ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.681.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 681/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Partner aas, a.s. , se sídlem v Kosmonosích, Průmyslová 1046, IČO 26213966, zastoupené Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 922/21, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Mladá Boleslav , se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Radouči 1221, IČO 00036234, zastoupenému JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, o zaplacení částky 1.111.990 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 7/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 21 Co 35/2014-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 16 C 7/2014-70, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.111.990 Kč s příslušenstvím podle ust. §667 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako úhrady protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota pronajatých nebytových prostor odsouhlasenými stavebními úpravami; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 21 Co 35/2014-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zjistil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 15. 10. 2004 (dále jen „Smlouva“) pronajal žalovaný žalobkyni nebytové prostory na adrese Jana Palacha 1026, Mladá Boleslav, že žalobkyně provedla se souhlasem žalovaného v době trvání nájemního vztahu stavební úpravy pronajatých nebytových prostor a že nájemní vztah skončil výpovědí žalobkyně k datu 30. 4. 2012. Žalobkyně provedla stavební úpravy vlastním nákladem v souladu s čl. IV. odst. 2 Smlouvy, ve kterém se jako nájemce „zavázala na své náklady provést stavební úpravy nezbytné pro svou činnost vč. zajištění potřebné dokumentace s tím, že o všech úpravách bude informovat pronajímatele a nebude je provádět bez jeho písemného souhlasu“. Obsah těchto ujednání vyložil odvolací soud (s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům) tak, že nájemkyně se dobrovolně zavázala k úhradě nákladů spojených se stavebními úpravami a tímto ujednáním smluvní strany současně vyloučily možnost nájemkyně domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti, která jí náležela podle ustanovení §667 odst. 1 poslední věty obč. zák. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006) dodal, že žalobkyně neměla a nemá důvod předvídat, že by jí požadovaná částka byla uhrazena.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Otázkou možnosti vyloučení aplikace ust. §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. dohodou smluvních stran se dovolací soud zabýval a opakovaně dovodil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, usnesení Nejvyššího soudu z 19. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, usnesení Nejvyššího soudu z 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012), že ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle §574 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud z názorů vyslovených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu při svém právním posouzení věci vycházel a jeho rozhodnutí je s nimi v souladu.
Pro úplnost zbývá dodat, že námitkami směřujícími proti výkladu ujednání ve Smlouvě uplatnila dovolatelka podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), neboť v případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy (ujednání) nebo vůli účastníků, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu