ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2140.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2140/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: CHODOV REALITY a.s. , IČ: 270 75 257, se sídlem v Praze 6, Hokešovo náměstí 26, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, proti žalovanému: hlavní město Praha , IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení 4.026.725,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 249/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 25 Co 417/2012-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 25 Co 417/2012-76, se zrušuje ; současně se zrušuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2012, č. j. 18 C 249/2010-44, v odvoláním napadených výrocích pod body I a III, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodního soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 18 C 249/2010-44, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4.026,725,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% za dobu od 1. 9. 2010 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek v určené výši (výrok II), jakož i o náhradě nákladů řízení (výrok III).
O odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 25 Co 417/2012-76, jímž rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a současně uložil žalovanému nahradit žalobkyně určené náklady odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, tedy že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 2105/84, 2105/85 a 2105/110 (co do druhu evidovaných jako ostatní plocha) v katastrálním území Chodov a že na pozemcích se nachází zemní protihlukový val, jenž „v minulosti“ (před převodem pozemků do žalobcova vlastnictví) vytvořil žalovaný. Tento zemní val coby „kolaudovanou stavbu“ odvolací soud pokládá za „samostatnou věc umístněnou na pozemcích žalobkyně“, omezující vlastnické právo žalobkyně, a to i k částem pozemků valem bezprostředně „nezastavěným“ (nelze-li tyto pozemky, jejich části, hospodářsky využít k jiným účelům). Mezi účastníky přitom není žádné dohody o užívání pozemků a o poskytování náhrady za ně. V takovém případě – uzavírá odvolací soud – se žalobkyně (vlastnice pozemků) může po žalované (obci) domáhat náhrady z titulu bezdůvodného obohacení (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), a to i v případě, jsou-li pozemky jako veřejné prostranství užívány neurčeným okruhem osob. Výši náhrady (jež se zde žádá za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 8. 2010) soud určil „v souladu s výměrem Ministerstva financí“ v úrovni maximálního ročního nájemného z pozemků nesloužících pro účely podnikání nájemce, tj. částkou 85 Kč za m2 výměry všech pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za ně pokládá především závěr odvolacího soudu, že předmětný zemní val je stavbou v občanskoprávním smyslu (§119 odst. 2 obč. zák.) – samostatnou věcí, jež mu vlastnicky patří. Zastává přitom názor, že jde toliko o součást věci – pozemků ve vlastnictví žalobkyně, a že zemní val je toliko ztvárněním či zpracováním povrchu pozemku, jež nepředstavuje vytvoření nové věci (stavby). Též s odkazy na judikaturu dovolacího soudu (s níž – dle názoru žalované – se právní posouzení věci odvolacím soudem rozchází) má žalovaný za to, že pro řešení dané otázky není rozhodující, zda byl pozemek v minulosti upraven způsobem vyžadujícím stavební povolení. Jelikož žalovaný pozemky ve vlastnictví žalobkyně neužívá, nemůže být osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že se stavem pozemků v době nabytí vlastnického práva k nim byla žalobkyně obeznámena a její požadavek za náhradu žalovaný i z tohoto důvodu pokládá za nemravný.
Dále žalovaný kritizuje i případnou kvalifikaci pozemků zatížených zemním valem jako veřejného prostranství [ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], stejně tak jako závěr, že užívání pozemku jako veřejného prostranství neurčeným okruhem osob zakládá povinnost dané obce k náhradě vlastníku pozemku z titulu bezdůvodného obohacení. Za nesprávné má žalovaný i závěry týkající se samotného určení výše náhrady – bezdůvodného obohacení, namítaje, že soudy nezohlednily, v jakém rozsahu jsou pozemky zemním valem dotčeny (výměru „zastavěné“ plochy), ovšem ani umístnění pozemků v okrajové části Prahy, jemuž soudem určené nájemné v maximální možné výši neodpovídá. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu osudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá závěry odvolacího soudu za správné a námitky dovolatele toliko za polemiku s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, s níž je právní posouzení věci – dle názoru žalobkyně – konformní. Přitom žalobkyně poukazuje i na výsledky jiných řízení (rozhodnutí soudů v něm vydaná), v němž se svým požadavkem na náhradu vůči žalovanému uspěla (zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3366/2008, resp. usnesení ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 3114/2010, a ně navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 724/11). Z těchto důvodů žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pro řešení otázky týkající se vymezení stavby jako předmětu občanskoprávních vztahů, na jejímž vyřešení v dané věci rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při němž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu (a z tohoto pohledu jde o otázku rozhodovanou soudy rozdílně, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož v dané věci žalobkyně uplatňuje právo, jež jí mělo vzniknout před 1. 1. 2014 (a před tímto datem také bylo o uplatněném právu rozhodnuto), postupoval i dovolací soud při dovolacím přezkumu podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (maje současně na zřeteli i to, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující skutkový i právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí – srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1994, sp. zn. 7 Cdo 81/93, uveřejněné pod č. 5/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o žalobkyní uplatněném právu na náhradu za bezesmluvní užívání pozemků v jejím vlastnictví (§451, §458 odst. 1 obč. zák.) zakládá odvolací soud na závěru, že na předmětných pozemcích vybudoval žalovaný zemní protihlukový val, jenž – coby „kolaudovaná stavba“ – je samostatnou nemovitostí, zatěžující pozemek ve vlastnictví žalobkyně.
Obecné vymezení pojmu stavby občanský zákoník neobsahuje. Pro kvalifikaci stavby jako nemovitosti vyžaduje, aby byla spojena se zemí pevným základem (§119 odst. 1 obč. zák.). Současně stanoví, že stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998) při vymezení obecného pojmu stavby ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu občanskoprávních vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu [§2 odst. 3, 4, 5, §103 a násl. zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008 – spolu s ostatními rozhodnutím dostupný na www.nsoud.cz ). V problematických případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva (tedy zda naplňuje skutkovou podstatu §119 odst. 2 občanského zákoníku) je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním, tedy zda zbudovaný zemní val je stavbou ve smyslu občanského práva či nikoliv, není úplné. Závěry, jež odvolací soud opírá převážně o stav plynoucí se stavebně-právních předpisů (o okolnost, že vybudovaný zemní val byl „kolaudován“), namísto zhodnocení shora naznačených relevantních hledisek (z nichž lze – kromě samostatné hospodářské funkce stavby zmínit též její materiální podstatu a vymezitelnost vůči okolnímu pozemku), jsou proto přinejmenším předčasné.
Odvolací soud přitom nezpřístupnil ani své úvahy, jež jej vedly k posouzení, že předmětné pozemky ve vlastnictví žalobkyně jsou veřejným prostranství (nota bene v situaci, kdy odvolací soud – v rozporu s tímto posouzením – primárně uzavírá, že jde o pozemky zastavěné stavbou ve vlastnictví žalované). Odvolací soud přitom nehodnotí, zda pozemky naplňují legální definici veřejného prostranství podle §34 zákona č. 128/2008 Sb., o obcích (obecní zřízení), a zda této charakteristice vyhovují i se zřetelem na kritéria formulovaná judikaturou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněný pod č. 211/2005 Sb.; nález ze dne 14. června 2005, sp. zn. Pl. ÚS 1/05, uveřejněný pod č. 302/2005 Sb.; nebo nález ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07, uveřejnění pod č. 287/2008 Sb.).
Za daného stavu bylo by pak předčasné činit kategorické závěry ohledně pasivní věcné legitimace žalované obce, ovšem i výše náhrady, kdy žalovaná – vedle základu nároku – zpochybňuje též posouzení odvolacího soudu o určení rozsahu, v němž jsou pozemky dotčeny „stavbou“ zemního valu, a určení obvyklé hladiny nájemného z pozemků, se zřetelem k jejich stavu a umístnění, jakož i cenové regulaci nájemného v dané době za pronájem pozemků nesloužících nájemci k podnikání (srov. výměr Ministerstva financí č. 01/2009, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, uveřejněný pod č. 10/2009 Sb.). Konečně ani závěr soudu prvního stupně, že postup žalobkyně nelze kvalifikovat jako výkon práv odporující dobrým mravům, pak odvolací soud dosud náležitě neprověřil, a to i s ohledem na tvrzením žalované, že žalobkyně není původní oprávněnou osobou a že pozemek nabyla s ryze spekulativním záměrem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14 – spolu s ostatními rozhodnutím Ústavního uveřejněný na www.nalus.cz).
I se zřetelem k vyjádření žalobkyně k dovolání sluší se pak uvést, že nyní prezentované závěry dovolacího soudu nekolidují s posouzením, jež Nejvyšší soud – ve skutkově obdobné věci těchže účastníků – vyslovil v rozsudku ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3366/2008, resp. usnesení ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 3114/2010 (a jež Ústavní soud aproboval usnesením ze dne 18. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 724/11, dodávaje ovšem, že „v zákonné rovině bylo by možné přisvědčit i jiné právní kvalifikaci ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem“). V označených rozhodnutích – jsa vázán tam vymezeným dovolacím důvodem – se Nejvyšší soud vyslovoval k jiným právním otázkám ve vztahu účastníků (vycházeje též z jiných skutkových okolností), tedy nikoliv k otázkám, jež žalovaná nastolila až dovoláním v této věci. Naproti tomu, jde-li o okruh nyní řešených otázek (právní povahy zemního valu, či pozemků jako veřejného prostranství), Nejvyšší soud odkazuje i na rozsudek ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013, a v něm přijaté závěry, k nimž se – zásadně – přihlásil i v této věci.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu