ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4570.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4570/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně O. M. de las M. T. M. von D., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, za účasti 1) České republiky – Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 4, Nuselská 236/39, zastoupené Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 1, 2) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 3) Povodí Moravy, s.p. se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, zastoupenému Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 1, 4) Lesů České republiky, s.p. se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 5) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, 6) Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, 7) České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 10/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2014, č. j. 14 Co 252/2014-1545, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 13. 5. 2014, č. j. 10 C 10/2005-1535, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudního poplatku za dovolání. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně vlastní v Argentině zemědělskou usedlost v přibližné hodnotě 8.318.300,- USD a byt v přibližné hodnotě 1.200.000,- USD, zdrojem jejích příjmů je podnikatelská činnost v rostlinné a živočišné výrobě a dále je žalobkyně společnicí společnosti Dibarvil, s. r. o., se základním kapitálem 101.000,- Kč a spoluvlastnicí ochranné známky ,,Dietrichstein“. Soud prvního stupně při posuzování žádosti přihlédl k výši soudního poplatku 280.000,- Kč a k nadprůměrným majetkovým poměrům žalobkyně a uzavřel, že okolnost, že momentálně nemůže disponovat s majetkem z důvodu dědického řízení, nepředstavuje zvlášť závažný důvod pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 6. 2014, č. j. 14 Co 252/2014-1545, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že při zohlednění poměrů žalobkyně nemůže tato být osobou splňující podmínky pro osvobození od soudních poplatků, aniž by bylo současně povinností soudu uvádět, z jakých volných finančních prostředků má poplatek uhradit. Stačí, že majetkové poměry žalobkyně jsou nadstandardní, jakkoli může být důvodné tvrzení žalobkyně, že smrtí jejího manžela a nástupem jejích vlastních problémů se její poměry změnily oproti předchozímu stavu k horšímu. Stále je však zjevně velmi movitou osobou, která nenaplňuje podmínky §138 odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. Konkrétně nabízela k posouzení otázku, zda lze o žádosti o osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout zamítavě výlučně z toho důvodu, že a priori majetkové poměry dovolatelky jsou nadstandardní, neboť osvobození od soudních poplatků je právním institutem práva chudých na přístup k soudnímu řízení. Dále jde o posouzení, jestli je důvodem ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. pro přiznání osvobození skutečnost, že dovolatelka je dočasně a bez svého zavinění omezena v nakládání s veškerým majetkem, současně nepobírá žádné finanční příjmy a existují i další významné majetkové, zdravotní, rodinné a obdobné důvody zvláštního zřetele hodné, a to vše při zachování principu objektivnosti hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Namítala také, že ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. v otázce posuzování poměrů nehovoří o majetkových poměrech, nýbrž hovoří o poměrech v obecné rovině. Nemožnost zaplatit soudní poplatek není totožná s pojmem majetkové poměry účastníka. Zde poukazovala na to, že odlišný výklad by byl v rozporu se zásadou rovnosti stran jakožto zásadou spravedlivého procesu plynoucí z článku 37 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR ve spojení s ustanovením §18 o. s. ř. Odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/98, jehož závěry lze vztáhnout i na danou věc. Nakonec namítala, že nehodnocením předložených důkazů došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení §132 o. s. ř., přičemž jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno takové rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval se jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom smyslu, že soudy při zkoumání poměrů účastníka ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, u fyzických osob berou v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Soudy při posuzování majetkových poměrů účastníka přihlíží ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz jeho poměrů, vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015, či usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013). Z citované judikatury vyplývá, že majetkové poměry žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou výlučným kritériem při posuzování přiznání osvobození. V projednávané věci odvolací soud posoudil poměry stěžovatelky v souladu s uvedenou judikaturou ve všech souvislostech, když se vypořádal mimo jiné s námitkami dovolatelky týkajícími se dočasného omezení dispozice se svým majetkem, nepříznivé hospodářské situace v Argentině, ale i zdravotních a osobních komplikací. Vzhledem k tomu, že dovolatelka je osobou zjevně movitou, však nepovažoval tyto skutečnosti za tak významné, aby odůvodnily její osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., a konstatoval, že soudem uložená poplatková povinnost nemůže do poměrů dovolatelky zasáhnout takovým způsobem, aby jí byl znemožněn přístup k soudu. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s judikaturou dovolacího soudu, a nadto i za dostatečně odůvodněné, a neidentifikoval rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry při zdůraznění toho, že otázky skutkové předmětem dovolacího přezkumu ani být nemohou. Zmíněná námitka proto přípustnost dovolání založit nemohla.
S výše uvedeným souvisí i otázka zohlednění omezení dovolatelky v nakládání s majetkem a dalších nepříznivých okolností. Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, ve které například konstatoval, že pro úplné osvobození od soudního poplatku nepostačuje samo o sobě tvrzení žalobců, že se do nepříznivé majetkové situace dostali v důsledku trestného činu žalovaného nebo svého statutárního orgánu. Vždy totiž záleží na dalších okolnostech konkrétního případu, a to zejména majetkových poměrech účastníka řízení žádajícího o osvobození od placení soudních poplatků (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, nebo ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015). Ani okolnosti nezávislé na vůli žadatele tedy samy o sobě nemusí postačovat pro přiznání osvobození. Skutečnost, že dovolatelka se dostala do nepříznivé finanční situace z ekonomických, zdravotních nebo osobních důvodů, sice nepochybně představuje podstatnou okolnost svědčící pro osvobození od soudních poplatků, nezakládá však právo na přiznání osvobození bez dalšího, a je nutné hodnotit ji v souvislosti s dalšími okolnostmi, zejména majetkovými poměry. Odvolací soud dospěl k závěru, že toto dočasné zhoršení poměrů dovolatelky není samo o sobě skutečností odůvodňující osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek, obzvláště ve spojení s jejími objektivně nadprůměrnými majetkovými poměry. Nejvyšší soud neshledal ze strany odvolacího soudu ani v této části odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto ani z pohledu této otázky nemůže být dovolání přípustné.
K důvodům dovolání sluší se současně dodat, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), pod nějž nespadají námitky dovolatelky o tom, že řízení je postiženo konkrétními vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; ke zmatečnostem jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlédne dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2761/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že se odvolací soud při řešení dovolatelkou nastolených právních otázek neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou pak soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, část věty před středníkem; §224 odst. 1 a §243c odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu