ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2123.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2123/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. B. , zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104/27, proti žalovaným: 1) Mysliveckému sdružení Chlístov – Kobylí Hlava , IČO: 48527866, se sídlem v Chlístově, a 2) Honebnímu společenstvu Chlístov , IČO: 47442794, se sídlem v Chlístově 29, oběma zastoupeným Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči, Oldřichova 1, o uložení povinností „uvést smlouvu o nájmu honitby do souladu se zákonem, přenést povinnost přednostní účasti na užívání honitby před dalšími osobami do stanov honebního společenstva, a přijmout (uchazeče) za člena sdružení“ , vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 46/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 28. března 2013, č. j. 54 Co 787/2012-90, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 10. dubna 2012, č. j. 8 C 46/2010-67, zastavil řízení o návrhu žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost „uvést smlouvu o nájmu honitby, uzavřenou dne 30. 3. 2003 do souladu se zákonem o myslivosti podle ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., v platném znění, aby v ní byla výslovně stanovena povinnost přednostní účasti na užívání honitby majitelům pozemků a členům druhého žalovaného“ (výrok I), jakož i o návrhu, aby žalovanému ad 2) bylo uloženo „přenést povinnost přednostní účasti na užívání honitby před dalšími osobami ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., v platném znění, do znění článku 9 stanov honebního společenstva“ (výrok II). Žalovanému ad) 1 pak uložil povinnost „přijmout žalobce za svého člena, do patnácti dnů od právní moci rozsudku“ (výrok III) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VI).
K odvolání žalobce a prvního žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku pod bodem III změnil tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti prvnímu žalovanému přijmout jej za svého člena (výrok I), zatímco ve výrocích IV a V o nákladech řízení jej potvrdil (výrok II) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem honebního pozemku (pozemek parc. č. 5085 v kat. území Ch.), jenž je součástí honitby, kterou žalovaný 2) coby držitel honitby pronajal žalovanému 1) – mysliveckému sdružení (smlouva o nájmu honitby ze dne 30. 3. 2003). Žalobce byl v minulosti členem žalovaného 1), z tohoto mysliveckého sdružení byl rozhodnutím její členské schůze již v roce 1992 vyloučen – pro opětovné spáchání přestupku o střelných zbraních a střelivu, úmyslné poškozování majetku mysliveckého sdružení a lesního závodu a neplnění pracovních povinností člena sdružení; rozhodnutí o vyloučení se žalobci nepodařilo zvrátit ani v soudním řízení (jím podanou žalobu podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, soud pro opožděnost zamítl). Za spáchání úmyslného trestního činu byl žalobce odsouzen i v trestním řízení (rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. srpna 1992, sp. zn. 2 T 21/92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 1992, sp. zn. 6 To 199/92).
Po svém vyloučení z mysliveckého sdružení se žalobce opakovaně domáhal přijetí za člena, od roku 2003 i s odkazem na své vlastnictví honebního pozemku; jeho žádostem žalovaný 1) nevyhověl, a to i v situaci, kdy na základě rozhodnutí členské schůze od r. 2003 nepřijímá nové členy (vydávaje případným zájemcům toliko časově omezené povolenky k lovu).
Za daného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že přednostní právo žalobce na přijetí za člena mysliveckého sdružení – dané vlastníku honebního pozemku ust. §32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 449/2001 Sb.“) – se v tomto případě neprosadí, jestliže byl žalobce již dříve z (téhož) mysliveckého sdružení vyloučen; vyslovil názor, že za daného stavu nelze počínání žalobce kvalifikovat jinak než jako snahu o zvrácení pro něj nepříznivého rozhodnutí, jehož revize se může vyloučený člen sdružení domáhat toliko postupem podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990“). Za těchto okolností – uzavírá odvolací soud – uložení povinnosti přijmout (opětovně) žalobce za svého člena příčilo by se též principu autonomie spolků, nehledě na to, že podle rozhodnutí dotčeného spolku tento nové uchazeče za řádné členy spolku nepřijímá.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku pod bodem I, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního soudu ve věci samé – podal žalobce dovolání; jehož přípustnost (jak plyne z obsahu dovolání) spatřoval v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž žalobce poukázal zejm. na „rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 364/2005“). Co do důvodu dovolání žalobce napadenému rozhodnutí vytýká, že „nerespektuje speciální právní úpravu o možnosti vzniku členství v mysliveckém sdružení postupem podle §32 odst. 6 zákona o myslivosti“; za rozhodující okolnost v tomto směru žalobce pokládá toliko okolnost, že je vlastníkem pozemků, které tvoří s jinými pozemky honitbu – „hmotný substrát“, jehož nájemcem je myslivecké sdružení. Dle jeho názoru je nevýznamné, že byl dříve z mysliveckého sdružení vyloučen, stal-li se pak následně vlastníkem honebního pozemku; přitom kritizuje i závěr odvolacího soudu o totožnosti žalovaného ad 1) s mysliveckým sdružením, z něhož byl vyloučen. Za relevantní otázku, jež by měla být podrobena dovolacímu přezkumu, pokládá i posouzení zákonnosti rozhodnutí mysliveckého sdružení, jímž má být zamezeno přijímání nových řádných členů a jež připouští toliko přijetí „hostů“ na časově omezenou dobu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušen.
Žalovaný ad 1) pokládá napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a dovolání za neopodstatněné. (Odvolacímu soudu vytýká pouze tolik, že při změně rozsudku soudu prvního stupně současně neodklidil výrok pod bodem VI o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi dotčenými účastníky – žalobcem a žalovaným 1/).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky týkající se povinnosti mysliveckého sdružení coby nájemce honitby preferovat přihlášku členství podanou vlastníkem honebního pozemku, jenž byl dříve z mysliveckého sdružení vyloučen (výklad a aplikace ustanovení §32 odst. 6 zákona č.449/2001 Sb., ve vazbě na ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb.), na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí a kterou se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání (prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek označených dovoláním). Vycházel přitom ze stavu v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodující pro dovolací přezkum; srov. §243f odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z relevantních ustanovení zákona č. 449/2001 Sb. vyplývá, že myslivost lze provozovat jen v rámci uznané honitby (srov. §17 odst. 1). Držitel honitby může honitbu využívat sám nebo ji může pronajmout (srov. §32 odst. 1). Pokud je honitba pronajata mysliveckému sdružení, je toto myslivecké sdružení povinno upřednostnit přihlášky členství podané vlastníky, popřípadě nájemci honebních pozemků této honitby (srov. §32 odst. 6).
Myslivecké sdružení je právnickou osobou soukromého práva (vzniklou za účelem nájmu honitby podle předpisů o sdružování občanů; srov. §32 odst. 3 písm. b/ zákona č. 449/2001 Sb.). Princip spolkové autonomie (v době rozhodování odvolacího soudu zakotvený zejména v ustanoveních §1 odst. 1 a §3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb.) velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení jakýmkoli jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006).
V rozsudku ze dne 18. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005 (citovaném i soudy nižších stupňů) Nejvyšší soud zopakoval, že je zásadně věcí příslušného sdružení, zda, koho a za jakých podmínek přijme do řad svých členů. Tomu odpovídá zákonná úprava kladoucí důraz na to, že vnitřní poměry ve sdružení se spravují stanovami. Nelze ovšem vyloučit, že v určitých případech zákonná úprava modifikuje autonomii sdružení ve prospěch určitých subjektů. Tak je tomu i v případě ustanovení §32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb., jež ukládá mysliveckému sdružení při přijímání nových členů zohlednit vlastnictví k honebním pozemkům a dostát požadavku zákona preferencí (upřednostněním) vlastníka honebního pozemku.
Přednostní právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého sdružení, jemuž je pronajata honitba (§32 odst. 6 zákona č. 449/1991 Sb.) a jemu korespondující povinnosti mysliveckého sdružení preferovat přihlášku takového uchazeče se tedy aktivuje v případě přijímání dalších členů do sdružení a usilují-li jako zájemci o členství – v konkurenci s vlastníky (či nájemci) honebních pozemků – současně osoby, jimž právo přednosti nesvědčí. O takovou situaci – jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – v dané věci nejde. Vlastnictví honebního pozemku má přitom reflexi v členství vlastníka v honebním společenstvu (srov. §19 a násl. zákona č. 449/2001 Sb.); právo účasti v mysliveckém sdružení, jemuž je honitba pronajata, vlastníku honebního pozemku automaticky nezakládá. Jiný závěr neplyne ani z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 18. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005; nebo usnesení ze dne 24. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4899/2009, v nichž Nejvyšší soud posuzoval případy preference přihlášky vlastníka honebního pozemku v konkurenci s jinými zájemci o členství v mysliveckém sdružení).
Upřednostněním přihlášky vlastníka honebního pozemku za člena mysliveckého sdružení přitom zákon, mimo jiné, sleduje též zájem o řádný výkon práva myslivosti; ten zpravidla náleží i vlastníkům honebních pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4899/2009). Jestliže v posuzovaném případě vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze zjištění, že žalobce – uchazeč o (opětovné) členství – byl již dříve členem téhož mysliveckého sdružení, z něhož byl pro porušení členských povinností vyloučen, je logické, že i z tohoto důvodu se právo přednosti při přijetí za člena sdružení takového zájemce neprosadí a že v takovém případě povinnost k přijetí přihlášky za člena mysliveckého sdružení nemůže mysliveckému sdružení uložit ani soud. A to i se zřetelem k principu vnitřní spolkové autonomie (čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), z níž rovněž vyplývá, že státní orgány mohou do postavení sdružení a do jeho činnosti zasahovat jen v mezích stanovených zákonem (§2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb.) a že ani soud není oprávněn přezkoumávat – pokud to není předmětem žaloby podle §15 zákona č. 83/1990 Sb. – zda rozhodnutí o vyloučení člena sdružení je v souladu se zákonem a stanovami sdružení (zda členství dotčeného člena zaniklo). Je vyloučeno, aby soud posuzoval otázku nezákonnosti rozhodnutí orgánu sdružení nebo jeho rozporu se stanovami jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Bylo by proto již narušením principu spolkové samosprávy, mohl-li by se vyloučený člen mysliveckého sdružení – v rozporu s vůlí sdružení – následně domoci opětovného přijetí za člena sdružení s poukazem na právo přednosti při přijetí přihlášky, plynoucí z ust. §32 odst. 6 zákona č. 449/1991 Sb. (nota bene v situaci, kdy důvodem vyloučení bylo i porušení povinností člena mysliveckého sdružení souvisejících s výkonem práva myslivosti).
Pro rozhodnutí v dané věci (uložení povinnosti mysliveckému sdružení přijmout žalobce za člena sdružení, z něhož byl dříve vyloučen) nemůže být proto již významná ani otázka uzavřenosti či otevřenosti žalovaného sdružení novým členům, případně stanovení členství různého druhu (navíc v situaci, kdy v dané věci žalobce opětovně usiluje o řádné, plnoprávné členství).
Námitky žalobce směřující vůči závěrům odvolacího soudu o identitě žalovaného mysliveckého sdružení (se sdružením, z něhož byl žalobce dříve vyloučen) nesou se pak v rovině kritiky skutkových zjištění (žalobce zde neoznačuje žádnou kvalifikovanou právní otázku týkající se hmotného či procesního práva), ačkoliv jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému ad 1) přijmout žalobce za člena mysliveckého sdružení, je správný.
Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy náklady (oprávněného) žalovaného ad 1) spojené s podáním s vyjádřením k dovolání – s ohledem na jeho rozsah a v něm obsaženou minimální argumentaci – nelze pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatnění nebo bránění práva. K výtkám žalovaného 1/ stran postupu odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení sluší se pak odkázat na ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř., jež ukládá odvolacímu soudu v případě změny rozhodnutí rozhodnout i o nákladech řízení u soudu prvního stupně; z toho mimo jiné vyplývá, že v důsledku změny rozhodnutí soudu prvního stupně, provedené odvolacím soudem, pozbývá výrok o náhradě nákladů řízení v něm obsažený své opodstatnění (není proto třeba měnit či rušit i výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně – zde ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu