ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1852.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1852/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. T. , proti žalovaným: 1) P. H. , 2) S. S. , 3) D. K. , 4) E. S. , 5) V. V. , a 6) L. V. , , všech žalovaných zastoupených JUDr. Janem Štětinou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Křížová 33, o přechodu vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 C 47/93, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2013, č. j. 11 Co 251/2012-604, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2013, č. j. 11 Co 251/2012
-604, se ve výrocích I až IV zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaných se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. ledna 2012, č. j. 6 C 47/93-548, tak, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k jedné ideální polovině nemovitostí, identifikovaných ve výroku I rozsudku (nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj – katastrální pracoviště Litoměřice na listech vlastnictví č. 54, 33 a 22 pro obec a kat. území P. n. L.); „jinak“ (tj. v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do poloviny identifikovaných nemovitostí, dále i spolu s garáží a jí zastavěnou částí st. p. č. 255, oddělenou označeným geometrickým plánem) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vše výrokem I) a současně rozhodl i o nákladech řízení (výroky II a IV) a o opravě písemného vyhotovení rozsudku (výrok V).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti, tehdy ve vlastnictví pana F. T., přešly bezúplatně na stát v roce 1957 na základě vzdání se přídělu tímto přídělcem, postupem, jenž odvolací soud kvalifikoval jako naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Vycházeje z těchže prokázaných skutečností odvolací soud dále uzavřel, že předmětné nemovitosti žalovaní nabyli za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platných cenovým předpisům, resp. v rozporu s tehdy platnými předpisy, v čemž se spatřuje naplnění předpokladů stanovených §8 odst. 1 zákona o půdě, za nichž soud rozhodne o přechodu vlastnického práva k nemovitosti na oprávněnou osobu. Jelikož původní vlastník nemovitostí (jakož i jeho syn M. T.) zemřeli před účinností zákona o půdě, byly oprávněnými osobami M. T. ml. a L. T. (děti M. T. st.
- §4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě); z nich nárok uplatnil toliko M. T., jehož procesní nástupkyní stala se za řízení nynější žalobkyně. Proto odvolací soud rozhodl toliko o přechodu podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí (vyjma vymezené části pozemku, jíž označil za zastavěnou ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), zastávaje názor, že v případě přechodu vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě se neuplatní ustanovení §21 téhož zákona o přirůstání uprázdněného podílu ostatním oprávněným osobám na téže úrovni.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním všichni účastníci.
Dovolání žalovaných postrádá zákonem stanovené náležitosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), zejména v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (vymezení toho, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje dovolatel za splněné
– k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ). Absence zmíněné obligatorní náležitosti (o které lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) je vadou dovolání, jež brání pokračování v dovolacím řízení, pro kterou Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jde-li o dovolání podané žalobkyní, ta jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, event. rozhodované dovolacím soudem rozdílně; jako dovolací důvod žalobkyně ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně pokládá posouzení otázky aktivní věcné legitimace k uplatnění práva na vydání celé věci (rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k nemovitostem), v situaci, kdy jiné oprávněné osoby nárok neuplatnily. Odkazujíc na rozhodovací praxi zejména Ústavního soudu (nález ze dne 18. září 1996, sp. zn. I. ÚS 127/99), zastává názor, že ustanovení §21 zákona o půdě o vydání celé věci oprávněné osobě uplatňující nárok za situace, kdy ostatní oprávněné osoby nárok neuplatnily, se aplikuje i v případě rozhodování o přechodu vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Proto má za nesprávné, že odvolací soud rozštěpil uplatněný nárok a přiznal žalobkyni právo na toliko polovinu nemovitostí. Dále kritizuje i závěr odvolacího soudu o překážce bránící vydání pozemku (jde-li o zastavěnost tohoto pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovolání dotčeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ze stanoviska žalovaných k věci (jež prezentovali i v jimi podaném /vadném/ dovolání) lze zjistit, že za nesprávný pokládají již závěr o naplnění předpokladů pro rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě (nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, resp. za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.; článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
– dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní jako účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným podle §237 o. s. ř., neboť při řešení dovoláním označené otázky (aplikovatelnost ustanovení §21 zákona o půdě v případě nároku podle §8 odst. 1 téhož zákona), na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §8 odst. 1 zákona o půdě na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Podle §21 zákona o půdě je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá.
K otázce aplikovatelnosti ustanovení §21 zákona o půdě – v případě nároku oprávněné osoby na přechod vlastnického práva k věci podle §8 odst. 1 zákona o půdě – se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 28 Cdo 1607/2005; rozsudek ze dne 28. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 2852/2005; nebo rozsudek ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 553/2011), a to i s reflexí rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se výkladu a aplikace těchže relevantních ustanovení zákona o půdě (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2001, sp. zn. I. ÚS 127/99, uveřejněný rovněž ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, pod číslem 151). Citovanou judikaturou byl akceptován závěr, že ustanovení §21 zákona o půdě (o přirůstání uprázdněného podílu ostatním oprávněným osobám na téže úrovni) užije se i v případě nároku uplatňovaného vůči fyzickým osobám, jež věc nabyly od státu za podmínek uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě. Z důvodů vedoucích k tomuto závěru sluší se zopakovat argumentaci vycházející z gramatického a logického výkladu cit. ustanovení §21 zákona o půdě, stejně tak jako jeho systematického začlenění (jež je řazeno v části čtvrté zákona – zvláštní, přechodná a závěrečná ustanovení – a vztahuje se tak obecně na všechny v zákoně uvedené instituty. Zejména nálezová judikatura Ústavního soudu (reflektovaná i soudem dovolacím) argumentuje pak též účelem citovaného ustanovení a jeho blízkostí s institutem vydání věci podle §6 zákona o půdě, od něhož se liší toliko v jeho formě (vyslovení přechodu vlastnického práva, namísto rozhodnutí o vydání věci), nikoliv však v jeho podstatě. Z uvedeného je současně patrno, že dříve zastávané odlišné názory (prezentované např. ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, jímž argumentují soudy nižších stupňů i v dané věci) je třeba pokládat za názory pozdější rozhodovací praxí překonané.
Uzavírá-li proto odvolací soud, že žalobkyně – právní nástupkyně jedné ze dvou oprávněných osob na téže úrovni (§4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě), z nichž uplatnila právo jen jedna z nich
– nemůže za podmínek uvedených v §8 odst. 1 požadovat vydání celé věci (v důsledku čehož odvolací soud rozhodnutím rozštěpil nárok uplatněný touto oprávněnou osobou, které přiřkl „ideální polovinu“ nemovitostí), jde o závěr nesprávný, jež ovlivnil správnost celého rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé (pro které je posouzení aktivní věcného legitimace žalobkyně ve vztahu k uplatněnému nároku otázkou zásadní).
Již z uvedeného důvodu – neshledávaje za daného stavu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu
– Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, spolu se závislými nákladovými výroky II až IV zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene ani argumentaci žalovaných ve vztahu k závěrům o naplnění podmínek ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, jakož i námitky vztahující k otázce zastavěnosti jednoho z pozemků (na které – s ohledem na důvody výše uvedené – nebyl brán zřetel).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu