ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3620.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3620/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) Ing.V. V., Ph.D. , b) J. V. , a c) M. V. , všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částek 4.300.482,- Kč a 1.029.138,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 80/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014, č. j. 24 Co 24/2014-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobci a) částku 12.386,- Kč a žalovaným b) c), oprávněným společně a nerozdílně, částku 24.853,- Kč, vše k rukám prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., advokáta, to tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. srpna 2013, č. j. 22 C 80/2008-170, ve výroku pod bodem I v části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům b) a c) částku 4.207.470,- Kč (výrok I), zatímco v části o zaplacení dalších 33.012,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II); změnou výroku pod bodem III pak uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 1.029.138,- Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
Žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I, III a IV, spatřujíc přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tom, že rozsudek spočívá na řešení právní otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, „resp. že by měla být vyřešená otázka posouzena jinak“. Jako důvod žalovaná uplatnila nesprávné právní posouzení věci dovolacím soudem – a to jednak v otázce určení výše náhrady žalobců b) c), při němž – dle názoru žalované – odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, rozsudky sp. zn. 28 Cdo 3748/2010 a 28 Cdo 1293/2012, jestliže náhradu (odvíjející se od tržní ceny nemovitostí) poměrně nesnížil s ohledem na „cenové zvýhodnění“, jehož se těmto žalobcům dostalo od státu poskytnutím příspěvku na úhradu kupní ceny a jež dosáhlo 40%. Dále – odkazujíc na judikaturu, dle níž v režimu §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vůči státu nemohou být uplatňovány nároky povinných osob na náhradu za zhodnocení nemovitostí dle §7 odst. 4 cit. zákona – žalovaný odvolacímu vytýká, že mezi uvedenými nároky nerozlišoval a ke zmíněnému zhodnocení bytu žalobci nepřihlédl. V případě určení výše náhrady žalobce a) má žalovaná současně za to, že by mělo být přihlédnuto i k okolnosti, že tento žalobce byt neužíval „k trvalému bydlení“.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovoláním označené právní otázky odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu o určení výše náhrady za ztrátu vlastnického práva k nemovitosti v důsledku jejího vydání oprávněným osobám sleduje právní posouzení (závazný právní názor), jež v dané věci dovolací soud učinil již v rozsudku ze dne 14. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010 a jež je konformní s ostatní ustálenou (nerozpornou) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vztahující se k řešení dané otázky (dále srov. např. rozsudek ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009; rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 4935/2009; rozsudek ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 2882/2012; rozsudek ze dne 6. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1293/2012; rozsudek ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2789/2012; rozsudek ze dne 19. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 1556/2011, nebo rozsudek ze dne 19. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3748/2010 – všechna rozhodnutími jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Přitom ani v dovolatelkou nyní výslovně zmiňovaných rozhodnutích (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 3748/2010 a 28 Cdo 1293/2012) se Nejvyšší soud neodchýlil od závěru, že za ztrátu vlastnického práva je třeba poskytnout přiměřenou náhradu, v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku, byť adekvátní nemusí být vždy plná tržní cena. V posuzované věci totiž přihlédl ke všem relevantním hlediskům a jeho závěry nelze hodnotit jako nepřiměřené [a to i se zřetelem tomu, že předmětné nemovitosti (jež později restitucí bez adekvátní náhrady pozbyli) žalobci nabyli nikoliv na základě protiprávního zvýhodnění (stanovená kupní cena zásadně korespondovala ceně dle tehdy platných cenových předpisů – potud je nepřípadný i odkaz dovolatelky na závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1293/2012), a že nesprávného postupu dopustil se zejména tehdejší převodce (ONV Praha 8)]. Přijatelným způsobem odvolací soud zohlednil i okolnost o (regulérním) poskytnutí příspěvku tehdejším kupujícím, maje přitom stále na zřeteli, že žalobci žádaná náhrada představuje kompenzaci za ztrátu plného vlastnictví (nikoliv snad vypořádání valorizovaných investic či vnosů do nemovitostí).
Rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje ani z respektovaného názoru, že jako náhrady za ztrátu vlastnického práva k vydávané věci se nelze vůči státu domáhat náhrady za zhodnocení nemovitosti (jež je samostatným nárokem povinné osoby vůči oprávněné osobě dle §7 odst. 4, §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; z judikatury srov. též dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3748/2010). O takový případ ovšem v dané věci nejde, uzavírá-li odvolací soud (na základě hodnocení provedených důkazů), že investice žalobců lze pokládat nanejvýš za běžnou údržbu bytu, nikoliv za investice, jež by samy o sobě měly za následek podstatné zhodnocení bytu. Kritizuje-li snad dovolatelka právě posledně zmíněný závěr odvolacího soudu, přehlíží, že jde o závěr skutkový, jenž k dovolacímu přezkumu otevřen není a jenž nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Stejné platí i pro námitky upínající se ke zjištění, zda žalobce ad a) jím vlastněný byt (garsoniéra o velikosti 0+1) v době jeho vydání oprávněným osobám užíval, případně v jakém rozsahu.
Z uvedeného vyplývá, že v dovolání vymezený dovolací důvod nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit (oprávněným) žalobcům náklady dovolacího řízení, jež sestávají (na straně žalobce a/) z odměny advokáta v částce 9.936,- Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta určených paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad v částce 2.100,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.); k nákladům žalobců b) a c) – oprávněným společně a nerozdílně – pak patří odměna advokáta 20.240,- Kč, spolu s náhradami 300,- Kč a 4.313,- Kč (DPH).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu