ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2219.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2219/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 491.584,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 150/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2010, č. j. 56 Co 11/2010-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 491.584,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody s tím, že dle hospodářské smlouvy ze dne 25. 2. 1991 uzavřené mezi ním a obchodní společností SVD – Služby všeho druhu spol. s r.o. (dále jen „společnost SVD“) měl pro uvedenou společnost zpracovat projektové práce, technologickou část stavby a provádět kompletační činnosti. Zatímco žalobce své povinnosti splnil, společnost SVD mu nezaplatila. Žalobce se svého práva domáhal u Krajského obchodního soudu v Ostravě, resp. u Krajské státní arbitráže v Ostravě, a to ve věcech sp. zn. 3 Cm 108/1992 ohledně zaplacení částky 46.578,- Kč s přísl. a sp. zn. 27000/91/1 ohledně částky 445.006,- Kč s přísl. Poté, co byla uvedená společnost informována o návrhu žalobce na zaplacení zmíněných částek, se začala zbavovat svého majetku. Proto se žalobce domáhal vydání předběžných opatření, kterými by bylo společnosti SVD zakázáno nakládat s jejím majetkem. Oba uvedené návrhy byly krajským obchodním soudem zamítnuty (usneseními ze dne 13. 1. 1995, č. j. 3 Cm 108/92-78, a ze dne 11. 11. 1994, sp. zn. 27000/91/1). Tato rozhodnutí nabyla právní moci, společnost SVD se zbavila svého majetku a požadované částky neuhradila, ačkoliv jí to ukládala soudní rozhodnutí. Žalobce byl poškozen tím, že došlo k zamítnutí jeho návrhů na vydání předběžného opatření, za což odpovídá žalovaná.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2009, č. j. 16 C 150/2006-68, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně provedl důkaz usnesením krajského obchodního soudu ze dne 11. 11. 1994, sp. zn. 27000/91/1, a usnesením téhož soudu ze dne 13. 1. 1995, č. j. 3 Cm 108/92-78. Z prvně jmenovaného usnesení zjistil, že návrh žalobce, podnikajícího pod obchodním jménem INVEST Nový Jičín, proti žalované společnosti SVD ze dne 16. 10. 1994 na vydání předběžného opatření, jímž by soud zakázal tam uvedeným způsobem nakládat žalované s jejím majetkem, byl zamítnut pro absenci důkazů, že by tato společnost po vyhlášení rozsudku ve prospěch žalobce (po 5. 10. 1994) nakládala se svým majetkem v rozporu se zájmy žalobce jako věřitele. Z druhého rozhodnutí okresní soud zjistil, že návrh žalobce na vydání předběžného opatření byl zamítnut, protože žalobě na zaplacení částky 46.578,- Kč bylo rozsudkem ze dne 15. 11. 1994 vyhověno (zmíněný rozsudek nabyl právní moci dne 20. 12. 1994 a vykonatelným se stal dne 24. 12. 1994). Spis krajského obchodního soudu, týkající se zaplacení částky 445.006,- Kč, původně vedený u krajské státní arbitráže, byl skartován. Soud prvního stupně konstatoval, že daný případ je třeba posuzovat z hlediska úpravy vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím (nikoliv tedy nesprávným úředním postupem) podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění tehdejších předpisů. Podle ust. §3 citovaného zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Uvedené podmínky však žalobce nesplnil. Jeden z návrhů žalobce na vydání předběžného opatření byl zamítnut vzhledem k absenci osvědčení žalobcovy obavy z ohrožení možného výkonu rozhodnutí, druhý vzhledem k tomu, že věc již byla meritorně rozhodnuta. Ani v jednom z případů žalobce netvrdil, že by proti uvedeným rozhodnutím podal opravný prostředek, a nebyla tedy naplněna podmínka vyžadovaná ust. §3 zákona č. 58/1969 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, č. j. 56 Co 11/2010-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud poukázal na to, že aby mohla být žaloba na náhradu škody ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. úspěšná, musí být splněna podmínka předpokládaná v ust. §3 tohoto zákona, tedy podání opravného prostředku proti rozhodnutí, v jehož důsledku měla škoda vzniknout. Žalobce však během řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že by příslušná rozhodnutí napadl opravnými prostředky a že by následně byla tato rozhodnutí zrušena. Nevylíčil tedy rozhodné skutečnosti k tomu, aby mohl být ve sporu úspěšný. K jednání soudu se žalobce ani v jednom případě nedostavil (soud prvního stupně jednání opakovaně odročoval vzhledem k tomu, že žalobce nesouhlasil s tím, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, až nakonec soud v nepřítomnosti žalobce rozhodl) a připravil se tak o možnost být poučen o nutnosti doplnit rozhodné skutečnosti ve smyslu ust. §118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Jestliže žalobce svá tvrzení doplnil teprve v odvolání v tom smyslu, že o jeho odvoláních proti příslušným rozhodnutím nebylo rozhodnuto, resp. že taková rozhodnutí neobdržel, jedná se o nepřípustné novoty. Právo na náhradu škody tedy žalobci nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, neměl totiž možnost být přítomen projednávané věci ani samotnému rozhodnutí, ačkoliv se řádně omluvil, přičemž jeho omluva měla být soudem považována za žádost o odročení. Nebylo mu tak umožněno předložit ve věci důkazy. Žalobce uvedl, že o jeho návrzích na vydání předběžného opatření ze dnů 15. 10. 1991 a 17. 12. 1991 nebylo vůbec rozhodnuto a že proti příslušným usnesením, jimiž byly zamítnuty jeho návrhy na nařízení předběžného opatření ze dnů 16. 10. 1994 a 15. 11. 1994, podal odvolání, o nichž však soudem rovněž nebylo rozhodnuto. Soudy se pak dle názoru žalobce nevypořádaly s tím, zda se v dané věci nejednalo o případ zvláštního zřetele ve smyslu ust. §3 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolatel rovněž upozornil na to, že v řízení nebylo prováděno dokazování k jím tvrzeným skutečnostem. Nemůže jít k tíži žalobce, že došlo ke skartaci některých listin, když to byl právě stát, který skartaci provedl, a žalobce musí být též chráněn coby slabší strana sporu. Dovolatel trvá na tom, že se v posuzovaném případě jednalo o nesprávný úřední postup, jelikož soud nerozhodl o jím předložených podáních. Odkázal též na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v nichž je definován nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, mimo jiné též v souvislosti s právem na spravedlivý proces. Žalobce též poukázal na to, že podle jeho názoru byly dány důvody pro vydání předběžného opatření. Závěrem žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Tvrdí-li dovolatel, že mu nebylo umožněno jednat před soudem a že nebyly provedeny důkazy podporující jeho tvrzení, uplatňuje tím dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž vzhledem k dikci ust. §237 odst. 3 o. s. ř. nemůže být za dané procesní situace (vada není spjata s otázkou sporného výkladu procesního předpisu) přihlédnuto. Nadto dovolací soud poznamenává, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o. s. ř. (nyní ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř.; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 25/1998). Podáním ze dne 18. 11. 2008 omluvila společnost MaM – INVEST, s. r. o., nepřítomnost žalobce (coby svého pracovníka) na jednání soudu prvního stupně konaném dne 21. 11. 2008 (viz č. l. 35 spisu). Na tomto jednání dal soud poučení podle ust. §119a a §205a o. s. ř. (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně, č. l. 39 spisu). Adresáty poučení podle ust. 119a odst. 1 o. s. ř. nejsou ti účastníci, kteří se jednání nezúčastnili, a to bez ohledu na to, z jakého důvodu. Toho, že jim nebylo poskytnuto poučení dle citovaného ustanovení, se mohou úspěšně dovolávat jen tehdy, kdyby soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu s ust. §101 odst. 3 o. s. ř. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 855). Ust. §101 odst. 3 o. s. ř. stanoví, že nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z jednání konaného dne 22. 4. 2009, na němž byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, se žalobce přípisem ze dne 7. 4. 2009 toliko omluvil, aniž by požádal o odročení (viz č. l. 61 spisu). Z uvedeného vyplývá, že z pouhé omluvy žalobce nemohl soud prvního stupně dovodit, že žádá současně o odročení jednání, a to, že byl na jednání konaném dne 22. 4. 2009 vyhlášen též rozsudek, je tak zcela v souladu s procesními předpisy. Vzhledem k výše uvedenému se žalobce rovněž nemůže dovolávat toho, že nebyl poučen ve smyslu §119a o. s. ř., což má význam především v souvislosti s tím, že žalobce ve svém odvolání tvrdil nové skutečnosti, které netvrdil v řízení před soudem prvního stupně (tyto skutečnosti pak zopakoval ve svém dovolání). Uvedené se týká především toho, že o dvou návrzích na vydání předběžného opatření, jež žalobce podal v roce 1991, stejně jako o odvoláních proti zamítavým rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o návrzích dovolatele na vydání předběžného opatření z roku 1994, nebylo rozhodnuto. Během řízení před soudem prvního stupně žalobce tvrdil pouze to, že ve specifikovaných řízeních podal návrhy na vydání předběžného opatření (bez uvedení, kdy tak učinil) a že tyto byly zamítnuty. Soudy obou stupňů tak celou věc posuzovaly z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím, neboť z tvrzení žalobce jednoznačně vyplývalo, že o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se jednat nemůže. Stejně tak soudy vycházely z toho, že žalobce netvrdil, že proti uvedeným rozhodnutím podal odvolání. Jestliže uvedená tvrzení žalobce poprvé uvedl až ve svém odvolání, nemohlo k nim být vzhledem k ust. §119a a §205a o. s. ř. přihlédnuto (viz výše) v řízení odvolacím, a následně ani dovolacím. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce opakovaně písemně upozorňoval soud na to, že hodlá předložit důkazy na podporu svých tvrzení. Nijak však nespecifikoval, o jaké důkazy se má jednat, či proč je soudu kupříkladu nezaslal již spolu se žalobou. Občanské soudní řízení je ovládáno dispozitivní zásadou, a jestliže účastník důkazy k prokázání svých tvrzení nepředloží, nemůže z nich soud ani vycházet. Nelze též hovořit o tom, že postavení žalobce zhoršila skartace arbitrážních spisů, když není zjevné, co z nich mělo být prokázáno. V tomto řízení mají oba účastníci rovné postavení a není důvod, proč by měl být žalobce považován za slabší stranu sporu.
Nesprávný úřední postup (§18 – 19 zákona č. 58/1969 Sb.) se spojuje s porušením pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nikoliv při rozhodování, nýbrž při jeho jiné činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§1 – 17 zákona č. 58/1969 Sb.) je založena na současném splnění tří podmínek, jimiž jsou nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení; podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1056/2001; 25 Cdo 1471/2001, a rozsudky téhož soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 890/2004, či ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2272/99). Jestliže dovolatel během řízení před soudem prvního stupně tvrdil pouze to, že podal dva návrhy na vydání předběžného opatření, jež byly zamítnuty, s čímž nesouhlasí, aniž by současně tvrdil, že tato rozhodnutí byla zrušena či že o jím podaných opravných prostředcích nebylo rozhodnuto, je zjevné, že postup soudu, jenž žalobce považuje za nesprávný, se bezprostředně odrazil v jeho rozhodnutích, která však nebyla zrušena. Za daných okolností se tak nemohlo jednat o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ale jedině o škodu způsobenou případně nezákonnými rozhodnutími. Ta však nebyla zrušena, takže ani tato forma odpovědnosti nepřichází v úvahu. Odvolací soud se výslovně nezabýval tím, zda se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. §3 zákona č. 58/1969 Sb., avšak to, že k takovému závěru nedospěl, je z jeho rozhodnutí zjevné, když navíc ani dovolatel netvrdil okolnosti, které by odůvodňovaly použití této výjimky z pravidla.
Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud podotýká, že i kdyby dovolatel právo na náhradu škody měl, nebylo by s největší pravděpodobností možné jeho žalobě vyhovět s ohledem na promlčení práva ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Námitku promlčení vznesla žalovaná na jednání soudu prvního stupně konaném dne 21. 11. 2008 (viz protokol o jednání, č. l. 39 spisu). Soud prvního stupně opomněl tuto námitku posoudit a stejně tak se jí nezabýval ani odvolací soud, když žalované bylo soudem prvního stupně vyhověno, a tak neměla důvod podávat proti jeho rozhodnutí odvolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu