ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4768.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4768/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ: 01212774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/41, proti žalovanému: město Havlíčkův Brod , IČ: 00267449, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 57, zast. JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 162/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. srpna 2014, č. j. 19 Co 236/2014-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. dubna 2014, č. j. 11 C 162/2013-71, v odvoláním napadené části, kterou bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. st. 3032/2, parc. č. st. 3032/3, parc. č. st. 6156, parc. č. 1702/6 a parc. č. 1706 v katastrálním území H.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovoláním označené právní otázky – upínající se k závěru, že předmětné pozemky ve vlastnictví státu žalovaný nenabyl ani originárně vydržením (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) – odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením je oprávněná držba vykonávaná po zákonem stanovenou dobu (§134 odst. 1 obč. zák.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§130 odst. 1 obč. zák.); posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068, svazek 15, ročník 2002). Dobrá víra oprávněného se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu /titulu/, který by mohl mít za následek vznik práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11, ročník 1997); postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068).
Závěr soudů nižších stupňů, že na žalovaného vlastnické právo nepřešlo podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v situaci, kdy žalovaný s předmětnými pozemky nehospodařil, dovoláním zpochybněn není a takový závěr implikuje posouzení, že pozemky zůstaly ve vlastnictví České republiky. S ohledem na cit. ustanovení zákona o podmínkách přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jakož i jeho setrvalou interpretaci jak rozhodovací praxí dovolacího soudu, tak i Ústavního soudu (srov. např. již nález ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 – dostupné na http://nalus.usoud.cz ), je právní omyl žalovaného o nabytí vlastnictví ex lege vyloučen, případně jej nelze kvalifikovat jako omyl omluvitelný. Vyloučen je i omyl skutkový, bylo-li dle zjištění soudů nižších stupňů žalovanému zřejmé, že s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona nehospodaří, a při vědomí tohoto stavu nemůže být jeho dobrá víra (jež má být posuzována objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem, včetně těch, jež mohly by mít za následek přechod práva z vlastnictví státu do vlastnictví žalované) zakládána toliko na realizovaném zápisu v katastru nemovitostí (k němuž došlo formou záznamu, zde na podkladě jednostranného prohlášení žalované). Je tedy evidentní, že závěry odvolacího soudu se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí a úvahy o nedostatky dobré víry držitele za daných skutkových okolností nejsou nepřiměřené.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu