, Exekutorský úřad Hradec Králové, U Soudu č. 276, pod sp. zn. 19 EX 2291/13, a u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 44 EXE 3488/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2014, č. j. 18 Co 104/2014 - 18, takto:
Usnesení krajského soudu ze dne 30. dubna 2014, č. j. 18 Co 104/2014 - 18, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutorka JUDr. Marcela Dvořáčková (dále jen „soudní exekutorka“) usnesením ze dne 4. 2. 2014, č. j. 19 EX 2291/13 - 10, zamítla exekuční návrh oprávněného ze dne 13. 12. 2013. V odůvodnění tohoto usnesení uvedla, že oprávněný podal návrh na exekuci na majetek povinného podle rozhodčího nálezu č. j. RD/012/2013/MS-4, vydaného rozhodcem Mgr. Milošem Sabáčkem dne 29. 10. 2013, že tento návrh předložila Okresnímu soudu v Pardubicích spolu se žádostí o pověření a nařízení exekuce a notářským zápisem sepsaným dne 13. 1. 2012 pod sp. zn. NZ 5/2012, N 7/2012, JUDr. Zdeňkou Šťastnou, notářkou v Chrudimi, jímž byla sepsána zakladatelská listina společnosti s ručením omezeným INSPEKTRA s. r. o., která obsahuje rozhodčí doložku, a že Okresní soud v Pardubicích vydal dne 16. 1. 2014 pod č. j. 44 EXE 3488/2013 - 22 závazný pokyn, jímž jí uložil, aby exekuční návrh oprávněného zamítla. Exekuční soud v tomto pokynu uvedl, že „mezi stranami (účastníky řízení) nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka v bodě XV. zakladatelského dokumentu byla určena pouze jednou stranou, a to pouze v rámci zakladatelské listiny společnosti s ručením omezeným, jejímž společníkem byl povinný), nebyla tedy ani platně sjednána rozhodčí doložka, z níž by bylo možné usuzovat pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Předložený rozhodčí nález tak není způsobilým exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. c) ex. ř.“. Soudní exekutorka proto na základě uvedeného pokynu soudu exekuční návrh oprávněného podle ustanovení §43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“, případně „ex. ř.“), zamítla.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 18 Co 104/2014 - 18, usnesení soudní exekutorky potvrdil a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v prvním stupni ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že „rozhodčí smlouva mezi účastníky tohoto řízení byla uzavřena dne 13. 1. 2012“ a že je proto třeba na posouzení její platnosti aplikovat zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vyšel ze zjištění, že rozhodčí doložka obsažená v zakladatelské listině obsahuje seznam, v němž jsou uvedeny 4 osoby (potencionální rozhodci), přičemž „právo výběru rozhodce je sjednáno jen pro žalobce (tj. samozřejmě věřitele) podávajícího žalobu tak, že kterémukoliv z těchto rozhodců doručí žalobu, rozhodce věc projedná na základě principu spravedlnosti v jednoinstančním rozhodčím řízení“. Při právním posouzení věci odvolací soud odkázal na závěry uvedené v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 45/2010 a 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a dospěl k závěru, že „ rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky tohoto řízení neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže výběr rozhodce ze seznamu rozhodců byl svěřen do rukou jedné ze smluvních stran, která podá rozhodčí žalobu“. Z tohoto důvodu usnesení soudní exekutorky jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že je v rozporu se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, neboť v posuzovaném případě byla platně uzavřena rozhodčí doložka, „ která je obsahem zakladatelské listiny, tj. společenské smlouvy obchodní společnosti (jež není třetí stranou, ale smluvní stranou smlouvy)“ . Pokud se v ní smluvní strany dohodly na osobách, které jsou „oprávněny rozhodovat možné spory mezi stranami, pak podle dovolatele došlo k přímému určení osob rozhodců, jak stanoví zákon, a nic na tom nemění skutečnost, že strany takto určily více osob než jednu, a ponechaly na žalobci, aby z daného, stranami odsouhlaseného a zcela konkrétního seznamu vybral jednu osobu rozhodce pro konkrétní věc“. Přitom seznam osob oprávněných rozhodovat v možném sporu je výsledkem vůle smluvních stran a jejich dohody, přičemž osoby v tomto seznamu uvedené jsou oprávněny rozhodovat toliko spory mezi smluvními stranami a výhradně spory vzniklé z uzavřené společenské smlouvy. Rovněž skutečnost, že ze seznamu osob, na kterých se strany dohodly, vybírá osobu rozhodce ad hoc žalobce, je zcela irelevantní, neboť „s ohledem na sjednanou rozhodčí doložku v textu společenské smlouvy není vyloučeno, aby došlo ke změně postavení účastníků dohody jako věřitele a dlužníka a tedy i žalobce a žalovaného v případě jiných dalších sporů“. Dále dovolatel poukazuje na to, že povinný podal ke Krajskému soudu v Liberci, jako soudu místně a věcně příslušnému, návrh na zrušení rozhodčího nálezu a zároveň návrh na odložení vykonatelnosti tohoto nálezu; podle jeho názoru proto není možné, aby o zrušení rozhodčího nálezu rozhodoval jiný soud. Zahájení jiného soudního řízení o posouzení platnosti rozhodčího nálezu a tedy i platnosti sjednané rozhodčí smlouvy brání překážka litispendence a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích proto nebyl soudem místně příslušným rozhodovat, zda sjednaná rozhodčí doložka v textu společenské smlouvy je platná. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému výroku usnesení odvolacího soudu o věci samé je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť v tomto rozsahu závisí napadené usnesení na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Po přezkoumání tohoto výroku usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání oprávněného je důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souzené věci podal oprávněný dne 13. 12. 2013 exekuční návrh na exekuci na majetek povinného podle rozhodčího nálezu č. j. RD/012/2013/MS-4, vydaného rozhodcem Mgr. Milošem Sabáčkem (dále jen „rozhodce“) dne 29. 10. 2013, jímž žalovanému (povinnému) byla (mimo jiné) uložena povinnost „zaplatit prvnímu žalobci (oprávněnému) částku 140.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení podle Nařízení vlády 142/1994 Sb. ve znění Nařízení vlády 163/2005 Sb. od 9. 8. 2013 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 9.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu“. V odůvodnění tohoto nálezu se na straně 2 uvádí, že „žalovaný si při založení společnosti INSPEKTRA s. r. o. ke splnění povinnosti společníka zaplatit základní kapitál, půjčil částku 190.000,- Kč od společnosti OBAL CENTRUM s. r. o., jak vyplývá z listiny Zápis o půjčce ze dne 29. 6. 2013. Z listiny dále vyplývá, že žalovanému byla dne 29. 6. 2013 poskytnuta hotovostní půjčka v částce 190.000,- Kč společností INSPEKTRA s. r. o., jejíž je žalovaný jediným společníkem, žalovaný týž den půjčenou částku osobně vložil na účet společnosti OBAL CENTRUM s. r. o., čímž se žalovaný stal dlužníkem původního žalobce společnosti INSPEKTRA s. r. o.“.
Protože rozhodce svou pravomoc rozhodnout věc dovodil z rozhodčí doložky obsažené v zakládací listině obchodní společnosti, sepsané formou notářského zápisu ze dne 13. 1. 2012 pod sp. zn. NZ 5/2012, N 7/2012, JUDr. Zdeňkou Šťastnou, notářkou v Chrudimi, je třeba projednávanou věc posuzovat podle právních předpisů v té době účinných, tj. podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, dále jen „zákon o rozhodčím řízení“ (srov. bod 2., Čl. II, Části první zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). Splnění podmínek pro vedení exekuce je třeba s ohledem na datum zahájení exekučního řízení (exekuční návrh podal oprávněný dne 13. 12. 2013) posuzovat podle občanského soudního řádu a exekučního řádu účinných do 31. 12. 2013 (srov. bod 2., Čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. LII, Část čtyřicátá čtvrtá zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva).
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) ex. ř. je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález.
Exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (§43a odst. 1 věta první ex. ř.). Soud vydá pověření do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady (§43a odst. 3 ex. ř.).
Podle ustanovení §43a odst. 6 ex. ř., jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh odmítl nebo zamítl. Tímto pokynem je exekutor vázán.
Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007).
Tyto závěry platí rovněž podle exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 pouze s tím rozdílem, že soud nerozhoduje o nařízení exekuce, nýbrž soudnímu exekutorovi vydává pověření k provedení exekuce, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné.
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze závěrů uvedených v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněném pod číslem 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s touto právní větou: „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona“. Dále odvolací soud odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle kterého „neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák.“, a na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc“.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněném pod číslem 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud shledal podle §39 obč. zák. neplatnou rozhodčí smlouvu, uzavřenou do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněným pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud - s připomenutím rozhodnutí uvedených shora - opět uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.
Ústavní soud se ke způsobu určení osoby rozhodce ve smyslu §2 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyslovil ve stěžejním nálezu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. V něm uvedl, že má-li ve věci rozhodovat subjekt (právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Právní úprava tak ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace (konkretizace) osoby rozhodce (srov. „...spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci“, „...má rozhodovat jeden nebo více rozhodců...“ anebo „rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců“), přičemž vždy platí, že se musí jednat o fyzickou osobu. Teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců. V projednávané věci byl však výběr rozhodce ponechán na vůli účastníka s tím, že žalující strana jej vybere ze seznamu, který vede rozhodčí společnost (Asociace arbitrů), jež nebyla a není stálým rozhodčím soudem, přičemž takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní výběr rozhodce.
Ve všech výše uvedených věcech nebyl v rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě určen, vybrat ho měla jedna smluvní strana, případně třetí subjekt, jenž nebyl účastníkem rozhodčí smlouvy, ze seznamu vedeného právnickou nebo fyzickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; seznam obsahující výčet fyzických osob povolaných k rozhodnutí sporu (rozhodců) nebyl součástí rozhodčí smlouvy.
Jak již bylo shora uvedeno, rozhodce Mgr. Miloš Sabáček dovodil svou pravomoc rozhodnout spor mezi účastníky tohoto řízení z rozhodčí doložky obsažené v zakládací listině obchodní společnosti s ručením omezeným INSPEKTRA, sepsané formou notářského zápisu dne 13. 1. 2012 JUDr. Zdeňkou Šťastnou, notářkou v Chrudimi pod sp. zn. NZ 5/2012, N 7/2012. Z tohoto notářského zápisu vyplývá, že byl sepsán s jediným účastníkem P. N., přičemž mimo jiné se v něm uvádí, že „při založení společnosti je jediným společníkem P. N., že základní kapitál společnosti je tvořen peněžitým vkladem zakladatele do základního kapitálu společnosti, jehož výše činí 200.000,- Kč, že zakladatel se zavazuje zcela splatit svůj vklad na zvláštní účet u banky znějící na firmu společnosti, který za tím účelem zřídí správce vkladu do dne podání návrhu na zápis nové společnosti do obchodního rejstříku, že správcem vkladu před vznikem společnosti podle ustanovení §60 obchodního zákoníku je zakladatel P. N., že orgány společnosti před jejím vznikem jsou valná hromada a jednatelé společnosti , že kdo jedná jménem společnosti před jejím vznikem, je z tohoto jednání zavázán, jedná-li více osob, jsou zavázány společně a nerozdílně, že jestliže společník, případně valná hromada společnosti toto jednání schválí do tří měsíců od vzniku společnosti, platí, že z těchto jednání byla společnost zavázána od počátku , že má-li společnost jediného společníka, vykonává tento společník působnost valné hromady (ustanovení §132 obchodního zákoníku), že rozhodnutí společníka při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsané společníkem, že rozhodnutí společníka musí mít formu notářského zápisu v těch případech, kdy se o rozhodnutí valné hromady pořizuje notářský zápis, že statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů, kteří jsou oprávněni jednat jménem společnosti samostatně …že jednatelům náleží obchodní vedení společnosti, že prvním jednatelem společnosti je pan R. V., narozený…, bytem…“. V bodu XV. tohoto notářského zápisu nazvaném rozhodčí doložka se uvádí: „Veškeré spory vzniklé ze zakladatelského dokumentu nebo v souvislosti s ním, včetně sporů vzniklých ze smluv o převodu obchodního podílu mezi budoucími společníky, včetně sporů o platnost těchto smluv, budou řešeny s vyloučením pravomoci obecných soudů s konečnou platností v rozhodčím řízení. Rozhodce je oprávněn stanovit i pravidla rozhodčího řízení a rozhodovat ve sporu na základě principu spravedlnosti. Ústní jednání nebude nařizováno a rozhodce je oprávněn rozhodnout pouze na základě listinných důkazů. Rozhodce bude vybrán žalobcem ze seznamu rozhodců: Mgr. Ing. Miroslav Vondruška…, Mgr. Michala Popovičová…, Mgr. Miloš Sabáček…, Ing. Petr Tůma…“.
Se závěrem odvolacího soudu, že „ rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky tohoto řízení neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže výběr rozhodce ze seznamu rozhodců byl svěřen do rukou jedné ze smluvních stran, která podá rozhodčí žalobu“, dovolací soud nesouhlasí.
Je tomu tak jednak proto, že shora citovaná rozhodčí doložka (nikoliv rozhodčí smlouva) nebyla uzavřena mezi účastníky tohoto řízení, jimiž jsou oprávněný OBAL CENTRUM s. r. o. a povinný P. N. , a dále proto, že obsahuje-li rozhodčí doložka seznam čtyř konkrétních rozhodců, z „nichž rozhodce bude vybrán žalobcem“, nelze jen z tohoto důvodu dovodit, že neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a že by se tak na danou věc vztahovaly judikatorní závěry shora formulované. Právě naopak z této doložky vyplývá, že osoba rozhodce je předvídatelná v tom smyslu, že rozhodcem ad hoc podle ní bude jedna ze čtyř osob jmenovitě v doložce vyjmenovaných, z nichž každá je oprávněna spor „samostatně“ rozhodnout, což je podstatný rozdíl oproti případu, kdy žádná potenciální osoba rozhodce v rozhodčí doložce (smlouvě) uvedena nebyla a její výběr byl ponechán výlučně na úvaze jedné smluvní strany. Rozhodci byli určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a neměnný. Skutečnost, že oprávněn rozhodnout majetkový spor bude ten z nich, který obdrží žalobu, nelze považovat za stanovení způsobu, „jak počet i osoby rozhodců mají být určeny“ (srov. §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení); podání žaloby je procesní úkon strany směřující k zahájení rozhodčího řízení u rozhodce, který byl jmenovitě určen (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 , v němž dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem ; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule; dále srov. předchozí usnesení Ústavního soudu ze dne 11. října 2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, a ze dne 23. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/13). Závěr odvolacího soudu o neplatnosti rozhodčí doložky podle §39 obč. zák. z jím uvedeného důvodu je proto nesprávný.
Z obsahu spisu soudní exekutorky vyplývá, že oprávněný v odvolání proti jejímu usnesení ze dne 4. 2. 2014, č. j. 19 EX 2291/13, nesouhlasil s důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu, který uvedl Okresní soud v Pardubicích v závazném pokynu ze dne 16. 1. 2014 pod č. j. 44 EXE 3488/2013 - 22, podle nějž předložený rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. c) ex. ř., neboť „mezi stranami (účastníky řízení) nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva“, že „rozhodčí doložka v bodě XV. zakladatelského dokumentu byla určena pouze jednou stranou, a to pouze v rámci zakladatelské listiny společnosti s ručením omezeným, jejímž společníkem byl povinný“, že tedy „nebyla ani platně sjednána rozhodčí doložka, z níž by bylo možné usuzovat pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Oprávněný v něm zejména namítal, že „společenská smlouva“ je smlouvou, která upravuje práva a povinnosti všech zúčastněných osob, tedy společníků, prvních jednatelů a jednatelů jako fyzických osob a společnosti, jejímž jménem jedná jeden či více jednatelů, že text rozhodčí doložky je ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. dostatečně určitý a vyplývá z něho vůle jediného společníka, vůle prvního jednatele a vůle společnosti, jejímž jménem jednatel jedná, být textem rozhodčí doložky vázán v případě vzniku společnosti, že je nesporné, že jediný společník text „společenské smlouvy“ schválil včetně v něm obsažené rozhodčí doložky, neboť podepsal notářský zápis, který je ve smyslu ustanovení §134 o. s. ř. veřejnou listinou, že první jednatel podepsal návrh na zápis založené obchodní společnosti do obchodního rejstříku, tedy souhlasil se „společenskou smlouvou“ včetně uvedené rozhodčí doložky, že „zcela nesporně je účastníkem řízení o zápis společnosti společnost sama, jejíž jménem jedná jednatel společnosti“, a že „sám povinný uvedl, že dne 13. 8. 2013 společník rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady rozhodl o vypuštění rozhodčí doložky ze zakladatelské listiny, z čehož vyplývá, že společník považoval rozhodčí doložku za platnou“.
Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se však - v důsledku svého nesprávného právního závěru, že „ rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky tohoto řízení neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže výběr rozhodce ze seznamu rozhodců byl svěřen do rukou jedné ze smluvních stran, která podá rozhodčí žalobu“, a že je tak namístě aplikovat závěry uvedené v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 45/2010 a 121/2011 a 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se však v dané věci neuplatní - nezabýval důvodem uvedeným exekučním soudem v jeho závazném pokynu daném soudní exekutorce ani shora uvedenými námitkami oprávněného v odvolání proti usnesení soudní exekutorky ze dne 4. 2. 2014, č. j. 19 EX 2291/13, jímž byl jeho exekuční návrh zamítnut.
Pakliže rozhodčí doložka obsažená v zakladatelské listině společnosti INSPEKTRA s. r. o., sepsané formou notářského zápisu, není z důvodu uvedeného odvolacím soudem neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., je na odvolacím soudu, aby posoudil, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady (§43a odst. 3 ex. ř.) k vydání pověření soudní exekutorce k provedení exekuce, či nikoliv. Jelikož soud prvního stupně v závazném pokynu daném soudní exekutorce dovodil, že „mezi stranami (účastníky řízení) nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva, že rozhodčí doložka v bodě XV. zakladatelského dokumentu byla určena pouze jednou stranou, a to pouze v rámci zakladatelské listiny společnosti s ručením omezeným, jejímž společníkem byl povinný, že tedy nebyla ani platně sjednána rozhodčí doložka, z níž by bylo možné usuzovat pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu“, a oprávněný s tímto právním názorem v odvolání proti zamítavému rozhodnutí soudní exekutorky nesouhlasil, bude na odvolacím soudu, aby - kromě dalších předpokladů - především vyřešil otázku, zda rozhodce, který rozhodčí nález vydal, k tomu měl pravomoc, a zda je jím vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. c) ex. ř. či nikoliv, a rovněž se vypořádal i se všemi námitkami uvedenými v odvolání oprávněného proti usnesení soudní exekutorky. Odvolací soud taktéž nepřehlédne - dospěl-li by k závěru, že rozhodčí doložka byla mezi konkrétními subjekty (a jakými) před vznikem společnosti INSPEKTRA s. r. o. uzavřena - že se měla týkat veškerých sporů „ vzniklých ze zakladatelského dokumentu nebo v souvislosti s ním, včetně sporů vzniklých ze smluv o převodu obchodního podílu mezi budoucími společníky, včetně sporů o platnost těchto smluv“ (takže je otázkou, zda se vztahovala i na půjčku zmíněnou v rozhodčím nálezu), a že podle údaje uvedeného v tomto nálezu rozhodl povinný, jako jediný společník této společnost, notářským zápisem sepsaným dne 13. 8. 2013 pod sp. zn. NZ 113/2013 o vypuštění rozhodčí doložky ze zakladatelské listiny společnosti. Tyto otázky nebyly předmětem dovolacího řízení a dovolací soud se jimi proto nemohl zabývat.
Přisvědčit však nelze námitce oprávněného, že podal-li povinný žalobu na zrušení rozhodčího nálezu a na odložení jeho vykonatelnosti ke Krajskému soudu v Liberci, brání zahájení tohoto řízení - v otázce posouzení platnosti „sjednané rozhodčí smlouvy“ - překážka litispendence, a že tedy odvolací soud nebyl soudem místně příslušným „rozhodovat, zda sjednaná rozhodčí doložka v textu společenské smlouvy je platná“. Jak již bylo shora uvedeno, soud pověří soudního exekutora provedením exekuce, jen jsou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro její vedení, přičemž - mimo jiné - zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc; zjistí-li soud, že rozhodčí doložka nebyla uzavřena nebo že rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., a rozhodce přesto vydal rozhodčí nález, ačkoliv k tomu neměl pravomoc, dá soudnímu exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh oprávněného zamítl. Okolnost, zda osoba povinná podle vydaného rozhodčího nálezu podala návrh na jeho zrušení a na odložení jeho vykonatelnosti, na uvedeném nic nemění.
K dalším (novým) argumentům, které dovolatel uvedl v doplnění dovolání, doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 10. 2014, dovolací soud přihlédnout nemohl, neboť se tak stalo po uplynutí lhůty k dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je ve výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutorka podle ustanovení §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu