ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2157.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2157/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Ing. Arch. Ing. Z. S. , zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná 1324/1, proti žalovaným 1. MVDr. I. G., CSc. , 2. Ing. P. H. , a 3. P. T. , v případě žalovaných 1. a 3. zastoupeným Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, o 1.723.980,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 19/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2014, č. j. 57 Co 248/2014-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1. a 3. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.828,92 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Poločka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 19. 3. 2013, č. j. 19 C 19/2012-90, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu 1.723.980,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Podanou žalobou se žalobce domáhal, aby mu žalovaní nahradili částku 1,600.000,- Kč odpovídající ceně nemovitostí, kteréžto měl nabýt na základě absolutně neplatné kupní smlouvy uzavřené se společností HT CENTR s.r.o, dále uhrazenou daň z převodu nemovitostí (žalobcem zaplacenou z titulu zákonného ručení za splnění této daňové povinnosti prodávajícím) ve výši 96.060,- Kč a sumu 31.920,- Kč, jež musel vynaložit na náhradu nákladů řízení o určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem advokátu žalovaných. Svůj požadavek zakládal na skutečnosti, že žalobci uzavřená dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jež předcházela uzavření kupní smlouvy ohledně těchto nemovitostí žalobcem se společností HT CENTR s.r.o., byla posléze soudem shledána absolutně neplatnou, což vylučovalo řádné nabytí nemovitostí uvedenou společností, a potažmo tak i žalobcem a vedlo ke vzniku popsané škody. Soud ovšem žalobní žádání opodstatněným neshledal. Pasivně věcně legitimovaným subjektem k vydání kupní ceny nemovitostí je totiž společnost HT CENTR s.r.o., na jejíž straně došlo k bezdůvodnému obohacení plněním z neplatného právního úkonu. Tato osoba by měla současně nahradit také daň z převodu nemovitostí, neboť v souladu se zákonem je primárně povolán ke splnění daňové povinnosti převodce. Podkladu pak zcela postrádá požadavek na kompenzaci pravomocně uložené povinnosti nahradit náklady jiného nalézacího řízení, jelikož neexistuje právní titul, na základě nějž by bylo možno se této částky domáhat. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Ostravě, jenž jej rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 57 Co 248/2014-140, ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) i soudem odvolacím (výrok III.). Namítal-li žalobce porušení procesních práv v důsledku nepřipuštění jeho zastupování obecným zmocněncem s ohledem na opakované působení tohoto zástupce ve skutkově odlišných sporech, nelze mít danou výtku za opodstatněnou. Žalobci byl dán dostatečný prostor k zajištění zastupování osobou znalou práva (příslušné usnesení bylo žalobci doručeno dne 16. 11. 2012 a jednání bylo nařízeno na 19. 3. 2013), přičemž při následujícím jednání žalobce žádnou výhradu v tomto směru nevznesl. Rovněž není zapotřebí žalobce poučovat o možnosti zastoupení advokátem, neboť jde o jeho vlastní uvážení. Poukazu na to, že od počátku po žalovaných požadoval náhradu škody, odvětil odvolací soud zdůrazněním skutečnosti, že předmět soudního sporu je určen skutkovými tvrzeními. Podanou žalobou se totiž výslovně domáhal vrácení plnění z neplatné smlouvy a ani z jeho dalších podání nelze dovozovat, že by usiloval o náhradu škody. Zmínka tohoto pojmu v návrhu na vydání předběžného opatření pak není postačující pro závěr o řádném uplatnění nároku z titulu náhrady škody ve smyslu §420 a §415 obč. zák. Zakládal-li přitom žalobce svůj požadavek na faktu, že dotčené nemovitosti nemohl řádně nabýt do vlastnictví pro absolutní neplatnost příslušné kupní smlouvy, jež se odvíjela od neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaných, bylo namístě žalovaný nárok posuzovat dle §451 obč. zák. K tvrzením o náhradě škody uplatněným až v odvolacím řízení pak nebylo možno přihlížet s ohledem na systém neúplné apelace (§205a, §211a i §212a odst. 3 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Zdůraznil, že nikdy nenapsal ani neřekl, že požaduje plnění z neplatné smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud řádně nerozlišoval mezi náhradou škody a bezdůvodným obohacením, pročež nejistota ohledně právního důvodu, na základě nějž se žalobce plnění domáhá, brání spravedlivému rozhodnutí. Otázka rozlišení náhrady škody a bezdůvodného obohacení má přitom zásadní význam a zakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel zdůraznil, že jím utrpěná újma vznikla v důsledku neplatného zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovanými, a proto je třeba mít právě je za povinné tuto škodu vykompenzovat. Dovolatel se dále domnívá, že byl dotčen na procesních právech, neboť rozhodl-li okresní soud o zrušení zastupování žalobce obecným zmocněncem, aniž by ho poučil o možnosti zvolit si k hájení práv advokáta a dal mu k tomuto kroku náležitou lhůtu, porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Žalobce poté zrekapituloval události předcházející podání žaloby a navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní 1. a 3., kteří zpochybnili přiléhavost výhrad dovolatele a navrhli, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě nelze přehlédnout, že žalobce v řízení v podstatě uplatnil tři nároky se samostatným skutkovým základem, ve vztahu k nimž je třeba posuzovat přípustnost dovolání samostatně (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 841/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010). Jelikož dle žalobního návrhu mají požadovaná plnění současně povahu dílčích závazků, je navíc třeba zohlednit i výši částek, jichž se žalobce domáhá zvláště po každém ze žalovaných, z nichž žádný nedisponuje podílem vyšším jedné poloviny. Přípustnost dovolání z hlediska citovaného ustanovení je totiž u rozsudků, jimiž bylo rozhodnuto o dílčích právech více samostatných účastníků, třeba dále zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům zvlášť, bez ohledu na součet dotčených nároků (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1992/2013). Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k požadavku na úhradu daně z nemovitosti a nákladů jiného nalézacího řízení je přípustnost dovolání vyloučena již s ohledem na bagatelní výši částek, o nichž by mělo být rozhodováno ve vztahu k jednotlivým žalovaným.
Dovolateli se současně nepodařilo předestřít otázku ve smyslu §237 o. s. ř., pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné alespoň ve zbytku žalobního žádání. Je třeba nejprve připomenout Nejvyšším soudem opakovaně zdůrazňované teze, dle nichž nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž jej žalobce zdůvodňuje, přičemž skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě prokázání umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění proto vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, protože jím provedená právní kvalifikace nároku podle hmotného práva není pro soud závazná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3959/2008). Dle citovaných závěrů jsou tedy pro posouzení žalovaného nároku soudem rozhodující skutkové okolnosti, jejichž prostřednictvím je vymezován, a nikoliv jeho označení žalobcem. Pokud žalobce v řízení náležitě neuplatnil tvrzení, jež by odpovídala obecným předpokladům odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. – tedy porušení právní povinnosti, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a presumovanému zavinění (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, uveřejněný pod č. 71/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani některému z případů zvláštní odpovědnosti (§421 a násl. obč. zák.), není namístě soudům vytýkat, že se přidržely právní kvalifikace korespondující žalobcem uváděným skutečnostem. Hovořil-li tak dovolatel toliko o souvislosti utrpěné újmy s neplatnou dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (což v podstatě činí i v dovolání), aniž by toto své tvrzení propojil s poukazem na další zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, nelze se podivovat, že se soudy navzdory použití termínu „náhrada škody“ žalobcem nepřiklonily k této právní kvalifikaci.
Nesouhlas s procesním postupem soudu po rozhodnutí o nepřipuštění zastupování žalobce obecným zmocněncem pak rovněž postrádá provázání s otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž se sluší uvést, že obecnou poučovací povinnost soudů v civilním soudním řízení, tak jak je upravena v §5 o. s. ř., nelze mít za bezbřehou potud, že by soud seznámil účastníka se všemi jeho myslitelnými procesními právy a povinnostmi a sděloval účastníkům, co by měli či mohli v řízení učinit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003, uveřejněný pod č. 89/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 639/2010). Právo účastníka zvolit si pro řízení za svého zástupce advokáta je přitom skutečností, o níž má povědomí i široká laická veřejnost, a jež byla nepochybně známa i žalobci, a to již s ohledem na další soudní řízení, jichž byl dle svých tvrzení i zjištění soudu účasten (viz kupříkladu č. l. 38, 65 a 71). Zmiňoval-li žalobce ve svých podáních (srovnej č. l. 65 a č. l. 71) preferenci nechat se zastupovat obecným zmocněncem s ohledem na špatné zkušenosti s advokáty, je pak nade vši pochybnost zřejmé, že s institutem advokátního zastoupení obeznámen byl, a nemohlo dojít k újmě na jeho procesních právech, nebyl-li o něm soudem zvláště poučen.
Na dovolání tedy nebylo možno pohlížet jako na přípustné ve vztahu k žádnému ze žalobou uplatněných nároků, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl v celém rozsahu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalovaným 1. a 3. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1, §7 bodu 6 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 24.352,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalovaní 1. a 3. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 29.828,92 Kč. Žalovanému 2. pak žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu