ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3843.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3843/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. R. , S. S., zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému F. R. , S. S., zastoupenému Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, o vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 189/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. března 2014, č. j. 36 Co 207/2013-482, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2014, č. j. 36 Co 207/2013-488 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.470,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Sigmunda, advokáta se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 27. prosince 2012, č. j. 9 C 189/2004-419, zamítl návrh žalovaného, aby mu žalobkyně zaplatila 217.692,- Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 224.852,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení placených státem částku 7.135,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku s tím, že žalovaný již zaplatil dne 24. srpna 2011 částku 5.708,- Kč (výrok III.)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného usnesením ze dne 2. července 2013, č. j. 36 Co 207/2013-436, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalované Nevyšší soud usnesením ze dne 10. prosince 2013, č. j. 22 Cdo 3436/2013-458, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 36 Co 207/2013-482, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 210.970,15 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22.941,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolací soud nesprávně vyřešil otázku investic v částce 217.692,- Kč, když dovodil, že došlo k promlčení nároku v rámci tříleté promlčecí doby. Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda se jednalo o náklady nutné a potřebné na opravu a údržbu domu či nikoli. Rozhodnutí je v důsledku toho nesprávné a v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Žalovaný dále rozporuje výroky o náhradě nákladů řízení. V první řadě jsou dány důvody pro aplikaci §150 občanského soudního řádu, neboť byly provedeny tři znalecké posudky, kdy náklady na ně nebyly nijak zohledněny, soudní jednání trvalo po více jak 9 let a po celou dobu řízení před soudem I. stupně nedošlo ke koncentraci. Náklady řízení nejsou správně vyčísleny, neboť vyjádření k odvolání žalovaného mělo být posouzeno podle §11 odst. 2 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a také další náklady nejsou účelně vynaloženy. Odvolací soud vyšel navíc z tarifní hodnoty 1.083.845,- Kč, která zahrnuje i zhodnocení předmětných nemovitostí, tedy částku 217.682,- Kč. Žalovaný nesouhlasí s tím, aby byl sám povinen platit České republice náklady řízení, nýbrž by měli být k úhradě těchto nákladů zavázáni oba účastníci společně a nerozdílně. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k otázce investic poukazuje na to, že se věcí dvakrát zabýval Nejvyšší soud, přičemž rozsudek odvolacího soudu z jeho závěrů vychází a nelze mu nic vytknout. Co se týče náhrady nákladů řízení, žalobkyně podala žalobu po tom, co žalovaný nereagoval na její výzvy o uzavření dohody, opakovaně v průběhu řízení vznášela námitku promlčení investic a žalovaný, který byl zastoupen advokátem, si měl být v průběhu řízení vědom toho, že žaloba na vypořádání podílového spoluvlastnictví je věcí komplikovanou. Nelze souhlasit ani se zpochybňováním úkonů žalované. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014 a následně zůstal předmětem řízení toliko návrh žalovaného na zaplacení částky 217.692,- Kč jakožto investice do zrušeného podílového spoluvlastnictví, k níž mělo dojít v roce 2000, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. března 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním doručeným soudu I. stupně dne 28. července 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V daném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání nelze dovodit z obsahu samotného dovolání. V otázce investic dovolatel vyjadřuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nevymezuje však, v čem konkrétně rozpor spočívá a od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. V otázce náhrady nákladů řízení vymezení přípustnosti dovolání zcela absentuje, když se dovolatel omezuje na vyslovení nesouhlasu s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, což k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Pro úplnost je vhodné dodat, že soud I. stupně dospěl ve svém rozsudku k závěru, že „je nepochybné a mezi účastníky nesporné, že fasáda na domě účastníků [investice] byla zbudována v roce 2000 a také to, že žalobkyně se na úhradě fasády nijak nepodílela, nesporné mezi účastníky je i to, že k dohodě mezi účastníky v této záležitosti nedošlo. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v době této investice … většinovým vlastníkem, je z hlediska jeho nároku na zaplacení příslušného podílu na investicích žalobkyní nerozhodné …, zda bylo investováno se souhlasem žalobkyně či bez tohoto souhlasu na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka. V obou těchto případech totiž byla část této investice připadající na spoluvlastnický podíl žalobkyně splatná již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení. Nárok investujícího spoluvlastníka se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu §101 občanského zákoníku. V této lhůtě žalovaný svůj nárok neuplatnil, neboť tak neučinil nejpozději v průběhu roku 2003.“ S těmito závěry se v napadeném rozsudku ztotožnil odvolací soud a závěry jsou zcela souladné s vysloveným závazným právním názorem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 22 Cdo 3766/2011-389, Jelikož investice byla provedena většinovým vlastníkem, je námitka dovolatele spočívající v tom, že se odvolací soud nezabýval otázkou nutnosti a potřebnosti investice, pro posouzení promlčení v daném řízení zcela irelevantní, neboť povahy provedené investice je významná toliko tam, kde absentuje dohoda spoluvlastníků nebo rozhodnutí přijaté na základě principu majority o hospodaření se společnou věcí, jak ostatně dovolacího soud v této věci vysvětlil již ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3766/2011.
Žalovaný v souvislosti s náhradou nákladů řízení v první řadě rozporoval výši tarifní hodnoty. Bez ohledu na skutečnost, že ani v této části dovolání nesplňuje požadavky na vymezení přípustnosti dovolání, dovolací soud pro úplnost dodává, že uplatněné dovolací námitky nejsou důvodné.
Náhrada nákladů civilního sporného řízení je ovládána základní zásadou úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně uplatňoval či bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Tato zásada se uplatňuje také v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví: „Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“ [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262)].
Podle §8 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – (dále jen „advokátní tarif) se ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vychází z ceny celé věci po odečtení ceny podílu klienta, směřuje-li návrh na přikázání věci klientovi nebo v případě návrhu na prodej věci. Směřuje-li návrh na přikázání věci ostatním spoluvlastníkům, vychází se z ceny celé věci po odečtení ceny podílu ostatních spoluvlastníků. V případě návrhu na reálné rozdělení věci se vychází z ceny celé věci.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud z hodnoty vypořádacího podílu ve výši 1,083.845,- Kč, který byl stanoven ve výroku III. rozsudku soudu I. stupně ze dne 13. října 2010, č. j. 9 C 189/2004-322. Vypořádací podíl ve shodě s §8 odst. 5 advokátního tarifu považoval odvolací soud za tarifní hodnotu, a náhrada nákladů řízení vypočtených odvolacím soudem je stanovena správně. V této části dovolání ostatně není dovolacímu soudu vůbec zřejmé, v čem by měla být založena přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Žalovaný dále namítá, že měl odvolací soud s ohledem na §150 o. s. ř. nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud k §150 o. s. ř. potom uvedl, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě spatřuje dovolatel důvody hodné zvláštního zřetele v tom, že v řízení byly provedeny tři znalecké posudky, kdy náklady na ně nebyly nijak zohledněny, soudní jednání trvá po více jak 9 let a nedošlo ke koncentraci řízení před soudem I. stupně. Dovolací soud se nedomnívá, že by uvedené námitky zavdávaly sebemenší důvod k tomu, aby žalobkyni nebyly přiznány náklady řízení v plné výši. V předmětném řízení nebyl dovolatel ochoten se s žalobkyní dohodnout na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou, a proto žalobkyně podala vůči němu žalobu. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je často složitým a déle trvajícím sporem, přičemž v průběhu řízení před soudy obou stupňů se ukázalo jako nezbytné vyhotovit více znaleckých posudků, přičemž vyhotovení některých z nich navrhoval sám dovolatel. Co se týče délky řízení a tvrzené vady spočívající v neprovedení koncentrace řízení, mohlo by se jednat o pochybení soudů, není však důvodu, aby důsledky těchto pochybení dolehly toliko na žalobkyni a aby z nich žalovaný naopak profitoval.
Pokud dovolatel namítá, že „náklady odvolacího řízení ve výši 22.941,60 Kč nejsou správně odvolacím soudem vyčísleny, neboť písemné vyjádření k odvolání žalovaného nemůže být rozhodně považováno za 1 úkon právní služby po 12.660,- Kč, nýbrž se jednání o úkon ve smyslu §11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb.“, pak tato dovolací námitka neobsahuje jakékoliv odůvodnění. Dovolatelem zmiňované ustanovení advokátního tarifu míří na vyjádření k dovolání nikoliv ve věci samé, nicméně odvolání žalovaného naopak směřovalo do věci samé.
K otázce náhrady nákladů řízení vzniklých České republice je nutno uvést, že i pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož dovolateli byla uložena povinnost nahradit státu částku ve výši 7.135,- Kč, není dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení státu přípustné taktéž podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K tvrzeným vadám řízení dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné. Dovolatel však žádnou vadu řízení nekonkretizuje a neuvádí. Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které „nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“ pak konkretizováno jakkoliv také není bez ohledu na to, že nedostatky ve skutkových zjištěních způsobilým dovolacím důvodem od 1. ledna 2013 v žádné podobě nejsou.
Jelikož dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu