ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1035.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1035/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. N. , P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/93, proti žalované REALITNÍ DŮM s. r. o. , IČ: 271 73 917, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husitská 502/36, o zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 107/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 15 Co 151/2012-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. června 2010, č. j. 21 C 107/2008-81, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se Ing. Z. S. (předchůdkyně žalobce, na jejíž místo žalobce vstoupil za odvolacího řízení) domáhala zaplacení částky 600.000,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení.
Rozhodnutí ve věci samé odvolací soud opírá o závěr, že žalobce (jeho právní předchůdkyně Ing. Z. Strychová) není ve sporu aktivně legitimován k uplatnění tvrzeného práva (jež je kvalifikováno jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - dále jen „obč. zák.“), jelikož i částka 600.000,- Kč, spolu s dalšími 3.000.000,- Kč ( představujícími provizi zprostředkovatele, resp. zálohu kupní ceny) byla žalovanému zaplacena za syna žalobkyně J. S. (zájemce a budoucího kupujícího) žalovanému coby zprostředkovateli koupě nemovitostí, podle zprostředkovatelské smlouvy (§774 obč. zák.) uzavřené mezi těmito stranami dne 27. 2. 2008. Nejde tudíž o právní vztah vzniklý mezi předchůdkyní žalobce a žalovaným, přičemž věcná legitimace ve sporu z bezdůvodného obohacení byla by – s ohledem na ust. §457 obč. zák. – dána toliko na straně účastníků smlouvy i v případě žalobcem namítané neplatnosti smlouvy či v případě jejího zrušení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“); co do důvodů má žalobce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za ně označuje závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcně legitimace ve sporu, namítaje, že částka odepsaná z bankovního účtu jeho předchůdkyně byla poskytnuta pouze coby záloha kupní ceny, sjednané později v částce 3.000.000,- Kč. O uzavřené zprostředkovatelské smlouvě – namítá žalobce – Ing. S. nevěděla a nezamýšlela plnit závazek z ní plynoucí. Z tohoto žalobce dovozuje, že částka 600.000,- Kč je „přeplatkem na kupní ceně“, tedy plněním z právního důvodu, jenž dodatečně odpadl a jenž je žalovaný povinen vydat žalobci; přitom se žalobce dovolává závěrů vyslovených Nejvyšším soudem „v rozhodnutí sp. zn. 35 Cdo 619/2002“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen za splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobce (jeho právní předchůdkyně) k uplatnění práva, v situaci, kdy se nárokovaného peněžitého plnění dostalo žalované na základě smlouvy uzavřené s jinou osobou – synem původní žalobkyně J. S., za nějž závazek plnila předchůdkyně žalobkyně Ing. S. (matka zájemce a kupujícího J. S.).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že částka 3.600.000,- Kč (tj. včetně nyní k vrácení nárokovaných 600.000,- Kč), byla poukázána z účtu žalobcovy předchůdkyně Ing. S. na účet žalované zcela v souladu s ujednáními shora označené smlouvy (viz její čl. II odst. 1 a čl. III odst. 1 písm. a/), v částkách a lhůtách v ní určených, včetně identifikace plateb symbolem ve smlouvě uvedeným.
Namítá-li žalobce, že jeho předchůdkyně nezamýšlela plnit závazek z uzavřené zprostředkovatelské smlouvy, jde o tvrzení, jež je – jak vidno – v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Samotné hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) není pak otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění, jež lze zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K odvolacím soudem řešené právní otázce věcné legitimace ve sporu sluší se pak odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 4753/2008; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, sv. 47, č. 156, nebo usnesení ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05), podle které v případě bezdůvodného obohacení vzniklého plněním poskytnutým na základě smlouvy (§457 obč. zák.) jsou účastníky závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení účastníci smlouvy, kteří si poskytli vzájemné plnění a pouze jim proto přísluší i věcná legitimace – aktivní i pasivní – ve sporu o plnění ze závazku vzniklého z bezdůvodného obohacení.
Ovšem ani v případě, že částka odepsaná z bankovního účtu žalobcovy předchůdkyně byla žalovanému poskytnuta jako záloha kupní ceny (tedy bez souvislosti s uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvou), nelze uzavřít, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobcovy předchůdkyně, jež i v takovém případě plnila za jiného (budoucího kupujícího), jelikož platí, že plnění za jiného podle §454 obč. zák. nemusí být pouze na základě smlouvy, ale rovněž na základě sjednané zálohy ve smyslu §498 obč. zák. (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2007, sp. zn. 32 Cdo 4244/2007).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelem označeným rozsudkem velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 (uveřejněném pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž dovolací soud řešil otázku, jakou právní úpravou řídí se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti; na řešení takové otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolatelem citovaná pasáž odůvodnění označeného rozhodnutí je ostatně toliko reprodukcí závěrů odvolacího soudu, jež nebyly předmětem dovolacího přezkumu, nehledě na to, že zmiňované rozhodnutí řeší otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu vzniklého plněním z právního důvodu, jenž později odpadl) právě ve vztahu mezi stranami smlouvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že relevantní právní otázky jsou rozsudkem odvolacího soudu řešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Proto napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu přípustné není (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla na jejich náhradu zásadně právo, v tomto dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu