ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1139.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1139/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně KOŠÍK – TRIO s. r. o. , IČO: 49612476, se sídlem v Praze 4, Blažimská 1781/4, zastoupené JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČO: 00006947, o zaplacení částky 127.237.876,09 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 271/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č. j. 13 Co 386/2012-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. dubna 2012, č. j. 21 C 271/2008-165, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 127.237.876,09 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Dovolání není přípustné, neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, vymezených v ustanovení §237 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
K otázce, zda žalobkyně může uplatňovat nárok na vrácení částek (z titulu bezdůvodného obohacení), jež poskytla věřiteli – v rovině hmotného práva coby ručitelka za závazky označených úvěrových dlužníků – na základě pravomocného rozhodnutí soudu (jež nebylo změněno ani zrušeno), lze z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný již soudem odvolacím a dostupný – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu – i na webových stránkách www.nsoud.cz ), jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že „ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán (§159a odst. 1 o. s. ř.) a otázku platební povinnosti ve vztahu mezi týmiž účastníky nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou“.
Argumentace žalobkyně závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, ve věci nyní posuzované případná není (a žalobkyní označené rozhodnutí se s judikaturou Nejvyššího soudu, shora citovanou, nerozchází). V případě platební povinnosti, jíž žalobkyně plnila jako ručitelka za závazky úvěrových dlužníků Ing. F. P. a Wegano spol. s r. o. (a jejímuž opětovnému posouzení se odvolací soud – s odkazem na uvedenou rozhodovací praxi – brání) jde totiž o povinnost uloženou žalobkyni přímo výrokem rozhodnutí soudu, nikoliv o řešení dané otázky v jiném řízení jako otázky toliko předběžné (viz obsah výroku rozhodnutí ve věcech vedených Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 35 Cm 240/98 a sp. zn. 53 Cm 133/98).
Jestliže žalobkyně plnila povinnost mající podklad v pravomocných rozhodnutích soudu (ve věci sp. zn. 35 Cm 240/98 Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 569/2001, dovolání odmítl; ve věci sp. zn. 53 Cm 133/98 byl rozsudek odvolacího soudu zrušen toliko ve vztahu k jinému účastníku řízení, zatímco ve vztahu k žalobkyni zůstal nedotčen – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 29 Odo 122/2003), je v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že již z tohoto důvodu nelze na poskytnuté plnění (jehož vrácení se žalobkyně dožaduje žalobou v tomto řízení) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení.
V případě plnění, jež žalobkyně poskytla žalované (její předchůdkyni) jako ručitelka za závazky dvou dalších úvěrových dlužníků (LPM spol. s r.o.; BEST s.r.o.), k němuž nebyla vázána pravomocným rozhodnutím soudu, odvolací soud řešil znovu právě otázku platnosti úvěrových smluv (potažmo ručitelského prohlášení), a to jako otázku předběžnou, neboť o ní nebylo rozhodnuto výrokem rozhodnutí soudu (postupoval tedy v souladu i s žalobkyní citovanou judikaturou dovolacího soudu – vedle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, srov. dále např. i rozsudek ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).
V samotné otázce posouzení platnosti úvěrových smluv – ve vazbě na tvrzení žalobkyně o (údajném) podvodném jednání dlužníků ve vztahu k věřiteli – se pak odvolací soud znovu přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěry formulované touto rozhodovací praxí dovolacího soudu (a to právě ve vazbě na trestněprávní souvislosti) byly akceptovány i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005, v němž Ústavní soud – mimo jiné i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty podvodu má v soukromoprávní rovině význam z hlediska aplikace ustanovení §49a obč. zák.; je tedy důvodem relativní neplatnosti smlouvy, jíž se může dovolat jen druhý neplatností dotčený účastník smlouvy; §40a obč. zák.).
Ostatně, výše citovaný závěr odvolací soud zmiňuje jako podpůrný, zejména v reakci na právní argumentaci žalobkyně, jež z tvrzených okolností (o podvodném jednání účastníků smlouvy, které ovšem odvolací soud – a to ani v případě jedné smluvní strany – nemá za prokázané, nejenom s ohledem na skutečnosti vzešlé z trestních řízení) vyvozuje závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy; ten se ovšem se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu evidentně rozchází.
Žalobkyní kritizované hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), nelze pak (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na vázanosti zprošťujícím rozsudkem v trestním řízení (vůči čemuž žalobkyně brojí nejenom s poukazem na ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., ale i ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98; nebo rozsudek ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010) rozsudek odvolacího soudu založen není (odvolací soud k výsledku trestních řízení – logicky – „přihlíží“, na základě dalších provedených důkazů a jejich hodnocení ovšem dochází k závěrům vlastním).
V poměru k učiněným skutkovým zjištěním nejsou pak nepřiměřené ani úvahy soudů nižších stupňů zvažující též korektiv dobrých mravů (§39 obč. zák.), zatímco žalobkyně (obchodní společnost, u níž se předpokládá zdatnost podnikatele a profesionální vystupování v právních vztazích) argumentovala (a argumentuje i nyní) případy z rozhodnutí, jež byla vydána za odlišných skutkových okolností, než byly zjištěny v nyní posuzované věci (tak je tomu i v případě v dovolání žalobkyní citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Argumentace žalobkyně ve vztahu k (ne)aplikaci korektivu dobrých mravů (jež bývá zpravidla spojena s hodnocením individuálních okolností skutkově jedinečného případu) přitom nenastoluje žádnou kvalifikovanou otázku týkající se hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohla být založena přípustnost dovolání.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu