ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3251.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3251/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce D. D. , K. V., zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované PALACE ENGEL ESTATE s.r.o. , IČ 264 75 332, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 25/35, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 109/3, o zaplacení 638.111,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 30/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013, č. j. 19 Co 32/2012-216, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013, č. j. 19 Co 32/2012-216, se zrušuje v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2011, č. j. 27 C 30/2010-154, ve výroku I. tak, že žaloba byla zamítnuta, a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (vyjma nákladů vztahujících se k uplatněnému vzájemnému návrhu) a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2011, č. j. 27 C 30/2010-154, uložil žalované zaplatit žalobci částku 638.111,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 600.783,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce žalovanou částku vymezil jako zálohu na kupní cenu zaplacenou na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní, kterou jako budoucí kupující uzavřel se žalovanou jako budoucí prodávající dne 24. 7. 2007 na ve smlouvě konkrétně určenou bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na společných částech budovy, jakož i na pozemcích, na nichž se budova nachází. Dle smlouvy měla být kupní smlouva uzavřena do 14 dnů od doručení výzvy žalované žalobci, nejpozději však do 31. 12. 2008, tj. nejzazšího data předpokládaného vydání kolaudačního souhlasu. Do uvedené lhůty žalobci výzva k uzavření smlouvy doručena nebyla a žalobce o uzavření smlouvy ztratil zájem. Jelikož tímto odpadl právní důvod, na základě nějž plnil žalované, domáhal se vydání žalovanou nabytého majetkového prospěchu. Žalovaná jako svou obranu uplatnila započtení i vzájemný návrh, v jejichž rámci se po žalobci domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši zálohy na kupní cenu a rezervačního poplatku a dále náhrady škody, které na její straně vznikla v důsledku porušení povinností žalobcem. Svůj nárok zdůvodnila poukazem na skutečnost, že žalobce nesplnil své závazky vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to předně povinnost ještě před uzavřením kupní smlouvy zaplatit žalované doplatek kupní ceny nebo prokázat, že tuto cenu bude možné uhradit z hypotečního úvěru poskytnutého žalobci. Žalovaná dopisem ze dne 27. 5. 2009 informovala žalobce, že výstavba byla úspěšně dokončena a bude tedy možné uzavřít kupní smlouvu, na což žalobce reagoval až dne 22. 6. 2009 výzvou k vrácení zaplacených záloh, neúspěšná komunikace mezi účastníky následně vedla žalovanou k odstoupení od smlouvy dopisem ze dne 4. 11. 2009. Nepředložení dokumentů dokládajících, že žalobce disponuje dostatečnými prostředky k úhradě svých závazků, přitom dle žalované představovalo takové porušení smlouvy o smlouvě budoucí ještě před 31. 12. 2008, jež vylučovalo vznik povinnosti žalované zaslat žalobci výzvu k uzavření smlouvy. Prodlení na straně žalobce dle jejího mínění nastalo nejpozději na základě výzvy k uzavření smlouvy odeslané dne 17. 7. 2009, jež zůstala bez odezvy, pročež žalované nezbylo než od smlouvy odstoupit.
Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím závěrům. Dle ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí měla být kupní smlouva uzavřena nejpozději do 31. 12. 2008 po splnění všech podmínek uvedených ve smlouvě. Jelikož k uvedenému datu zaviněním žalované předmět koupě (bytová jednotka) neexistoval v právním ani faktickém smyslu, nemohla být v uvedené době smlouva uzavřena a žádná ze stran se ani nemohla domáhat nahrazení projevu vůle dle §50a odst. 2 obč. zák. Nemožnost plnění vedla v souladu s §50a odst. 3 obč. zák. k zániku závazku. Na pozdější změnu okolností spočívající v tom, že předmět koupě s odstupem téměř půl roku vznikl, již nelze brát zřetel, neboť závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl. Na plnění poskytnuté žalované je tak třeba pohlížet jako na bezdůvodné obohacení, jež je žalovaná povinna vydat žalobci, přičemž v daném případě je zřejmé, že k datu podání žaloby nedošlo k promlčení práva na jeho vydání. Soud dále poukázal na to, že ani jeden z dopisů žalované neobsahoval výzvu k uzavření kupní smlouvy, ale toliko výzvu k zaplacení doplatku na stanovený účet, aniž by takto byly vymezeny smlouvou o smlouvě budoucí podmínky uzavření smlouvy. Žalobce tudíž nebyl v prodlení a nebyly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy žalovanou. K vzájemnému návrhu soud nadto konstatoval, že žalované vznikla škoda v důsledku prodlení s plněním jejích povinností ke dni 31. 12. 2008, nehledě na to, že krom škody spatřované v nákladech na údržbu a správu bytové jednotky nemohou být ostatní tvrzené majetkové újmy v příčinné souvislosti se zdůrazňovaným prodlením žalobce, neboť byly závislé výlučně na vůli žalované. Soud poukázal i na vnitřní rozpornost požadavku žalované, neboť v případě důvodnosti nároku na smluvní pokutu nemůže dle §545 odst. 2 obč. zák. požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou. S ohledem na uvedené tedy soud žalobě vyhověl a vzájemný návrh žalované zamítl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 2. 3. 2012, č. j. 19 Co 32/2012-185, potvrdil „ve výrocích o věci samé a o vzájemném návrhu žalované“, změnil je ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečná a přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že nárok žalobce je v souladu s §451 a §456 obč. zák. důvodný, aniž by došlo k jeho promlčení, neboť žalobce si byl vědom rozhodných skutečností ke dni 1. 1. 2009, a dvouletá subjektivní promlčecí doba od tohoto data běžící tak byla zachována ke dni podání žaloby dne 1. 2. 2010. V dalším se však od právních úvah soudu prvního stupně poněkud odchýlil. Konstatoval, že hlavní (kupní) smlouva měla být uzavřena do 31. 12. 2008, aniž by bylo možno přisvědčit výkladu žalované, že se o takovouto lhůtu nejedná, neboť v opačném případě by na smlouvu o smlouvě budoucí bylo třeba pohlížet jako na neplatnou pro absenci stanovení lhůty. Nebyla-li smlouva v uvedeném termínu uzavřena, byl na místě postup dle §50a odst. 2 obč. zák., tedy podání žaloby na nahrazení projevu vůle. Žalobce však za daných okolností neměl povinnost reagovat na návrh kupní smlouvy předložený žalovanou po marném uplynutí této lhůty a žalovaná nemohla platně od smlouvy odstoupit, protože povinnost uzavřít kupní smlouvu žalobce již neměl. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvého stupně o změně okolností ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák., pro niž nelze spravedlivě požadovat uzavření kupní smlouvy, neboť skutečnost, že předmět smlouvy neexistoval, zde byla od začátku. Za dané situace pak nemůže být důvodná ani námitka započtení, nemohla-li totiž žalovaná dne 4. 11. 2009 platně odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí, nemohla ani požadovat původně sjednanou smluvní pokutu pro případ odstoupení. Rovněž nárok na náhradu škody nelze pokládat za důvodný, neboť nebyla-li smlouva hlavní uzavřena ve sjednaném termínu především proto, že předmět koupě ještě neexistoval, a uzavření kupní smlouvy tak nebylo možné, nemohl žalobce porušit svou povinnost vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, a chybí zde příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním žalobce. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v meritorních výrocích jako věcně správného.
K dovolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 28 Cdo 2570/2012-208, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud korigoval právní názory odvolacího soudu zdůrazněním, že při absenci jiné smluvní úpravy lze zálohu vyplacenou na základě smlouvy o smlouvě budoucí pokládat za bezdůvodné obohacení až od okamžiku, v němž je zřejmé, že realizační smlouva uzavřena nebude, tedy že nastal stav vylučující uzavření zamýšlené smlouvy. Z ustanovení §50a obč. zák. nelze dovozovat, že by závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl vždy již uplynutím doby, v níž měla být dle ujednání stran smlouva uzavřena, a přeměnil se toliko v soudně vymahatelný nárok na uzavření smlouvy, jenž po roce prekluduje. S nepředložením návrhu realizační smlouvy tudíž bez dalšího nelze spojovat zánik závazku uzavřít smlouvu. Dovolací soud dále vytkl odvolacímu soudu nezohlednění provázanosti smluvních ujednání upravujících podmínky uzavření realizační smlouvy i nedostatečné vypořádání se s odvolací argumentací žalované poukazující na ujednání stran možnosti odstoupení od smlouvy. Zmíněné nedostatky vedly dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 19 Co 32/2012-216, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu zamítl, potvrdil je v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud setrval na hodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně jako dostatečných, jeho právní posouzení však neshledal přiléhavé. Smlouva o smlouvě budoucí, stejně jako smlouva kupní, mohou být platně uzavřeny, i když jejich předmětem je věc, jež vznikne teprve v budoucnu. Rozhodující je náležité vymezení předmětu kupní smlouvy. Záloha i rezervační poplatek poskytnuté na základě smlouvy o smlouvě budoucí jsou důvodnými platbami až do okamžiku, k němuž je zřejmé, že zamýšlená smlouva nebude uzavřena. V daném případě je tímto rozhodujícím momentem odstoupení od smlouvy žalovanou dne 4. 11. 2009. Jelikož žaloba byla podána dne 1. 2. 2010, je zřejmé, že právo žalobce se nepromlčelo. Odstoupení od smlouvy žalovanou je třeba pokládat za relevantní úkon, neboť smlouva o smlouvě budoucí nezanikla ke dni 31. 12. 2008, tj. k poslednímu dni termínu, v němž měl být předložen návrh kupní smlouvy, a přetrvávalo tak právo účastníků domáhat se u soudu nahrazení prohlášení vůle soudním rozhodnutím i ve smlouvě ujednané právo žalované od smlouvy odstoupit, nebude-li realizační smlouva přes opakované výzvy uzavřena z důvodu na straně žalobce. V řízení současně bylo prokázáno, že žalobci byly opakovaně předloženy výzvy k uzavření kupní smlouvy dopisy ze dne 3. 7. a 16. 10. 2009, jež však k uzavření smlouvy nevedly. Pro odstoupení od smlouvy v uvedeném případě a ze zmíněného důvodu byl ve smlouvě sjednán nárok žalované na smluvní pokutu ve výši zaplacené zálohy a rezervačního poplatku, jenž byl žalovanou v souladu s §98 o. s. ř. řádně uplatněn k započtení. Důvodně uplatněná námitka započtení má za následek zánik vzájemně se kryjících pohledávek žalobce a žalované. Oproti tomu vzájemný návrh žalované na náhradu škody uplatněný s odkazem na §97 o. s. ř. a vycházející z tvrzení o škodě vzniklé v důsledku porušení smluvních povinností žalobcem za důvodný pokládat nelze. Mezi stranami totiž nebyla smluvena možnost požadovat náhradu škody nad rámec smluvní pokuty, jak si žádá dikce §545 obč. zák. Tyto závěry vedly odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku a jeho potvrzení ve výroku zamítavém.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu pouze proti jeho měnící části) podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřuje v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení, jakož i obsah smluvních ujednání, a zpochybnil závěr vyslovený k otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě. Kogentní ustanovení §544 obč. zák. stanoví pojmové znaky smluvní pokuty, jímž je zejména povinnost hradit ji při porušení zajištěné smluvní povinnosti. Tuto pokutu tedy nelze platně sjednat pro situaci, v níž jedna ze smluvních stran využije svého oprávnění podávajícího se ze smluvních ujednání, a to i oprávnění odstoupit od smlouvy. Jelikož odvolacím soudem zohledňované ujednání zakládalo žalované právo na zaplacení smluvní pokuty v případě jejího odstoupení od smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, je takové ujednání neplatné pro rozpor se zákonem dle §39 obč. zák. Na podporu svého názoru dovolatel ocitoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 469/2009 a sp. zn. 23 Cdo 2575/2010 s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované těmito rozhodnutími. Dovolatel míní, že s ohledem na předestřenou nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu by Nejvyšší soud měl přistoupit ke změně rozhodnutí odvolacího soudu a potvrdit rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání poukázala na novost tvrzení žalobce o neplatnosti sjednání smluvní pokuty, předestřela argumenty, pro něž by neplatnost ujednání o smluvní pokutě zakládala neplatnost celé smlouvy o smlouvě budoucí, zdůraznila svůj požadavek na náhradu škody představující její procesní obranu námitkou započtení proti žalovanému nároku a označila dosavadní rozhodovací praxi v otázce smluvních pokut za příliš rigidní a zralou ke změně. Své podání pak završila návrhem, aby bylo dovolání zamítnuto, případně aby bylo přistoupeno ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě lze dovolateli přisvědčit, že na dovolání je třeba pohlížet jako na přípustné, neboť závěr vyslovený odvolacím soudem k otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě vybočuje z názorů zaujímaných k této otázce setrvalou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že povinnost zaplatit smluvní pokutu podmíněná nejen porušením smluvní povinnosti jednou stranou, ale i následným odstoupením od smlouvy, je ujednáním odporujícím ustanovení §544 obč. zák. Odstoupení od smlouvy ve smyslu §48 obč. zák., ať už ze zákona, nebo na základě ujednání účastníků, nepředstavuje porušení smluvní povinnosti, na něž by mohla být řádně navázána povinnost zaplatit smluvní pokutu. Je-li smluvní pokutou sankcionován v podstatě výkon práva odstoupit od smlouvy, je ujednání o povinnosti platit smluvní pokutu při odstoupení od smlouvy třeba považovat za absolutně neplatné podle §39 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 4/1999, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010), aniž by bylo rozhodující, že odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, či ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011). Kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy představující výkon práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo tak, jak si zákon (konkrétně §544 obč. zák.) žádá, tedy jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2493/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010). Z předestřených závěrů dovolací soud neshledává důvodu slevovat ani v projednávané věci.
Z rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i z dikce předmětné smlouvy o smlouvě budoucí) se podává, že nárok žalované na smluvní pokutu byl smluven pro případ odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí žalovanou z důvodu, že realizační smlouva nebude uzavřena z důvodu na straně žalobce (budoucího kupujícího) přesto, že k jejímu uzavření byl opakovaně vyzýván žalovanou (budoucí prodávající). Smluvní pokutou v podstatě nebylo postihováno porušení povinnosti žalobcem, ale až na ně navázaný výkon práva žalované odstoupit od smlouvy z důvodu porušení povinností žalobcem. Jak bylo osvětleno již ve výše odkazované judikatuře, nemůže takovéto ujednání o smluvní pokutě obstát z pohledu §544 obč. zák. ve spojení s §39 obč. zák. jako platné. Opačný závěr odvolacího soudu, na němž je jeho zamítavé rozhodnutí založeno, tudíž jako správný neobstojí, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než jeho rozhodnutí v napadeném rozsahu, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Závěrem je záhodno odvětit poukazu žalované na novost tvrzení žalobce o neplatnosti smlouvy tak, že dovolateli je v dovolacím řízení zapovězeno uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.), což mu však nebrání v právní rovině polemizovat se závěry, k nimž dospěl v průběhu odvolacího řízení odvolací soud, a akcentovat jiné právní aspekty projednávaného sporu, než byly doposud rozebírány soudy i účastníky. Zamýšlí-li žalovaná bránit se i nadále námitkou započtení, bude na ní, aby zvolila vhodný procesní postup k jejímu uplatnění v dalším řízení. Rovněž pro argumentaci poukazující na to, že neplatnost ujednání o smluvní pokutě zakládá neplatnost celé smlouvy o smlouvě budoucí, bude prostor až v následujícím řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu