ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2504.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2504/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: 1) prof. Ing. L. P., DrSc. , b) P. B. , a c) K. L. , všech zastoupených JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140, proti žalované České republice – Státnímu pozemkového úřadu (dříve Pozemkovému fondu České republiky), IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 219/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č. j. 21 Co 287/2008-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. ledna 2008, č. j. 6 C 219/2007-69, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému – tehdy Pozemkového fondu ČR – bylo uloženo uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích Ř., R. a S., „alternativně“ označených ve výroku rozsudku, k uspokojení nároku žalobců z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 13. února 2003, č. j. PÚ 3641/02, co do částky 206.700,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci měli nárok na vydání náhradních pozemků (§11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“), který získali postupními smlouvami uzavřenými ve dnech 21. října 2004 a 4. září 2005 a jenž vychází ze shora označeného rozhodnutím pozemkového úřadu, které nabylo právní moci dne 5. března 2003. Tento nárok v rozsahu „nevypořádaných“ 206.700,- Kč – dle závěru odvolacího soudu – zanikl k 31. 12. 2005 podle §16 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb., neboť žádný z žalobců není původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem a tudíž mu neprospívá ani nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný pod č. 531/2003 Sb.), jímž byla tato ustanovení o tzv. „restituční tečce“ zrušena pouze ve vztahu k těmto osobám. Na postavení žalobců – pokračuje odvolací soud – nelze vztáhnout ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (v němž za výjimečných okolností připustil zachování nároku i u osob, jež jej nabyly postoupením), a to již proto, že v daném případě žalobci nemohli legitimně očekávat, že tento jejich nárok bude Pozemkovým fondem uspokojen převodem náhradního pozemku, získali-li jej až po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., jenž omezil dobu trvání tohoto práva. Přitom odvolací soud uzavírá, že postup Pozemkového fondu ČR – ve vztahu k nárokům žalobců, z nichž již mnohé uspokojil – nelze v daném případě označit jako liknavý a svévolný. Ostatně, k novým skutečnostem o provozování zemědělské výroby, které žalobci uplatnili až v odvolacím řízení, aniž šlo některou z výjimek neúplné apelace dle §205a občanského soudního řádu (o. s. ř.), odvolací soud přihlížet nemohl (§213 odst. 5 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu pokládají za rozporné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z níž poukazují zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (ze dne 30. listopadu 2007), v němž uvedené závěry – dle názoru dovolatelů – jsou použitelné i pro právní posouzení dané věci. Přitom dovolatelé tvrdí, že nárokované pozemky potřebují k provozování plánové zemědělské výroby a že při shromaždování restitučních nároků očekávali, že Pozemkový fond jejich nároky v krátké době uspokojí. Postup Pozemkového fondu označují za liknavý a v této souvislosti se dovolávají též judikatury Ústavního soudu (nálezů sp. zn. III. ÚS 495/02 a III. ÚS 495/05), jež připouští žalobu oprávněné osoby na převod náhradního pozemku coby prostředek ochrany proti nečinnosti žalovaného. Mají za diskriminační, pokud jejich nárok k 31. 12. 2005 zanikl, zatímco nároky ostatních oprávněných osob mohly být i nadále uspokojovány, a to i převody pozemků z veřejné nabídky žalovaného; dovozují, že z tohoto pohledu se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi otázkou zániku práva na převod náhradního pozemku dosud nezabýval a i proto pokládají dovolání za přípustné. Přitom zpochybňují i závěr odvolacího soudu, že na (jimi označených) pozemcích ležících v obvodu hl. m. Prahy nelze provozovat zemědělskou výrobu, a namítají, že jde o závěr, jenž nemá oporu v provedeném dokazování. Kritizují též postup odvolacího soudu v řízení, v němž nepřihlédl k jimi nově uplatněným skutečnostem, v situaci, kdy se žalobcům – jak tvrdí – v řízení před soudem prvního stupně nedostalo řádného poučení podle §118a o. s. ř. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. článek II – přechodná ustanovení – bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Shledal, že dovolání není přípustné, neboť napadený (potvrzující) rozsudek odvolacího soudu řeší dovoláním označené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a proto rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
K žalobcem označeným otázkám se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dochází k závěru, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jedná se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před uplynutím stanovené lhůty; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud hlásí i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007; ze dne 1. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008; ze dne 30. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007 – dostupná na www.nsoud.cz ) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit v nyní posuzované věci.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 60/05, publikovaným pod č. 531/2003 Sb., byla totiž ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Do této kategorie osob žalobci evidentně nepatří. Nároky získali jejich postoupením (§33a odst. 1 zákona o půdě) jako již další v pořadí, vícero postupními smlouvami, v době, kdy byl zákon č. 253/2003 Sb. již platný a účinný. I z tohoto důvodu na posuzovaný případ nelze vztáhnout závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, jenž vychází ze skutkově odlišné situace, kdy osoba uplatňující právo na převod náhradních pozemků nabyla restituční nárok jeho postoupením v době před účinností zákona č. 253/2003 Sb. (tj. před 6. 8. 2003).
Rovněž k žalobcem položené otázce, nejde-li o diskriminace postupníků, v porovnání s postavením původních oprávněných osob, lze odkázat na shora citovanou konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i označený derogačním nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 531/2003 Sb., v němž Ústavní soud jasně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob; proto i na žalobce v plné míře dopadají důsledky uvedené v tomto nálezu o rizicích vyplývajících z činnosti, která skupina postupníků mohla (měla) předpokládat. „ Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě §33a a 524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem . Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ (viz závěr citovaného nálezu Ústavního soudu). I Ústavní soud uzavírá, že lhůta stanovená §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. je lhůtou propadnou, pro kterou je charakteristické, že následkem jejího uplynutí je zánik práva samotného. Připomíná, že uplynutím zákonem stanovených lhůt dochází toliko k zániku práva na poskytnutí náhradního pozemku jako jednoho ze způsobu náhradního uspokojení restitučního nároku, aniž by byl dotčen způsob uspokojení nároku formou náhrady v penězích (srov. §16 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě).
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky dovolatelů, jimiž kritizují skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) či postup tohoto soudu v řízení, za situace, kdy dovolání může být přípustné toliko za splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kdy se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom platí, že nejenom ke zmatečnostem, ale i k jiným vadám řízení smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Ostatně, žalobci namítaná vada, že odvolací soud nepřihlédl k jimi nově označeným skutečnostem a důkazům, jimiž hodlali doložit provozování zemědělské prvovýroby na žádaných pozemích, nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud – v souladu se shora citovanou judikaturou – vychází z posouzení, že závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nejsou v dané věci aplikovatelné již proto, že v době nabytí restitučních nároků (po účinnost zákona č. 253/2003 Sb.) žalobci nemohli legitimně očekávat, že jejich veškeré nároky budou v krátké lhůtě do uplynutím zákonem stanovené doby naturálně uspokojeny.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by měla na tuto náhradu jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu