ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4012.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4012/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) neznámých dědiců po E. M. H. C. (zemř. 17. 7. 2012, B. A.), zastoupených opatrovníkem JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 95, a b) C. M. F. I. K. Y K. , L., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti žalovanému J. Š. , H. M., zastoupenému JUDr. Blahoslavem Jindřichovským, advokátem se sídlem v Nasavrkách, Hradišťská 193, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 66/2008, o dovolání žalobce b) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. března 2014, č. j. 18 Co 76/2009-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Blahoslava Jindřichovského, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 3 C 66/2008-98, jímž byl zamítnut návrh (žaloba) na obnovu řízení (podaný původním žalobcem F. O. K., zemř. 2. 4. 2009, naposledy B. A.), jež bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 3 C 33/2005 (a jež bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. května 2006, č. j. 3 C 33/2005-329, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. února 2007, č. j. 18 Co 413/2006-414).
Odvolací soud dospěl k závěru, že nově uplatněné skutečnosti a důkazy (v nichž původní žalobce spatřoval důvod obnovy) nemohou pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), a to i zřetelem k důvodům, na nichž závisí původní rozhodnutí ve věci o určení vlastnického práva k nemovitostem.
V podaném dovolání (jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu, namítaje, že se odvolací soud při posuzování podmínek povolení obnovy řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), argumentuje dovolatel tím, že pro povolení obnovy řízení postačí, že se vydání příznivějšího rozhodnutí ve věci pro navrhovatele jeví alespoň jako pravděpodobné a že není v tomto směru třeba jistoty. Nově uplatněné skutečnosti a důkazy – tvrdí dovolatel – zpochybňují legálnost postupu státu při konfiskaci majetku v poválečné době a mohou být proto relevantní i v řízení o žalobcem uplatněných nárocích.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Výklad ustanovení §228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, a žalobou na obnovu řízení se tudíž nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, usnesení ze dne 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, nebo usnesení ze dne 16. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, jež je, tak jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde uvedená, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Pro povolení obnovy řízení přitom postačí, že se jeví pravděpodobným, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou přivodit pro tohoto účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, ať již samy o sobě či ve spojení s již známými skutečnostmi nebo důkazy (srov. například rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. července 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněné pod č. 6/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněné pod č. 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Od citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se ovšem odvolací soud v dané věci neodchýlil a dovolání – se zřetelem k jím vymezenému dovolacímu důvodu – nepřináší ani nové právní otázky judikaturou dosud neřešené.
Rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení v dané věci odvolací soud nezakládá na tom, že obnovu lze povolit pouze tehdy, je-li vydání příznivějšího rozhodnutí ve věci pro navrhovatele se zřetelem k nově uplatněným skutečnostem a důkazům jisté; odvolací soud – logicky a v návaznosti na výsledky původního řízení – uzavírá, že nově uplatněné skutečnosti a důkazy nemohou mít na výsledek původního řízení (rozhodnutí v něm vydané) žádný vliv a proto není vydání příznivějšího rozhodnutí pro navrhovatele ani pravděpodobné. [Již z tohoto důvodu nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s odvolatelem citovanou judikaturou – usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 3925/2010, nebo usnesením ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008.]
Sluší se přitom připomenout, že v původním řízení, o jehož obnovu dovolatel usiluje, byla žaloba zamítnuta i z důvodu, že se žalobce nemůže domáhat prosazení svých (domnělých) vlastnických nároků podle obecných předpisů, prostřednictvím žaloby o určení vlastnictví (§80 písm. a/ o. s. ř.), k nemovitostem odňatých již v poválečném období uplatněním dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (shodně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001) a že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno. Citované právní závěry tudíž nemohou být jakkoliv dotčeny ani žalobcem nově uplatňovanými skutečnostmi a důkazy, jimiž odůvodňoval žalobu na obnovu řízení a jimiž hodlal zpochybnit právě zákonnost postupu státu při konfiskaci majetku v poválečné době.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Žalovaný má pak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta jej zastupujícího v dovolacím řízení, ve výši 2.500,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. a/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů) a náhrady hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu