ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1988.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1988/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. S. , zastoupené Mgr. Janem Farkačem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované Ing. T. K. , zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, o zaplacení 152.828,64 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 21/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2014, č. j. 37 Co 332/2013-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 9.099,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Farkače do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 18. 6. 2013, č. j. 11 C 21/2011-86, uložil žalované zaplatit žalobkyni předmětnou částku s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, poněvadž užívala její pozemky v katastrálním území T., neopírajíc se při tom o nájemní smlouvu ani žádný jiný právní důvod, deklaroval tedy její povinnost k vydání peněžité náhrady ve výši nájemného v daném místě a čase obvyklého.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 37 Co 332/2013-108, rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalované, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyslovil názor, že si okresní soud z procesního hlediska počínal zcela správně, jednal-li o věci v nepřítomnosti zástupkyně žalované, která se z účasti na jednání omluvila, aniž by požádala o jeho odročení. Skutková tvrzení, jež žalovaná přednesla teprve v odvolacím řízení, označil odvolací soud za nepřípustné novoty, kterými se nemůže zabývat. Jelikož měl užívání nemovitostí žalobkyně žalovanou, jakož i výši bezdůvodného obohacení takto vzniklého krajský soud za dostatečně prokázané, shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že byla postupem soudu prvního stupně zkrácena na svých procesních právech, neboť její právní zástupkyně Okresní soud v Blansku telefonicky požádala o odročení jednání konaného před tímto soudem dne 11. 6. 2013, k němuž se pro zdravotní indispozici nemohla dostavit, tento telefonický hovor však není zachycen ve spisu, kde je založena pouze následná písemná omluva, v níž již žádost o odročení obsažena nebyla. Dále dovolatelka upozorňuje, že dané jednání, jež probíhalo v nepřítomnosti její zástupkyně, trvalo pouhých 25 minut, pročež na něm nemohl být náležitě konstatován obsah všech provedených listinných důkazů. Za podstatné pokládá dovolatelka i to, že nebyla okresním soudem vyrozuměna o odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 18. 6. 2013, čímž jí bylo odepřeno právo účasti na závěrečném jednání tohoto soudu. Pokud by byla žalovaná řádně poučena o tom, že na odročeném jednání má být vyhlášeno rozhodnutí, vyjádřila by se písemně k provedeným důkazům a doplnila by svou námitku promlčení. Soud prvního stupně se tak dopustil porušení procesní rovnosti účastníků, v němž lze spatřovat kvalifikovaný důvod přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jestliže odvolací soud neposoudil postup okresního soudu jako diskriminační a odmítl zohlednit tvrzení žalované, pochybil, pročež je třeba napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, která je navrhla odmítnout pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, případně zamítnout s ohledem na nepodloženost samotné dovolací argumentace.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tudíž obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, kterou z tam uvedených alternativ považuje za danou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 316/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 154/2015, dále viz též kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3876/14). Je zřejmé, že dovolání žalované ani těmto minimálním nárokům na označení předpokladů přípustnosti nedostojí, jelikož nad rámec odkazu na ustanovení §237 o. s. ř. obsahuje pouze výčet konkrétních vad řízení před soudem prvního stupně, respektive odvolacím soudem. Není-li ovšem vylíčení údajných procesních pochybení soudů nižších stupňů provázáno s náležitě vymezenou otázkou procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., nemůže jím být přípustnost dovolání založena, neboť k vadám řízení podle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží pouze v případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2411/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 983/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Uvádí-li konkrétně dovolatelka, že jí byla odňata možnost jednat před soudem v důsledku toho, že její zástupkyni nebylo doručeno předvolání k jednání, na němž došlo k vyhlášení prvostupňového rozhodnutí, tvrdí tím navíc existenci vady řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 73/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2267/2014, srovnej také kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, bod 11).
Nad rámec uvedeného lze ve stručnosti podotknout, že adresáty poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. (jakož i předvolání k jednání odročenému výlučně za účelem vyhlášení rozsudku) nejsou ti účastníci řízení, kteří se soudního jednání neúčastní, ať už z jakéhokoli důvodu. Toho, že jim poučení dle citovaného ustanovení nebylo poskytnuto, se mohou úspěšně dovolávat jen tehdy, pokud soud v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. jednal v jejich nepřítomnosti (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5059/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2219/2011). Rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž jednoznačně formuluje závěr, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 608/2012, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4172/2014). Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 77-78, který je veřejnou listinou, potvrzující, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní uvedeno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009), se přitom podává, že zástupkyně žalované se z účasti při jednání konaném dne 11. 6. 2013 nejprve telefonicky a poté prostřednictvím elektronické pošty omluvila, aniž by požádala o odročení daného jednání, jež tak mohlo probíhat bez její přítomnosti. Odvolací soud, který z citovaného (žalovanou z hlediska pravdivosti obsahu účinně nezpochybněného) protokolu vycházel, aproboval postup okresního soudu a vůči žalované vyvodil následky plynoucí z principu neúplné apelace, si tudíž počínal způsobem konformním s judikaturou Nejvyššího soudu. Pochybnosti dovolatelky o tom, zda byl vzhledem k délce jednání dne 11. 6. 2013 skutečně sdělen obsah všech provedených listinných důkazů, se pak opírají o nepřesvědčivé spekulativní úvahy a neskýtají ani potenciální podklad pro úsudek o existenci vad řízení ohrožujících správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Z nastíněných důvodů Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7.220,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.099,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu