ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.229.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 229/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, proti žalované M. F. , zastoupené JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 659/11, o náhradu nákladů řízení , vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 202/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. října 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. října 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301, se zrušuje ve výroku III. a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 C 202/2009-196, ve znění opravných usnesení ze dne 18. 5. 2012, č. j. 7 C 202/2009-231, a ze dne 9. 7. 2012, č. j. 7 C 202/2009-235, uložil žalované zaplatit žalobci částku 272.642,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se uvedené částky domáhal jako bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., které mělo na straně žalované vzniknout tím, že žalobce vynaložil své prostředky na rekonstrukční práce v bytě žalované. Okresní soud na základě provedeného dokazování přisvědčil žalobci, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na jeho úkor v důsledku toho, že za ni uhradil závazky ze smlouvy o dílo uzavřené žalovanou se třetí osobou. Žalobce neposkytl plnění věřiteli žalované proti její vůli, přičemž s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo zřejmé, že žalobce plní za žalovanou. Na naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč. zák. přitom nemají vliv případné formální nedostatky předmětných faktur, jakož ani to, zda žalovaná věděla o všech fakturách zhotovitele proplacených žalobcem. Soud pak nepřisvědčil žalované, že by požadovaný výkon práva žalobce odporoval dobrým mravům, neboť přestože vztahy mezi účastníky byly napjaté, nelze mít za to, že by se ze strany žalobce jednalo o šikanózní výkon práva směřující k poškození či znevýhodnění žalované. Opodstatnění soud nepřiznal ani námitce promlčení. Byla-li totiž žaloba podána dne 12. 5. 2009, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby dne 15. 5. 2009 i promlčecí doby objektivní dne 15. 5. 2010. Předestřené úvahy vedly soud k tomu, že žalobě jako důvodné (vyjma části požadovaného příslušenství) vyhověl.
K odvoláním žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí (mimo odvoláními nenapadený výrok II.) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 272.642,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o zaplacení soudního poplatku žalobcem (výrok III.). Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav, a na jeho rozhodnutí v tomto odkázal. Přitakal rovněž závěru, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, odlišný názor oproti tomu zaujal při posouzení námitky rozporu s dobrými mravy. V daném případě je třeba přihlédnout k tomu, za jakých okolností a z jakých pohnutek se žalobce domáhá vydání finanční částky vynaložené za žalovanou. Z obsahu sms zpráv zasílaných žalobcem žalované je zřejmé, že mezi účastníky byl blízký citový vztah, jejž ukončila žalovaná, s čímž se však žalobce odmítal smířit, a pokoušel se vztah obnovit. Ze zmiňovaných zpráv je rovněž patrné, že žalobci ve skutečnosti nešlo o vymožení pohledávky, tedy o vrácení finanční částky, kterou za žalovanou dobrovolně s jejím souhlasem vynaložil, ale o to, aby žalovanou donutil k opětovnému navázání vztahu. Postup žalobce je tedy možno pokládat za šikanózní, vykazující znaky zneužití práva a odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Obsah jednotlivých sms zpráv ve spojení s daty jejich odeslání prokazuje tvrzení žalované, že žalobce ponechal podání žaloby na samý závěr promlčecí doby, a nutil ji tak k obnovení vztahu. Za těchto okolností je proto na místě odepřít žalobci výkon jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení, pročež odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
K dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 3959/2013-287, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přitakal výhradám žalobce proti přiléhavosti závěru o rozpornosti žalovaného nároku s dobrými mravy a naznal, že napadené rozhodnutí jako věcně správné obstát nemůže.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301, rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), konstatoval, že ve výroku II. zůstává nedotčen (výrok II.), ve výroku III. jej změnil a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok V.). Odvolací soud v návaznosti na zrušující rozhodnutí dovolacího soudu shledal, že výkon práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení neodporuje dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a žalobě je tak nutno jako důvodné vyhovět. V okolnosti, že především žalobci jako osobě znalé práva lze klást k tíži včasné neujasnění právních aspektů rekonstrukce bytu, jakož i v tom, že ze zpráv zasílaných žalobcem žalované je zřejmé, že ho k podání žaloby vedla snaha o obnovení jejich vztahu, lze ovšem spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., pro něž je namístě nepřiznat procesně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení před okresním soudem, zahrnující i náklady předchozích řízení odvolacího a dovolacího. Oproti tomu na náklady odvolacího řízení následujícího po zrušení předchozího rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu je třeba pohlížet odlišně, neboť za dané procesní situace bylo zřejmé, jakým směrem se bude řízení ubírat, a žalovaná se tak mohla procesně odpovídajícím způsobem zachovat. Soud tedy žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady v pořadí druhého řízení před odvolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho výrokům III. a IV., podal dovolání žalobce, jenž usuzuje na důvodnost dovolání z nesprávného právního posouzení věci a na přípustnost z otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jakož i otázky dovolacím soudem doposud neřešené. Dovolatel odmítl, že by v projednávané věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř., kterýžto je třeba vykládat především z procesního hlediska a při šetření zásady rovnosti před zákonem. Z pohledu uvedeného ustanovení není relevantní osobní korespondence účastníků při jejich rozchodu, přičemž mělo-li by být přihlíženo k osobním aspektům sporu, bylo by třeba zohlednit i počínání žalované. Rovněž zůstalo opomenuto, že zejména žalované, jejíž majetkové poměry jsou zcela standardní, lze klást k tíži náročnost a délku řízení. Dovolatel dále upozornil na zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu spočívající ve formulaci, dle níž náklady řízení před soudem prvního stupně zahrnují náklady odvolacího řízení i řízení dovolacího, což je z podstaty věci nemožné. Nestandardní je i rozhodování o nákladech za období „do a po vydání rozsudku dovolacího soudu“. Žalobce zdůraznil, že u bezdůvodného obohacení nepřichází v úvahu vyjasnění právního režimu předem i to, že bylo od počátku zřejmé, že zmíněnou rekonstrukci má hradit žalovaná. Podotkl dále, že soud zvažující použití moderačního práva musí umožnit druhé straně se k tomuto postupu vyjádřit. Polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu pak završil návrhem, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích jeho rozhodnutí změnil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání přitakala názoru odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ustanovení §150 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska §150 o. s. ř. pak může Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat jen tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014). V obecné rovině se přitom při aplikaci §150 o. s. ř. jedná o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014). Je-li přitom dle uvedeného ustanovení postupováno, aniž by byly zjišťovány a posuzovány veškeré relevantní důvody, jedná se o libovůli způsobilou zasáhnout do práva na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013).
V projednávané věci je třeba přisvědčit námitkám dovolatele poukazujícím na nesprávnost úvahy odvolacího soudu při aplikaci §150 o. s. ř., jež se příčí požadavku odkazované judikatury na náležité zhodnocení veškerých relevantních okolností, a jíž tedy lze pokládat za zjevně nepřiměřenou. Pro uvedený nedostatek je tak na dovolání možno pohlížet jako na přípustné i důvodné. Při zvažování, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné svědčící pro postup dle §150 o. s. ř., nemusí být bez významu události předcházející podání žaloby, je však třeba je hodnotit i v kontextu veškerých dalších relevantních skutečností, jak bylo předestřeno výše. Ač tedy nelze vyloučit, že jednání kladené žalobci k tíži odvolacím soudem sehraje svou roli při zvažování naplnění hypotézy §150 o. s. ř., bez přihlédnutí ke zmiňovaným širším souvislostem ji samo adekvátně nenaplňuje. Rovněž judikatornímu apelu na restriktivní výklad rozebíraného ustanovení může být učiněno zadost toliko při náležitém posouzení celé šíře potenciálně významných aspektů i intenzity jejich závažnosti pro zvažované odepření práva na náhradu nákladů. Není ovšem důvodu bránit se tomu (a ani dovolatel neuvádí žádný přesvědčivý argument ve zmiňovaném směru), aby požadované náležité zhodnocení význačných hledisek dle §150 o. s. ř. vyznělo odlišně při posuzování nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudy vyšších stupňů, před nimiž probíhá řízení o podaných opravných prostředcích, ve vztahu k nimž je ostatně rozhodováno i dle základní zásady úspěchu ve věci v podstatě samostatně (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Přiléhavost pak v dané věci postrádá zmínka, dle níž odvolací soud zvažující aplikaci §150 o. s. ř. má dát druhé straně sporu prostor k vyjádření. Žalobce se totiž k naplnění předpokladů pro uplatnění zmíněného ustanovení vyjadřoval ze své vlastní iniciativy (srov. podání na č. l. 295, protokol o jednání na č. l. 298), a neupozornil-li proto odvolací soud zvlášť účastníky řízení na možnost postupu dle §150 o. s. ř., nejednalo se o pochybení, jež žalobci zabránilo vznášet tvrzení v tomto ohledu a vedlo k újmě na jeho procesních právech.
Upozorňuje-li dovolatel dále na zmatečnost formulace odvolacího soudu, který za náklady řízení před okresním soudem označuje i náklady řízení odvolacího a dovolacího, je třeba podotknout, že z kontextu odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud pouze takto poněkud neobratně označil náklady řízení předcházejících právě probíhajícímu řízení odvolacímu. Je-li tudíž z rozsudku zřetelně seznatelné, co chtěl odvolací soud vyjádřit, není namístě ze zmiňovaného nedostatku usuzovat na vadu ohrožující správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Odlišně je ovšem třeba nahlížet na promítnutí uvedené formulace do výrokové části rozhodnutí. Zamýšlel-li odvolací soud dle odůvodnění rozsudku shodným způsobem rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i předchozího odvolacího a dovolacího řízení, avšak nákladové výroky rozhodnutí (zejména výrok III.) nejsou s tímto obsahově zcela v souladu, neboť v odůvodnění nastíněným způsobem bylo dle ve výroku užitých slov rozhodnuto toliko o nákladech řízení před soudem okresním, je v předestřeném rozporu možno spatřovat vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti (srov. přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 548/2012), k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a která rovněž brání tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu obstálo v přezkoumávané části jako správné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo v naznačeném rozsahu podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v úspěšně zpochybněném nákladovém výroku a vrácení věci v této části k dalšímu řízení.
Napadl-li dovolatel rovněž nákladový výrok IV. rozsudku odvolacího soudu, opomněl uvést, v čem zde spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání. Absence těchto obligatorních náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) představuje vadu, kterou není možné po uplynutí zákonné lhůty odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání tomu, aby bylo pokračováno v dovolacím řízení, pročež Nejvyšší soud dovolání v naznačené části dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnul (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu