ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5060.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5060/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Ing. A. L. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900/3, proti žalovanému Českému volejbalovému svazu , IČ 00540285, se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, zastoupenému Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 60.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 42/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2014, č. j. 70 Co 232/2014-44, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 4 C 42/2013-20, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 60.900,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud shledal požadavek žalobce na vyplacení odměny za výkon funkce předsedy Českého volejbalového svazu (dále též jen „ČVS“) v žalovaném období neopodstatněným. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j. 51 Co 253/2013-126, bylo konstatováno, že žalobce byl rozhodnutím příslušného orgánu žalovaného dne 16. 5. 2010 řádně odvolán z funkce předsedy ČVS, pročež mu nemůže svědčit nárok na vyplacení odměny za výkon této funkce v období od 17. 5. 2010 do 22. 5. 2011.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 70 Co 232/2014-44, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud akcentoval, že byť bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 3. 2011, č. j. 27 C 226/2010-25, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 15 Co 389/2011-82, dovozeno, že žalobce nebyl závěrečným usnesením přijatým na zasedání výboru ČVS dne 16. 5. 2010 a přezkoumávaným v uvedeném řízení řádně odvolán z funkce předsedy ČVS, nelze uzavřít, že by k odvolání nedošlo na základě rozhodnutí odlišného. Jak bylo naopak připomenuto v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j. 51 Co 253/2013-126, rozhodnutí přijatá na zasedání výboru ČVS, jež předcházela přijetí přezkoumávaného závěrečného usnesení a jimiž bylo mimo jiné rozhodnuto o odvolání žalobce z funkce předsedy ČVS, se předmětem soudního přezkumu nestala. Neobstojí současně námitka, že žalobce mohl brojit podáním žaloby pouze proti zveřejněnému závěrečnému usnesení, neboť žalobce byl přítomen průběhu celého jednání výboru ČVS dne 16. 5. 2010 a vznášel i konkrétní připomínky. Úprava soudní ochrany členů sdružení zakotvená v §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, si nežádá zveřejnění či oznámení rozhodnutí a členům dává lhůtu třiceti dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděli, nejdéle pak šesti měsíců od rozhodnutí, aby se proti němu bránili žalobou. Nedojde-li k podání žaloby, nelze řádnost rozhodnutí sdružení přezkoumávat v dalším řízení jako otázku předběžnou. Jelikož na základě včasně podané žaloby bylo soudnímu přezkumu podrobeno toliko závěrečné usnesení přijaté na zmiňovaném zasedání výboru ČVS pod bodem 15., a nikoliv rozhodnutí o odvolání žalobce přijaté na témže zasedání pod bodem 6., nelze než uzavřít, že o odvolání žalobce z funkce předsedy ČVS bylo řádně rozhodnuto a v tomto řízení není možné se nastíněnou otázkou zabývat. Není-li zde prostoru pro zpochybnění rozhodnutí o odvolání žalobce ke dni 16. 5. 2010, je nasnadě, že je nutno přitakat zamítavému rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost má za danou nesprávným právním posouzením věci a jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí spočívajícího na doposud nevyřešené otázce výkladu §15 zákona č. 83/1990 Sb., a sice zda se soudní přezkum rozhodnutí sdružení dle uvedeného ustanovení týká rozhodnutí zveřejněných či veřejně nedostupných, s nimiž je obeznámena pouze hrstka osob ve vedení sdružení. Dovolatel vyslovil názor, že předmětem soudního přezkumu by mělo být jen řádně zveřejněné usnesení, přístupné jak funkcionářům, tak členské základně, jež je stěžejním dokumentem, jímž se sdružení řídí a jenž souhrnně zachycuje výsledky jednání jeho orgánů. Toto usnesení může být na rozdíl od rozhodnutí obsaženého v neveřejném zápisu napadeno žalobou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. Žalobce se domnívá, že soudem je občanským sdružením podsouváno, jakými rozhodnutími se mají řídit, a zdůrazňuje význam řádného zveřejnění rozhodnutí pro dosažení soudní ochrany člena sdružení. Petit žaloby, jíž zpochybnil rozhodnutí o svém odvolání, označil dovolatel za odpovídající dikci §15 zákona č. 83/1990 Sb. a rozporoval dále konstatování odvolacího soudu, dle nějž byl po celou dobu přítomen na jednání výboru. Odvolací soud zmíněné tvrzení nepodpořil důkazy, pročež je na ně třeba pohlížet jako na nesprávné skutkové zjištění. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a uložil žalovanému zaplatit žalovanou částku i nahradit náklady řízení, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu citovaného ustanovení ovšem dovolatel Nejvyššímu soudu nepokládá. Nastíněnou problematikou povahy rozhodnutí sdružení podléhajícího soudnímu přezkumu dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. se Nejvyšší soud zaobíral již ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1050/2014 (a částečně i v rozhodnutích v tomto rozsudku odkazovaných), na nějž lze v bližším pro stručnost odkázat. Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí neshledal, že by formální stránka rozhodnutí sdružení či jeho zveřejnění měly být nezbytnými zákonnými předpoklady případného soudního přezkumu, pročež není sebemenšího důvodu odvolacímu soudu vytýkat, pojal-li za východisko svých úvah zjištění o existenci žalobou nenapadeného rozhodnutí o odvolání žalobce, jež se odlišovalo od žalobou úspěšně zpochybněného závěrečného usnesení a jež bylo učiněno v jiné než v žalobcem dožadované formě. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu současně plně konvenuje i navazující a dovolatelem v podstatě nezpochybněná úvaha odvolacího soudu, dle níž nebylo-li rozhodnutí sdružení v zákonné prekluzivní lhůtě zpochybněno žalobou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., není možné se souladem rozhodnutí sdružení se zákonem či stanovami zabývat v odlišném řízení jako otázkou předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1302/2014). Posouzení, proti jakému rozhodnutí žalovaného směřoval žalobní petit v předešlé soudní při, přitom bylo na úvaze soudu, jež byla posléze vtělena do závazného výroku (§159a o. s. ř.) jeho rozhodnutí ve zmiňovaném řízení. Zcela lichou je výtka poukazující na to, že konstatování odvolacího soudu, dle nějž byl dovolatel po celou dobu přítomen na zasedání výboru žalovaného dne 16. 5. 2010, nebylo adekvátně důkazně podpořeno. Nejenže tato námitka zcela postrádá provázanost s právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., ale je jí opomíjeno, že odvolací soud na jednání zopakoval důkaz zápisem z předmětného zasedání, v němž, jak je zřejmé i z obsahu spisu, byl zachycen jeho průběh včetně účasti žalobce. Sporovanému tvrzení odvolacího soudu tedy není důvodu vytýkat nepodloženost.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu