ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1978.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1978/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce I. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 95, proti žalované P. K. , zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, o 80.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 108 C 15/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. prosince 2014, č. j. 18 Co 543/2014-32, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 22. 8. 2014, č. j. 108 C 15/2014-25, zamítl návrh na zastavení řízení. Soud neshledal opodstatněné tvrzení žalované, dle nějž věcnému projednání nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 80.000,- Kč brání překážka věci rozhodnuté daná tím, že se jedná o nárok z titulu vypořádání společného jmění manželů, o němž již bylo s právní mocí ke dni 6. 6. 2013 rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 151/2011. V tomto řízení bylo v souladu s právní úpravou obsaženou v §149 obč. zák. (účinnou do 31. 12. 2013) rozhodováno o aktivech a pasivech tvořících společné jmění účastníků ke dni zániku jejich manželství. V nyní probíhajícím soudním sporu se však žalobce s odkazem na §451 obč. zák. domáhá částky, kterou zaplatil až po zániku společného jmění manželů na úhradu dluhu u Českomoravské stavební spořitelny. Nebylo přitom povinností žalobce, aby platby uskutečněné po rozvodu uplatnil v řízení o vypořádání společného jmění manželů, v této věci jsou navíc projednávány i úhrady realizované až po pravomocném skončení zmiňovaného řízení.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích, jenž je usnesením ze dne 30. 12. 2014, č. j. 18 Co 543/2014-32, potvrdil. Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně. Předmětem vypořádání společného jmění manželů jsou věci, práva, jiné majetkové hodnoty a dluhy ve stavu k okamžiku zániku jmění, tedy v daném případě ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, aniž by bylo možno při stanovení vypořádacího podílu zohlednit, jak který z účastníků splácel dluh po rozvodu manželství. Jelikož na straně věřitele, jenž nebyl účastníkem řízení o vypořádání společného jmění, a není tak pro něj závazné takto provedené vypořádání dluhu mezi manžely, byl dán důvod k přijetí plnění, mohlo danými platbami dojít pouze ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, za níž žalobce plnil, co měla po právu plnit ona sama.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož odvolací soud nesprávně zodpověděl otázku, zda předcházející soudní řízení mezi týmiž účastníky, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů, vytvořilo překážku věci rozsouzené ohledně nyní žalovaného nároku ve výši 72.000,- Kč. Účelem předchozího řízení bylo totiž úplné vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uhradil-li žalobce v době od právní moci rozsudku o rozvodu manželství do vynesení rozsudku soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění určitou část závazku peněžnímu ústavu, měl tuto skutečnost tvrdit a důkazně doložit věc projednávajícímu okresnímu soudu, aby byl stanoven odpovídající vypořádací podíl. Zůstal-li žalobce v řízení pasivní a nenavrhl-li důkazy ohledně úhrad prováděných ve prospěch dotčeného bankovního ústavu, přičemž z uvedeného důvodu vyznělo dané rozhodnutí soudu v příslušné částce v jeho neprospěch, lze klást tento dílčí neúspěch k tíži výlučně jemu. Rozsudek o vypořádání společného jmění pak založil mezi účastníky překážku věci rozhodnuté, neboť není možné, aby příslušná tvrzení byla uplatňována samostatnou žalobou, jež by znovuotevírala tutéž problematiku. Za daného stavu měl tedy soud minimálně co do částky 72.000,- Kč (odpovídající platbám realizovaným před vynesením rozsudku o vypořádání společného jmění) řízení zastavit. S ohledem na předestřené dovolatelka navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu uvedeného ustanovení přitom dovolatelka Nejvyššímu soudu nepoložila. Jak již dříve vyložil Nejvyšší soud (srov. například závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000), o stejnou věc ve smyslu §159a o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o týž právní důvod a týká-li se těchže osob. Totožnost předmětu řízení je pak dána, jestliže nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze shodných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Argumentace dovolatelky, jakož i závěry vyslovené soudy nižších stupňů (třebaže ne zcela přiléhavé, a to pokud jde o období, za nějž je vypořádání prováděno – viz níže odkazovaná judikatura), ovšem nenasvědčují tomu, že by nastíněné pojetí překážky věci rozhodnuté nebylo respektováno. Je třeba připomenout, že předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou v souladu s ustálenou judikaturou (připomínající dispozitivnost příslušných hmotněprávních norem i význam zásad projednací a dispoziční, jež ovládají civilní sporné řízení) pouze majetek či hodnoty, které účastníci navrhli k vypořádání v zákonné lhůtě (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4314/2010, nebo obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1785/2014). Rozhodnutí soudu o určitém majetkovém požadavku v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů by tedy přicházelo v úvahu jen při jeho náležitém uplatnění, a pak by nepochybně bylo namístě pokládat takový rozsudek za překážku věci rozhodnuté ve vztahu k žalobě, jíž by se navrhovatel domáhal uspokojení shodného nároku. Pouhá možnost uplatnit předmětný nárok v řízení o vypořádání společného jmění manželů však není sama o sobě s to založit překážku věci rozhodnuté (k tomu srov. přiměřeně i závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4776/2010). Z uvedeného je zřejmé, že případnou uplatnitelnost nyní projednávaného práva žalobce ve zmíněném již pravomocně skončeném řízení (k této problematice více viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008) nelze mít za překážku bránící věcnému rozhodnutí o podané žalobě, neboť zde zjevně absentuje pravomocné rozhodnutí o žalobním žádání ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.
Na podané dovolání tedy není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnul.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu