ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1595.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1595/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. Z. , zastoupeného Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, proti žalovaným 1) D. B. , zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Preslova 361/9, a 2) M. P. , zastoupenému JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Čs. legií 1364/20, o zaplacení částky 7.750.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 114 C 119/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2014, č. j. 11 Co 292/2014-547, takto:
I. Dovolání obou žalovaných se odmítají .
II. Žalovaní jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku celkem 47.916,- Kč k rukám Mgr. Michala Nováka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. prosince 2013, č. j. 114 C 119/2009-424, ve výrocích I, III a V až VIII, jimiž tento soud každému z žalovaných uložil zaplatit žalobci částku 3.875.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výroky I a III), spolu s náklady řízení (výroky V a VI), a rozhodl i o nákladech řízení vzniklých státu (výroky VII a VIII) – vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu; současně odvolací soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba žalovaní.
Dovolání nejsou přípustná, neboť v nich označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, vymezených v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Předmětem řízení je žalobcem uplatněné právo na vrácení plnění, jež poskytl žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitosti (spoluvlastnického podílu), v situaci, kdy žalovaní nebyli nositeli spoluvlastnického podílu k věci a nemohli jej tedy převést na žalobce.
V otázce (oběma žalovanými namítaného) promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení (vrácení plnění z neplatné smlouvy o převodu nemovitosti; §451 odst. 1, §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., které dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona, tedy i na případy plnění na základě absolutně neplatné kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. (srov. zejm. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž byla v uvedené otázce sjednocena rozhodovací praxe dovolacího soudu).
Závěr, že kupující z neplatné smlouvy splní povinnost vrátit přijaté plnění podle §457 obč. zák. také tehdy, jestliže věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo vlastníku (z něhož označené rozhodnutí vychází), ostatně zastávala již dřívější judikatura (k tomu srov. např. zhodnocení rozhodování soudů o odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. září 1987, sp. zn. Cpj 41/87, a uveřejněné pod č. 4/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99); shora označené rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu tedy nepředstavuje zásadní změnu rozhodovací praxe dovolacího soudu (k výkladu a aplikaci ust. §107 odst. 3 obč. zák. srovnej dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), jak dovozují dovolatelé, nehledě na nesprávnost věcné argumentace dovolatelů ve vztahu k posuzovanému závěru o promlčení práva plynoucího ze synallagmatického vztahu účastníků.
Ostatně, citovaný závěr prospívá i samotným žalovaným coby kupujícím, jde-li o nepromlčitelnost jejich práva na vrácení kupní ceny, jíž sami zaplatili prodávající za nerealizovaný převod spoluvlastnického podílu k nemovitostem (kupní smlouva ze dne 23. listopadu 1998). Proto je nepřípadná i argumentace dovolatelů o tom, že z důvodu promlčení práva na vrácení kupní ceny se již vrácení kupní ceny nemohou domoci, zatímco v případě investic do cizí věci jde o nároky uplatnitelné vůči vlastníku věci, jehož věc byla takto zhodnocena (tedy nikoliv vůči žalobci) a kdy otázku promlčení práva – uplatnitelnosti případně vznesené námitky promlčení – by bylo lze případně poměřovat i korektivem dobrých mravů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce, zda žalovaní (a posléze žalobce) mohli nabýt nemovitosti (spoluvlastnický podíl k nim) na základě neplatné smlouvy, při pouhé dobré víře, že převodce je vlastníkem věci, lze pak odkázat zejména na rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 16/2015, v němž Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil závěr, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz §3064 o. z.) nemohl (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. V tomto směru je závěr odvolacího soudu v souladu i s plenární judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, nebo nález ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněné pod č. 452/2006 Sb., resp. č. 307/2007 Sb.).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu – ve vazbě na učiněná skutková zjištění – koresponduje i řešení otázky identity převáděné věci (nadzemní stavby), a to i se zřetelem k jejímu pozdějšímu zhodnocení, jež však nemělo za následek zánik stavby a vytvoření věci nové (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 280).
Námitka, uplatněná v dovolání žalované ad 1/, že by žalobci neměl být přiznán nárok na vydání té části zaplacené kupní ceny, jež odpovídá zhodnocení nemovitostí, jednak znovu ignoruje (argumentačně podložené) závěry odvolacího soudu o povinné osobě k vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení (k němuž došlo bezesmluvním plněním majícím za následek zhodnocení věci nikoliv v žalobcově vlastnictví), ovšem i zjištění (jehož případný přezkum jde nad rámec dovolacího řízení), že o skutečnostech dokládajících spornost nabytí vlastnictví se žalovaní prokazatelně dozvěděli již v roce 2002, v souvislosti se sporem o určení vlastnictví, tedy před převodem věci na žalobce.
Ačkoliv pak oba dovolatelé ve svých dovoláních uvádějí, že rozsudek odvolacího soudu napadají i ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům neuplatňují žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich ani neotevírají žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku.
Proto Nejvyšší soud dovolání obou žalovaných, jež nejsou přípustná, odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaných byla odmítnuta a kdy k účelně vynaloženým nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení ve výši mimosmluvní odměny toliko za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 39.300,- Kč [§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 8.316,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu