ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1437.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1437/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Brna , IČO: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, proti žalovanému Výzkumnému ústavu veterinárního lékařství, v. v. i. , IČO: 00027162, se sídlem v Brně – Medlánkách, Hudcova 296/70, zastoupenému JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14, o určení vlastnického práva k nemovité věci , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 79/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2014, č.j. 21 Co 121/2013-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. října 2012, č.j. 37 C 79/99 – 172, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 753/1, orná půda, o výměře 14.229 m 2 , v obci B., k.ú. M., zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 948 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-město (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Již v rozsudku ze dne 19. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 1026/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1999, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož pod pozemky tvořící s objekty komplexní bytové výstavby rozestavěnými k 31. 12. 1992 jeden funkční celek ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), ve znění účinném do 30. 6. 2000 je třeba rozumět nejen stavební pozemek a pozemek zastavěný stavbou, nýbrž také přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Shora citovaný závěr, jenž byl dosažen při výkladu a aplikaci ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., dovolací soud následně vztáhl i na interpretaci obsahově obdobného ustanovení §2 odst. 2 písm. a) téhož zákona (jež stanoví, že se pro účely tohoto zákona za zastavěné pozemky považují též pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, v němž dovolací soud vyslovil, že funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení; přitom také konstatoval, že zastavěným pozemkem je třeba rozumět rovněž pozemek, na němž se nachází drobná stavba, kterou může být i oplocení pozemku. K citovanému závěru – ve vztahu k ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.
– se pak znovu přihlásil např. i v rozsudku ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu, v situaci, kdy právní posouzení věci vychází ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, že je předmětný pozemek součástí oploceného areálu žalovaného a (současně) přiléhá k jiným pozemkům a stavbám ve vlastnictví žalovaného, s nimiž tvoří souvislý celek bez přerušení (s připomenutím i těch skutkových závěrů, že pozemek obklopuje jiné pozemky ve vlastnictví žalovaného, současně zastavěné stavbami v jeho vlastnictví, a ve vztahu k činnosti provozované žalovaným v takto uceleném areálu plní nenahraditelnou hospodářskou funkci).
Z uvedeného vyplývá, že relevantní právní otázku odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by tato právní otázka, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená, měla být posouzena jinak; žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tudíž naplněn není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného spojené s podání stručného vyjádření k dovolání, v němž žalovaný kritizoval podané dovolání zejména co do jeho náležitostí, nelze pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu