ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2439.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2439/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce MUDr. P. T., D. K., zastoupeného JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou se sídlem Kolín IV, Plynárenská 671, proti žalovanému Městu Příbor, IČO: 00298328, se sídlem Příbor, nám. S. Freuda 19, zastoupenému JUDr. Ondřejem Michnou, MBA, LL.A., advokátem se sídlem Nový Jičín, Myslbekova 11, o 2.714.549,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 60/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014, č. j. 71 Co 48/2012-440, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Michny, zastupujícího žalovaného.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Procesní (a právní) předchůdkyně žalobce, paní D. T. (dále jen „žalobkyně“) se domáhala zaplacení částky 2.714.549,- Kč, přičemž co do částky 2.035.911,75 Kč bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby a ve zbylé části byla žaloba zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 2. 2002, č. j. 8 C 60/2002-151. Soud prvního stupně proto rozhodoval i o nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení a dospěl k závěru, že je namístě aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. a výjimečně žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznat, neboť vzal za prokázané, že paní D. T. je důchodkyně, jejíž příjem činí 5.838,- Kč měsíčně a nemá jiný majetek, pročež by přiznání náhrady nákladů řízení žalobci bylo přílišnou tvrdostí a žalovaný nepřiznáním nároku na náhradu nákladů řízení neutrpí zvlášť závažnou újmu.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 2. 2007, č. j. 42 Co 241/2004-323, ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, změnil však výrok soudu prvního soudu o nákladech řízení, proti kterému se odvolal žalovaný, tak, že uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 41.980,- Kč a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 53.299,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí v uvedeném směru uvedl, že sociální poměry žalobkyně samy o sobě nemohou být důvodem zvláštního zřetele hodným pro aplikaci §150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, který uspěl a dále, že odvolací soud jiné důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neshledal.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 3903/2007-368, odmítl dovolání žalobkyně a uložil jí povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.023,- Kč.
Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2012, č. j. I. ÚS 1759/09-382, odmítl ústavní stížnost žalobkyně směřující do merita věci, ale zrušil výrok dovolacího soudu o náhradě nákladů dovolacího řízení a rovněž výroky odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. V odůvodnění svého nálezu uvedl, že sdílí „ názor soudu prvního stupně, který rozhodl s odvoláním na §150 o. s. ř. tak, že se žalovanému vůči stěžovatelce-žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ten uvedl, že po posouzení předmětné věci, která se týkala nároků spojených s restitucí a po zhodnocení sociální situace žalobkyně, jež je důchodkyně, její příjem činí 5.838,- Kč měsíčně a nemá jiný majetek, shledal, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele a náhradu nákladů řízení nepřiznal. “. Dále odkázal na svou ustálenou judikaturu o tom, že soud musí své rozhodnutí aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. řádně a přesvědčivě odůvodnit a o tom, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl uplatňovat námitky a argumenty k eventuálnímu uplatnění ustanovení §150 o. s. ř. Nakonec uvedl: „ Vezmou-li se v úvahu složitost celého případu, jeho návaznost na restituční spor, zřejmá nemajetnost stěžovatelky a další stěžejní okolnosti věci, vede to Ústavní soud nutně k názoru, že ve věci by bylo skutečně nepřiměřeně tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelka nesla veškeré náklady řízení. Podle Ústavního soudu ve zkoumaném případě, se zřetelem k jeho zvláštnostem – jak plyne již z argumentů shora uvedených – lze tedy důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. shledat. “.
Dne 31. 12. 2011 však žalobkyně zemřela a jejím procesním nástupcem se stal její syn MUDr. P. T.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 1. 2014, č. j. 71 Co 48/2012-440, opětovně rozhodl o nákladech řízení a to tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 63.319,- Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a částku 71.445,- Kč jako náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Dovolací soud uvádí, že ke zvýšení přiznané náhrady nákladů řízení oproti prvnímu rozhodnutí odvolacího soudu došlo jednak z důvodu jejich přepočtu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. a dále z důvodu dalších úkonů právní služby ve věci. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že hospodaření žalovaného podléhá veřejné kontrole a vlastnické právo žalovaného má standardní zákonný obsah i ochranu. Dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně nebyla osobou nemajetnou, když čistá hodnota dědictví představovala částku 946.723,62 Kč. Z uvedeného důvodu ani procesní nástupce – dědic žalobkyně, MUDr. P. T., není osobou nemajetnou, když navíc vystupuje jako společník a jednatel řady obchodních společností. Nakonec uvedl, že ani v okolnostech sporu, které vedly žalobkyni k uplatnění nároku, neshledal důvody, pro které by žalovanému neměl být přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.
B. Dovolání
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014, č. j. 71 Co 48/2012-440, podal žalobce dovolání, v němž namítl:
a) záhlaví usnesení odvolacího soudu trpí vadami v označení žalobce.
b) výroky napadeného rozhodnutí jsou neurčité. Z výroku I. není zřejmé, které rozhodnutí soudů obou stupňů je jím měněno a dále není z výroků zřejmé, zda částka náhrady nákladů řízení v nich stanovena již obsahuje DPH nebo ne.
c) náklady řízení žalovaného nebyly účelně vynaložené a odvolací soud je vypočetl nesprávně, neboť nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1759/09, podle něhož bylo namístě v souzené věci aplikovat ustanovení §150 o. s. ř.
d) odvolací soud nevytvořil pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k možnému uplatnění ustanovení §150 o. s. ř. Žalobce nemohl v tomto směru uplatnit žádné námitky a důkazy ve svůj prospěch.
e) částka, která byla přisouzena žalovanému, jako náhrada nákladů řízení představuje pouze zlomek rozpočtu města Příbor a na druhou stranu bude mít zaplacení této částky devastující dopad na sociální poměry žalobce. Nelze pominout ani skutečnost, že by spor dopadl ve prospěch žalující strany, pokud by se soudy obou stupňů vypořádaly s důkazy předloženými žalobkyní a respektovaly znění platných zákonů.
f) Skutečnost, že je žalobce jednatelem a společníkem obchodních společností nemá oporu v provedeném dokazování, neboť v uvedeném směru nebyl proveden žádný listinný důkaz.
g) Odvolací soud určil náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v jiném, než platném znění, neboť nezohlednil její novelu vyhláškou č. 390/2013 Sb.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobce nenastoluje žádnou právní otázku, která by mohla ve smyslu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání. Náklady řízení byly žalovaným vynaloženy účelně a označení žalobce v záhlaví rozhodnutí odvolacího soudu je správné, což lze doložit mj. důkazy o jeho bydlišti uvedeném v obchodním rejstříku. Ani námitka nerespektování nálezu Ústavního soudu není důvodná, neboť pro rozhodnutí odvolacího soudu byl rozhodný skutkový stav v době vyhlášení jeho rozhodnutí, takže odvolací soud rozhodl s ohledem na majetkové a sociální poměry žalobce. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá nálezům Ústavního soudu, podle nichž je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. výjimečným opatřením, které musí být řádně odůvodněno. V souzené věci přitom nejsou podmínky pro uplatnění ustanovení §150 o. s. ř., neboť se nejedná o bagatelní spor, ani o spor, kde by výše náhrady nákladů řízení mnohonásobně převyšovala žalovanou částku, jedná se o problematiku, která přesahuje běžnou právní agendu žalovaného, a nepřiznání náhrady nákladů řízení ovlivňuje majetkovou situaci žalovaného – města.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
K námitkám stran aplikace §150 o. s. ř. (sub c/, d/, e/)
Námitka dovolatele, že odvolací soud nevytvořil procesní prostor pro účastníky řízení k tomu, aby se vyjádřili k možnému uplatnění §150 o. s. ř. (sub d/) zakládá přípustnost dovolání. V uvedeném směru je třeba vyjít z ustálené judikatury Ústavního soudu, kterou převzal i dovolací soud, podle níž musí obecné soudy poskytnout účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k možnému uplatnění ustanovení §150 o. s. ř. v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Je třeba uvést, že citovaná judikatura se vztahuje primárně k situacím, kdy obecný soud zvažuje aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Jinými slovy, uvedená judikatura klade důraz na možnost účastníka, v jehož neprospěch soud zvažuje aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., vznést tvrzení a případně navrhnout důkazy proti vhodnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. V souzené věci je situace sice odlišná tím, že nebyl poskytnut prostor žalobci pro uplatnění tvrzení a důkazu ve prospěch aplikace §150 o. s. ř., je však třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1759/09, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu o nákladech řízení, podle něhož měl odvolací soud v souzené věci aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. ve vztahu k povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení žalovanému. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl: „ Ústavní soud sdílí v tomto směru názor soudu prvního stupně, který rozhodl s odvoláním na §150 o. s. ř. tak, že se žalovanému vůči stěžovatelce-žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ten uvedl, že po posouzení předmětné věci, která se týkala nároků spojených s restitucí a po zhodnocení sociální situace žalobkyně, jež je důchodkyně, její příjem činí 5.838,- Kč měsíčně a nemá jiný majetek, shledal, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele a náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poukázal i na to, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení by bylo vůči stěžovatelce nepřiměřenou tvrdostí a žalované město Příbor nepřiznáním této náhrady zvlášť závažnou újmu neutrpí .“, a dále: „ Vezmou-li se v úvahu složitost celého případu, jeho návaznost na restituční spor, zřejmá nemajetnost stěžovatelky a další stěžejní okolnosti věci, vede to Ústavní soud nutně k názoru, že ve věci by bylo skutečně nepřiměřeně tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelka nesla veškeré náklady řízení. Podle Ústavního soudu ve zkoumaném případě, se zřetelem k jeho zvláštnostem - jak plyne již z argumentů shora uvedených - lze tedy důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. shledat .“. Měl-li žalobce, resp. jeho procesní předchůdkyně, za to, že zde jsou dány důvody pro uplatnění ustanovení §150 o. s. ř. a v uvedeném směru jeho procesní předchůdkyně uspěla v řízení před Ústavním soudem, měl odvolací soud žalobci poskytnout procesní prostor k vyjádření, jestliže navzdory nálezu Ústavního soudu zvažoval neuplatnění ustanovení §150 o. s. ř., ačkoliv mohl žalobce uplatnění §150 o. s. ř. legitimně očekávat právě s ohledem na úspěch své procesní předchůdkyně v řízení před Ústavním soudem. Naproti tomu, odvolací soud rozhodl bez jednání vycházeje zejména z vyjádření žalovaného k okolnostem rozhodným pro případnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. (srov. č. l. 425 – 428), přičemž však z obsahu spisu se nepodává, že by uvedené vyjádření žalovaného bylo doručeno žalobci, aby měl možnost vyjádřit se k němu a vznést tvrzení, případně navrhnout důkazy ve svůj prospěch. Uvedený postup tedy navíc odporuje i ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož předseda senátu vyzve účastníka k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, má-li za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru (srov. např. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10).
Navzdory výše uvedenému nesprávnému právnímu posouzení procesní právní otázky je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, neboť je založeno na skutkovém zjištění, že žalobci po jeho procesní předchůdkyni připadlo dědictví, jehož čistá hodnota je 946.723,62 Kč, a proto není dán stěžejní důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v souzené věci – nemajetnost žalobce. Přitom hlavním důvodem aplikace §150 o. s. ř. v souzené věci byla právě nemajetnost žalobkyně, když v uvedeném směru Ústavní soud ve svém nálezu uvedl: „ Ústavní soud sdílí v tomto směru názor soudu prvního stupně, který rozhodl s odvoláním na §150 o. s. ř. tak, že se žalovanému vůči stěžovatelce-žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ten uvedl, že po posouzení předmětné věci, která se týkala nároků spojených s restitucí a po zhodnocení sociální situace žalobkyně, jež je důchodkyně, její příjem činí 5.838,- Kč měsíčně a nemá jiný majetek, shledal, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele a náhradu nákladů řízení nepřiznal. “ a na jiném místě: „ Vezmou-li se v úvahu složitost celého případu, jeho návaznost na restituční spor, zřejmá nemajetnost stěžovatelky a další stěžejní okolnosti věci, vede to Ústavní soud nutně k názoru, že ve věci by bylo skutečně nepřiměřeně tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelka nesla veškeré náklady řízení .“. I v jiných rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že typickým důvodem pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. jsou majetkové a sociální poměry účastníků řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 2189/09, nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 129/06). Ačkoliv je rozhodnutí o nákladech řízení konstitutivním rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněné pod číslem 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007) a závazek k úhradě nákladů řízení tak vznikl žalobci, nikoliv jeho procesní předchůdkyni, dovolací soud vychází z názoru, že nelze nevidět spojitost řízení ve věci a závazku nahradit žalovanému náklady řízení s procesní předchůdkyní žalobce a tudíž i s dědictvím, které po ní nabyl. Jinými slovy, ačkoliv povinnost nahradit žalovanému náklady řízení nelze považovat za pasivum dědictví po procesní předchůdkyni žalobce, neboť tento závazek vznikl teprve konstitutivním rozhodnutím odvolacího soudu žalobci, lze analogicky poukázat na ustanovení §470 odst. 1 obč. zák., podle něhož dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví. Předeslané ustanovení sice nelze na souzenou věc přímo aplikovat, nicméně se z něj podává nespravedlnost řešení, které by žalobci umožňovalo zbavit se závazku hradit náklady řízení na základě soudem prvního stupně zjištěné nemajetnosti jeho procesní předchůdkyně a současně po ní nabýt dědictví, jehož hodnota několikrát převyšuje závazek k náhradě nákladů řízení. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a spravedlivé, zejména zváží-li se konstantní judikatura Ústavního soudu ukládající soudům v rámci procesu nalézání práva usilovat o nalezení spravedlivého řešení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 267/02, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 – 2 bod 88).
Dovolací soud v této souvislosti dále uvádí, že si je vědom skutečnosti, že z vlastnictví majetkové hodnoty nelze mechanicky dovodit dostatečnou majetnost účastníka řízení (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11), a proto ani v souzené věci nelze mechanicky přistupovat k hodnocení významu dědictví nabytého žalobcem pro závěr o možnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Dovolací soud si je rovněž vědom skutečnosti, že nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, se týká posuzování majetkové situace účastníka řízení za účelem rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a nelze jej beze všeho vztáhnout na posuzování majetkových poměrů účastníka řízení za účelem zvážení aplikace ustanovení §150 o. s. ř., neboť rozhodnutím o osvobození jednoho účastníka řízení od soudních poplatků není druhý z účastníků dotčen, zatímco v případě aplikace ustanovení §150 o. s. ř. získává jeden z účastníků řízení výhodu na úkor druhého. Nález však má svou relevanci i pro úvahy o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť mohou nastat situace, kdy bude v konkrétním případě namístě hledět na účastníka řízení za účelem posouzení vhodnosti aplikace §150 o. s. ř. jako na nemajetného i v případě, že vlastní určité majetkové hodnoty, protože nebude možné po něm spravedlivě požadovat zpeněžení těchto hodnot za účelem placení náhrady nákladů řízení. V souzené věci se však o takovou situaci nejedná, neboť žalobce zdědil vesměs buď finanční prostředky, nebo hodnoty, jejichž zpeněžení po něm lze spravedlivě požadovat (spoluvlastnické podíly na pozemcích vedených v katastru nemovitostí jako orná půda, zahrada, ostatní plocha).
Protože dovolatel neměl procesní prostor uplatnit své námitky ve prospěch aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem, zabýval se dovolací soud dále jeho námitkou, v níž uvádí konkrétní skutečnosti, z nichž dovozuje vhodnost aplikace §150 o. s. ř. v souzené věci (sub e/). Vychází-li dovolatel z úvahy, že povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému jej zasáhne víc, než by žalovaného zasáhla situace, kdy by mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, dovolací soud uvádí, že „ okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému .“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013). Důvodem, pro který by mělo být v souzené věci aplikováno ustanovení §150 o. s. ř. není ani přesvědčení žalobce o tom, že měl ve věci samé uspět, neboť se jedná o pouhou spekulaci a názor účastníka řízení. Dovolací soud nevylučuje, že v konkrétním případě může nastat situace, kdy účastník v soudním řízení neuspěje z důvodů, které budou odůvodňovat aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., nicméně v souzené věci dovolací soud takové důvody neshledal a dovolatel žádné ani nenamítl.
Namítá-li dovolatel nerespektování nálezu Ústavního soudu odvolacím soudem (sub c/), je třeba vycházet z nálezů Ústavního soudu, podle nichž je vázanost obecných soudů nálezem Ústavního soudu v konkrétní věci vázaností obdobnou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci, pro niž je v civilním řízení stěžejní ustanovení §226 o. s. ř. (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97). Ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. je přitom třeba vykládat tak, že v případě, kdy v dalším řízení po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně dojde ke změně skutkového základu, z něhož odvolací soud při formulaci svého právního názoru vycházel, není soud prvního stupně vázán názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím rozhodnutí (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1797 – 1798, David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2009, s. 1174). Pokud tedy odvolací soud rozhodl v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu z důvodu nově zjištěných skutkových okolností věci, neboť zjistil, že žalobkyně nebyla nemajetná, a že jejímu procesnímu nástupci po ní připadlo dědictví v čisté hodnotě 946.723,62 Kč, nebyl jeho postup nesprávný.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, je věcně správné a v uvedeném směru žádná z námitek dovolatele (sub c/, d/, e/) nezakládá důvodnost dovolání.
K ostatním námitkám
Pokud dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o účasti žalobce v několika obchodních společnostech nemá oporu v provedeném dokazování (sub f/), není tato námitka důvodná už proto, že dovolání lze odůvodnit toliko nesprávným právním posouzením věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a nikoliv nesprávným skutkovým zjištěním. Nadto dovolací soud uvádí, že dovolatel opomíjí ustanovení §121 o. s. ř., podle něhož se neprokazují mj. skutečnosti známy soudu z jeho úřední činnosti. Konečně tuto námitku dovolací soud považuje za nedůvodnou proto, že rozhodující pro řešení otázky aplikace §150 o. s. ř. je podle dovolacího soudu skutečnost, že žalobce po své procesní předchůdkyni nabyl dědictví, jehož hodnota mu dovoluje zaplatit náklady tohoto řízení včetně nákladů řízení, která vedla jeho procesní předchůdkyně, jak již bylo výše rozvedeno.
Dále se dovolací soud zabýval námitkou dovolatele stran jeho nesprávného označení v záhlaví napadeného rozhodnutí (sub a/). Uvedená námitka však nenastoluje žádnou právní otázku, na které by napadené rozhodnutí záviselo a nejedná se ani o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., neboť výsledek řízení by nemohl být jiný, kdyby této vady nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2289/2012).
Námitka stran neurčitosti výroků napadeného rozhodnutí (sub b/) není důvodná, neboť z výroku I. napadeného výroku je zřejmé, že je jím měněno odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v souzené věci bylo vydáno jen jediné rozhodnutí soudu prvního stupně. Jde-li o otázku, zda částka náhrady nákladů řízení již obsahuje DPH nebo ne, není tato otázka rozhodná, neboť podstatné je, že je ve výrocích napadeného rozhodnutí uvedena konkrétní částka, kterou je žalobce povinen plnit. Právě uvedenou částku je totiž žalobce povinen žalovanému na náhradě nákladů řízení zaplatit bez ohledu na skutečnost, zda tato částka obsahuje DPH, či nikoliv.
Důvodná není ani námitka dovolatele stran nezohlednění novely vyhlášky č. 177/1996 Sb. při rozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (sub g/). Názor dovolatele, že měl odvolací soud postupovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 390/2013 Sb. je nesprávný, neboť podle přechodných ustanovení vyhlášky č. 390/2013 Sb. náleží advokátovi za služby poskytnuté před její účinnosti odměna podle právních předpisů účinných do doby účinnosti vyhlášky č. 390/2013 Sb.
Dovolatel vznesl i námitky k meritu věci, které však nelze v rámci předmětného dovolacího řízení zohlednit, neboť ve věci samé již bylo pravomocně rozhodnuto a dovolání i ústavní stížnost žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. I. ÚS 1759/09-382, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 3903/2007-368) byly odmítnuty.
Protože je dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. otázkou, zda odvolací řízení netrpí některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existenci žádné vady ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neshledal.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Činí-li tarifní hodnota 134.764,- Kč (výše náhrady nákladů řízení, ke které byl žalobce napadeným rozhodnutím zavázán), sestávají tyto náklady z odměny advokáta ve výši 6.500,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1, §7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 1.428,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu