ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2379.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2379/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně TAVEGA s.r.o. , IČ 284 16 431, se sídlem v Rakovníku, Sídl. Gen. J. Kholla 1669, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalované Richter + Frenzel s.r.o. , IČ 618 52 325, se sídlem v Praze 9, U Technoplynu 1572/1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jagellonská 6, o zaplacení 477.075 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 409/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2014, č. j. 19 Co 261/2014-37, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 12.729,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kaisera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem pro uznání ze dne 8. 4. 2014, č. j. 38 C 409/2012-18, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 477.075 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně svůj nárok opírala o tvrzení, že je výlučným vlastníkem pozemků v katastrálním území R., které žalovaná bez právního důvodu užívá jako parkoviště, prostor pro uskladnění zboží a příjezdovou cestu k přilehlému průmyslovému objektu. Žalované se tak na úkor žalobkyně dostává bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Soud žalovanou postupem v souladu s §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřila a případně vylíčila veškeré skutečnosti, na nichž staví svou obranu, zároveň jí udělil poučení o následcích, které nastanou, pakliže se k této výzvě bez vážného důvodu nevyjádří. Žalovaná však na výzvu soudu nikterak nereagovala, podle §153a odst. 3 o. s. ř. bylo tudíž rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 19 Co 261/2014-37, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neb žalovaná poté, co jí byla doručena výzva dle §114b o. s. ř., nepodala písemné vyjádření ani soudu nesdělila, že by jí v tom bránily závažné okolnosti. V odvolacím řízení žalovaná uplatnila argumenty, kterými brojila proti své pasivní věcné legitimaci, odvolací soud však svůj přezkum mohl zaměřit toliko na existenci vad řízení ve smyslu §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., respektive na naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání, přičemž v tomto ohledu označil postup soudu prvního stupně za zcela korektní.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který jí byl doručen dne 23. 9. 2014, podala žalovaná dne 21. 11. 2014 dovolání, v němž namítla, že se žalobkyní není v žádném právním vztahu, budovu v katastrálním území R. má pronajatu od společnosti DENEMO s.r.o., krom toho si další pozemky v tomtéž katastrálním území pronajímá od paní Z. S. Zmíněné nemovitosti užívá v mezích daných nájemních vztahů a provozuje na nich svou podnikatelskou činnost. Dovolatelka zdůraznila, že pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení by měla být nikoli ona, nýbrž společnost DENEMO s.r.o. jako vlastník pronajímané stavby. Své úvahy pak uzavřela návrhem, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co ji Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 7. 4. 2015, č. j. 38 C 409/2012-50, vyzval k odstranění vad dovolání, doplnila žalovaná svou argumentaci v podání odevzdaném k poštovní přepravě dne 23. 4. 2015.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, která Nejvyššímu soudu navrhla, aby je odmítl, poněvadž se žalované nepodařilo vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ani dovolací důvod.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustným shledáno být nemohlo.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 771/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1334/2015, dále srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 144/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, bod 18). Podle §241b odst. 3, věty první, o. s. ř. lze dovolání o předepsané náležitosti doplnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, pročež se uplynutím této propadné lhůty původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1809/2014, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4457/2014).
Již fakt, že žalovaná zcela rezignovala na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, musel ve světle předeslaného nevyhnutelně vést k odmítnutí tohoto jejího opravného prostředku pro vady, jež neumožňují v dovolacím řízení pokračovat. K doplnění dovolání učiněnému dne 23. 4. 2015, tj. po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, nemohl Nejvyšší soud přihlížet, na čemž nic nemění ani skutečnost, že soud prvního stupně dovolatelce chybně (neboť použití §43 o. s. ř. je v dovolacím řízení ustanovením §243b o. s. ř. vyloučeno) adresoval výzvu k odstranění vad dovolání v jím určené soudcovské lhůtě (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2137/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1374/2014, eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1589/2015).
Nad rámec řečeného lze podotknout, že samotná dovolací argumentace žalované se naprosto míjí s odůvodněním napadeného rozsudku. Městský soud, jenž rozhodoval o odvolání proti rozsudku pro uznání, mohl totiž prvostupňové rozhodnutí přezkoumat toliko z hlediska důvodů uvedených v §205b o. s. ř. Zabýval se tedy výhradně existencí vad řízení uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále naplněním podmínek pro vydání rozsudku pro uznání (srovnej blíže kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1673/2013). Úvahu, jež odvolací soud vedla k závěru, že v přezkoumávané věci bylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání, přitom dovolatelka nijak nezpochybňuje, omezujíc svou argumentaci na rozvíjení právní konstrukce, podle níž není pasivně věcně legitimována k vydání nárokovaného bezdůvodného obohacení. Jelikož zkoumání pasivní věcné legitimace nepatří mezi předpoklady vydání rozsudku pro uznání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3284/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2622/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012), jsou tyto její vývody pro posouzení správnosti napadeného rozsudku zcela irelevantní.
Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud nemohl než postupovat podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. a dovolání žalované odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.220 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.729,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu