ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.25.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 25/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) MUDr. S. O. , a b) MUDr. M. O. , zastoupených JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, proti žalovaným 1. M. E. , zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 1, a 2. V. H. , o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 EC 533/2009, o dovolání žalované 1. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2014, č. j. 10 Co 537/2012-168, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2014, č. j. 10 Co 537/2012-168, pokud jím byl ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1. potvrzen výrok III. rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. září 2011, č. j. 18 EC 533/2009-108, a bylo
-li jím ve vztahu mezi těmito účastníky rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 27. 9. 2011, č. j. 18 EC 533/2009-108, uložil žalované 1. zaplatit žalobcům částku 62.000,- Kč (výrok I.), jakož i částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 162.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 41.490,- Kč (výrok II.), oběma žalovaným pak uložil zaplatit žalobcům sumu 150.000,- Kč s příslušenstvím a dalších 38.299,- Kč na náhradě nákladů řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v daném rozsahu povinnost k plnění na straně druhého z nich (výrok III.), konečně zavázal žalovaného 2. k úhradě nákladů řízení vzniklých státu jeho zaviněním (výrok IV.). Soud měl za prokázané, že žalobce a) uzavřel se žalovanou 1. smlouvu „o zablokování prodeje“ domu č. p. 2407 v katastrálním území T. a souvisejícího pozemku, v návaznosti na řečený právní úkon poté oba žalobci se spoluvlastníky těchto nemovitostí (mimo jiné i se žalovaným 2.) sjednali smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž měli odkoupit specifikované části spoluvlastnických podílů na dané budově, respektive pozemku. Soud však dovodil absolutní neplatnost obou smluv pro neurčitost a konstatoval, že plnění na základě nich poskytnuté představuje bezdůvodné obohacení dle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pročež si jsou v souladu s §457 obč. zák. smluvní strany povinny vrátit vše, co jedna od druhé podle těchto smluv obdržely. Žalovaná 1. je tak povinna žalobcům zaplatit celkem částku 312.000,- Kč, kterou od žalobců v hotovosti a převodem na účet nabyla. Jelikož ovšem z převzatých finančních prostředků již vyplatila 150.000,- Kč žalovanému 2., aniž by k tomu byla oprávněna, deklaroval soud povinnost k vrácení posledně zmíněného obnosu na straně obou žalovaných.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 10 Co 537/2012
-168, k odvolání obou žalovaných rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II., pokud jde o rozsah přiznaného příslušenství, jinak je v tomto výroku potvrdil, žalobu zamítl co do části požadovaného úroku z prodlení z částky 62.000,- Kč, ve výrocích III. a IV. rozsudek okresního soudu potvrdil, vyslovil, že ve výroku I. zůstává tento rozsudek nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že jak dohoda o blokaci prodeje domu č. p. 2407 s příslušejícím pozemkem, tak smlouva o smlouvě budoucí jsou absolutně neplatné, a to pro nedostatek určitosti a vážnosti projevů vůle smluvních stran, soud prvního stupně si tudíž počínal správně, pokud dovodil, že plnění, které mezi stranami proběhlo, představuje bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. Žalovaná 1. má povinnost vrátit žalobcům částku 100.000,- Kč, již přijala na základě dohody o zablokování prodeje nemovitostí, a dále částku 212.000,- Kč (z ní po odečtení sumy 62.000,- Kč, jež byla žalobcům v průběhu odvolacího řízení žalovanou 1. vrácena, zbývá 150.000,- Kč), kterou od žalobců převzala jako zálohu na kupní cenu pro prodávající. Žalovaná 1. sice prokázala, že částku 150.000,- Kč již předala žalovanému 2., nicméně nedoložila, že by k takovému postupu byla oprávněna, potažmo žalobci zmocněna. Krajský soud tudíž dospěl k závěru, že bylo korektní uložit v tomto rozsahu povinnost vrátit obdržené plnění žalované 1., ale také žalovanému 2., jenž na úkor žalobců získal bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná 1. v části, v níž jím byl potvrzen výrok III. prvostupňového rozsudku a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (podle obsahu podání však jen potud, pokud bylo příslušnými výroky rozhodováno o právech a povinnostech ve vztahu mezi ní a žalobci), dovoláním, jež pokládá za přípustné, jelikož napadený rozsudek závisí na otázce hmotného práva v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nevyřešené. Předestřená otázka tkví v tom, zda mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení zároveň u ní i u žalovaného 2., když částku 150.000,- Kč od žalobců převzala jako zálohu na kupní cenu nemovitostí ve spoluvlastnictví žalovaného 2., nikoli na základě jakéhokoli závazku mezi ní a žalobci. Dovolatelka sama při přijetí této částky vystupovala v pozici platebního místa či zástupce žalovaného 2., žalobci by se tak měli domáhat vydání bezdůvodného obohacení výlučně proti žalovanému 2., jemuž žalovaná 1. s ohledem na fakt, že mezi účastníky nynějšího řízení nebyl nikterak ujednán zákaz výplaty poskytnutých záloh budoucím prodávajícím, částku 150.000,- Kč předala. Se zřetelem k výše uvedenému navrhuje dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci, kteří zdůraznili, že žalovaná 1. vůči nim vždy vystupovala vlastním jménem, nikoli jako pouhý zástupce žalovaného 2., pročež je její tvrzení, že by na ni mělo být jako na zástupce nazíráno, pouhou dezinterpretací a pokusem zpochybnit skutkový stav. Vzhledem k tomu, že je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, navrhují žalobci, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl, případně zamítl.
Vyjádření k dovolání podal též žalovaný 2., který je označil za účelové, a zdůraznil, že sám míní napadený rozsudek respektovat.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání žalované 1. lze ve smyslu tohoto ustanovení nahlížet jako na přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatného právního úkonu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Na prvním místě je třeba přisvědčit žalobcům potud, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která Nejvyššímu soudu nepřísluší v dovolacím řízení přezkoumávat, se nepodává, že by žalovaná 1. vůči žalobcům vystupovala jako přímá zástupkyně třetí osoby, konkrétně žalovaného 2. (k předpokladům založení účinků přímého zastoupení srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009). Jak však přiléhavě namítá dovolatelka, při posuzování, zda je pasivně věcně legitimovanou k vrácení peněžních prostředků převedených na její účet, je v kontextu dané kauzy třeba brát zřetel rovněž na to, zdali ve vztahu k příslušné částce nevystupovala jen v pozici platebního místa, k čemuž není zapotřebí žádného zvláštního zmocnění (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2180/2012). Převzala-li totiž žalovaná 1. od žalobců, postupujících v souladu s ustanoveními smlouvy o smlouvě budoucí, určité plnění, jež odvolací soud označuje jako „zálohu na kupní cenu“ složenou žalobci „pro prodávající“, nabízí se závěr, že se jednalo o plnění adresované spoluvlastníkům předmětných nemovitostí, které mělo být v případě uzavření zamýšlené kupní smlouvy započteno na úhradu kupní ceny a bylo toliko zaplaceno k rukám žalované 1., jejíž majetek se převodem tohoto obnosu nijak nerozmnožil (obdobně viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2585/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3060/2011).
Tomuto výkladu dále nasvědčuje skutečnost, že sám odvolací soud částku 150.000,- Kč pokládal za bezdůvodné obohacení žalovaného 2. vzniklé plněním uskutečněným podle neplatného právního úkonu. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou dle §457 obč. zák. ve vzájemném vztahu pouze její strany a toliko ony mohou být aktivně či pasivně věcně legitimovány k vydání předmětného majetkového prospěchu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1722/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 569/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2327/2014). Pokud tedy krajský soud dovodil, že sporná částka má být chápána jako plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, již mezi sebou uzavřeli žalobci a spoluvlastníci budovy č. p. 2407, mohl jen stěží konzistentně uzavřít, že se zároveň jedná o bezdůvodné obohacení žalované 1., která stranou smlouvy o smlouvě budoucí nebyla, byť dané plnění proběhlo jejím prostřednictvím ( mutatis mutandis srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 439/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3042/2012). Lze taktéž uvážit, zda by na složenou částku nemělo být nazíráno spíše coby na zálohu poskytnutou na základě příslibu budoucího úplatného převodu práv, tedy jako na plnění z právního důvodu, který následně odpadl. I v daném případě by ovšem rozhodovací praxi Nejvyššího soudu korespondoval závěr, podle něhož jsou k vydání bezdůvodného obohacení takto nabytého pasivně věcně legitimováni toliko budoucí převodci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Ve světle výše uvedeného se právní úvahy odvolacího soudu jeví nesprávnými, a dovolání žalované 1. je tudíž důvodné.
Vady řízení dle §242 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka jejich existenci nenamítá.
Nejvyšší soud nicméně s ohledem na shora nastíněné nedostatky právního posouzení přikročil v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku v rozsahu dotčeném dovoláním a vrácení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu