ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1109.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1109/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce České republiky – Státního pozemkového úřadu (coby nástupce Pozemkového fondu České republiky), IČO: 01312774, se sídlem Praha, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Charlotte Hanzlíkovou, advokátkou se sídlem Zlín, Na výsluní 5351, proti žalovanému J. P., B., zastoupenému JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem Krnov, Hlavní náměstí 1a, o zaplacení částky 1.362.698,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 216/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 7. 2012, č. j. 75 Co 128/2011-384 , takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalobce s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Právní předchůdce žalobce (dále jen „žalobce“) se domáhal zaplacení částky 1.362.698,- Kč s příslušenstvím po žalovaném s odůvodněním, že dne 20. 11. 1997 uzavřel se žalovaným smlouvu o prodeji části podniku a dohodu o zřízení předkupního práva jako práva věcného (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalovaný zavázal zaplatit žalobci kupní cenu ve výši 1.431.365,- Kč, z níž částka 68.667,- Kč byla žalovaným zaplacena před podpisem smlouvy a zbytek kupní ceny měl být splacen ve 20 ročních splátkách ve výši 68.134,90 Kč se splatností k datu 31. 10. každého kalendářního roku. Jelikož žalovaný neuhradil žalobci splátku kupní cenu splatnou ke dni 31. 10. 1998, došlo podle smlouvy ke ztrátě výhody splátek a žalobci současně vznikl smluvní nárok na úrok z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení.
Žalovaný ve svém vyjádření vznesl proti nároku žalobce námitku započtení svých pohledávek za žalobcem z titulu náhrady škody – ušlého zisku. Škoda vznikla žalovanému tím, že si od žalobce dne 31. 5. 1993 pronajal zemědělské pozemky, které mu byl žalobce povinen přenechat ve stavu způsobilém k zemědělskému využití, nicméně svou povinnost nesplnil, neboť na předmětných pozemcích od uzavření nájemní smlouvy doposud hospodaří jiný subjekt. Protože žalobce žalovanému neumožnil užívat pronajaté pozemky, vznikla žalovanému škoda – ušlý zisk, ve výši 645.495,30 Kč za rok 1994, 1.036.529,- Kč za rok 1995, 863.553,- Kč za rok 1996, 490.639,80 Kč za rok 1997, 824.003,20 Kč za rok 1998 a 384.532,20 Kč za rok 1999. K započtení uplatnil žalovaný ušlý zisk za roky 1997, 1998 a 1999, tedy celkem pohledávky ve výši 1.699.175,20 Kč, přičemž uvedl, že jako procesní obranu uplatňuje toliko část svých pohledávek ve výši žalovaného nároku – tedy 1.362.698,- Kč. Na jednání před soudem prvního stupně dne 23. 2. 2011 žalovaný vznesenou námitku započtení omezil toliko na ušlý zisk za roky 1998 a 1999, tedy na částku 1.208.535,40 Kč.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo pro zaplacení řízení zastaveno celkem do částky 833.000,- Kč a to usneseními soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2008, č. j. 3 C 216/99-239, ze dne 19. 3. 2009, č. j. 216/99-248 a výrokem č. I. rozsudku ze dne 2. 3. 2011, č. j. 3 C 216/99-310.
Okresní soud v Jeseníku, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 3 C 216/99-310, řízení výrokem I. co do částky 83.000,- Kč zastavil, žalobu v celém rozsahu zamítl, uložil žalobci zaplatit žalovanému částku 71.496,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce je důvodný, a dále že nárok žalovaného na ušlý zisk za roky 1998 a 1999 je důvodný do výše 1.058.962,- Kč, k níž proto uznal žalovaným vznesenou námitku započtení. Pohledávka žalobce tak do výše 1.058.962,- Kč zanikla započtením ke dni 1. 1. 1999, kdy nastala její splatnost, a vzájemné pohledávky účastníků řízení se setkaly. K úhradě zůstala pohledávka za žalovaným ve výši 303.736,- Kč s příslušenstvím, které podle soudu prvního stupně činilo celkem 457.768,- Kč a žalobci tak zbyl nárok na zaplacení částky 761.504,- Kč. Protože žalovaný v průběhu soudního řízení uhradil žalobci celkem 833.000,- Kč, vznikl na straně žalobce přeplatek ve výši 71.496,- Kč, který je povinen žalovanému vydat jako bezdůvodné obohacení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. 7. 2012, č. j. 75 Co 128/2011-384, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 529.698,- Kč, v rozsahu příslušenství ze žalované částky rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalovanému částku 71.496,- Kč zrušil a řízení v rozsahu tohoto výroku zastavil. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že námitky započtení vznesené žalovaným jsou neplatné pro neurčitost. První z námitek započtení totiž mělo dojít k započtení několika pohledávek žalovaného, jež v celkové výši převyšovaly žalovaný nárok s příslušenstvím, a neurčitost námitky započtení spočívá ve skutečnosti, že z ní nebylo zřejmé, které z pohledávek žalovaný k započtení uplatňuje v jaké výši, případně zda je k započtení uplatňuje poměrně. Neurčitost druhé námitky započtení je dána skutečností, že pohledávky žalovaného uplatněné k započtení nedosahovaly výše žalované pohledávky s příslušenstvím a žalovaný v námitce neuvedl, zda započítává své pohledávky na žalovanou jistinu, nebo příslušenství, resp. v jakém poměru tak činí. Z uvedeného důvodu odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 529.698,- Kč. Ostatní závěry odvolacího soudu nejsou pro dovolací řízení rozhodné.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 7. 2012, č. j. 75 Co 128/2011-384, podal žalovaný dovolání, v němž namítl:
a) první námitka započtení byla dostatečně určitá, neboť žalovaný tak uplatnil k započtení svůj nárok na náhradu škody za roky 1997, 1998 a 1999, přičemž ze skutečnosti, že částka uplatněná k započtení v součtu převyšuje žalovaný nárok, plyne, že k započtení jeho nároku na náhradu škody za roky 1997 a 1998 došlo v celém rozsahu a za rok 1999 částečně. Projev vůle k započtení navíc podle názoru žalovaného nemusí obsahovat specifikaci, která část vzájemně uplatněných pohledávek k započtení měla započtením zaniknout, a která nikoliv.
b) zásadní právní otázkou dále je, zda lze revidovat účinky první námitky započtení pozdější námitkou započtení, resp. její korekcí, a zda v případě, že je první námitka započtení shledána neplatnou, může obstát jako platná další námitka započtení učiněná v tomtéž řízení.
c) řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, neboť právní názor odvolacího soudu o neurčitosti námitek započtení byl pro žalovaného překvapivým.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl odmítnutí dovolání, neboť žalovaný brojí proti způsobu hodnocení důkazů, nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a vytýká odvolacímu soudu přísné posouzení námitky započtení. Podle názoru žalobce dospěl odvolací soud ke správnému závěru o neplatnosti námitek započtení vznesených žalovaným pro neurčitost a otázky nastolené dovolatelem nemají zásadní právní význam.
C. Přípustnost
Před posouzením přípustnosti dovolání dovolací soud uvádí, že v průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen (§23 zákona č. 503/2012 Sb.), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se žalobcem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
Jde-li o námitku žalovaného, jíž rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že z námitky započtení musí být zřejmé, která část vzájemně uplatněných pohledávek zaniká, a která nikoliv (sub a/), nezakládá tato důvodnost dovolání, neboť právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 20, Vrchní soud v Praze odůvodnil názor, podle něhož úkon započtení (§580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoliv, je podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost, přičemž závěry Vrchního soudu v Praze převzal i dovolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3266/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006). Tvrdí-li dovolatel, že je zřejmé, které z jeho pohledávek měly započtením zaniknout, odkazuje dovolací soud na svou ustálenou judikaturu, podle níž musí pro závěr o určitosti právního úkonu platit, že vůle vtělená do právního úkonu je objektivně pochopitelná, což jinými slovy znamená, že typický účastník může tuto vůli bez rozumných pochybností adekvátně vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1210/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012). S ohledem na posledně uvedený závěr proto nemůže založit důvodnost dovolání tvrzení dovolatele, že bylo zřejmé, které z jeho pohledávek mají zaniknout započtením, neboť odvolací soud dospěl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k odůvodněnému závěru, že námitka započtení učiněná žalobcem objektivně umožňovala více výkladů. Jinými slovy, subjektivním dojmem žalovaného o tom, že jeho úkon měl jen jeden možný výklad, není dána jeho určitost.
Námitka, jíž dovolatel nastoluje otázku účinků druhé z námitek započtení (sub b/), rovněž nezakládá důvodnost dovolání, neboť se zcela míjí s argumentací odvolacího soudu, který i tento druhý právní úkon započtení shledal neplatný pro jeho neurčitost. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru o neplatnosti právního úkonu žalovaného, není rozhodnou otázka účinků tohoto právního úkonu za hypotetické situace, kdy by byl platný.
Ani námitka překvapivosti rozhodnutí (sub c/) založená na skutečnosti, že odvolací soud posoudil oba právní úkony započtení učiněné žalovaným jako neplatné pro neurčitost není důvodná, neboť podle ustálené judikatury dovolacího soudu jde o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže „ odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci “ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012), přičemž překvapivé „ není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně “ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1000/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010). V souzené věci se přitom jedná právě o případ odlišného právního posouzení věci odvolacím soudem, aniž by bylo jeho rozhodnutí založeno na jiných skutečnostech než rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jde-li o náklady řízení, dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci účelně vynaložené náklady nevznikly. Dovolací soud ve vztahu k nákladům žalobce vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž je-li stát vybaven k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. 1180/10, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09). Dovolacímu soudu je přitom z úřední činnosti známo, že žalobce je vybaven právním odborem. Současně sice platí, že možnost zastoupení státu advokátem není ve výjimečných případech vyloučena, nicméně podle dovolacího soudu tomu tak není v souzené věci, neboť se nejedná o skutkově ani právně složitou věc a předmět řízení vzešel z běžné činnosti žalobce, resp. jeho právního předchůdce (prodej a pronájem zemědělských nemovitostí, s nimiž je oprávněn hospodařit).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu