ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5200.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5200/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUDr. D. T., advokátky se sídlem v Blansku, Svitavská 1, jako správkyně konkursní podstaty úpadce DIPRO s.r.o., IČO: 63492008, se sídlem Rájec – Jestřebí, Oldřicha Blažka 150, zastoupené Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo nám. 257/3, proti žalovanému Ing. P. Ř. , zastoupenému JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 19, o 1.700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 304/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, č. j. 44 Co 385/2011 – 299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.634,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Borise Vágnera, zastupujícího žalovaného.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se jako správkyně konkursní podstaty domáhala zaplacení částky 1.700.000,- Kč s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadce DIPRO s.r.o. na Ing. P. Ř. (dále též jen „žalovaný“). Uvedla, že žalovaný byl trestně stíhán, neboť jako předseda představenstva společnosti DIPRO FABRIKS CZ a.s. neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění svých zaměstnanců, přestože zákonné srážky z jejich mezd provedl a tím se dopustil trestného činu podle §147 odst. 1 trestního zákona. Trestní stíhání žalovaného však bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku JUDr. Josefa Krupy ze dne 15. 2. 2002, č.j. Zt 13/2002 – 10 (dále též jen „usnesení státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání“), podmíněně zastaveno a byla mu uložena povinnost ve zkušební době nahradit škodu způsobenou trestnou činností Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen „VZP“). Dne 20. 3. 2002 uzavřel žalovaný se společností DIPRO s.r.o. smlouvu o půjčce, jejímž účelem bylo splnění výše uvedené povinnosti k náhradě škody, a jejímž předmětem byla půjčka ve výši 2.234.147,30,- Kč, z níž však byla skutečně čerpána částka 1.700.000,- Kč. Tuto částku žalovaný poukázal VZP, a protože se tím ve zkušební době osvědčil, bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit půjčenou částku do 10 dnů od doručení výzvy úpadce učiněné ne dříve než 31. 12. 2003. Dne 23. 11. 2003 byl na společnost DIRPO s.r.o. prohlášen konkurs a dluh se stal tímto dnem bez ohledu na smluvní ujednání splatným. Nakonec žalobkyně uvedla, že žalovaný doposud žalovanou částku nezaplatil, když v tomto směru argumentoval smlouvami o postoupení pohledávky a započtení, které měl s úpadcem uzavřít dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003, které však podle názoru žalobkyně nemohou mít žádné právní následky a považuje je za neplatné právní úkony.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když uvedl, že není zavázán vrátit půjčku ve výši 1.700.000,- Kč úpadci, protože tento závazek zanikl uzavřením smluv o postoupení pohledávky a započtení ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 mezi žalovaným a společností DIRPO s.r.o. Žalovaný částku, kterou mu společnost DIPRO s.r.o. půjčila na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002, použil na úhradu závazku společnosti DIPRO FABRIKS CZ a.s. vůči VZP a to v souladu s rozhodnutím státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání. Uvedl, že tímto postupem mu vznikla pohledávka z bezdůvodného obohacení ve výši 1.700.000,- Kč za společností DIPRO FABRIKS CZ a.s., neboť tuto částku za ni postupně ve dnech 6. 8. 2003, 28. 8. 2003 a 2. 9. 2003 uhradil ve prospěch VZP. Následně uvedenou pohledávku ve výši 1.700.000,- Kč za společností DIPRO FABRIKS CZ a.s. úplatně postoupil společnosti DIPRO s.r.o. na základě smluv ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003, přičemž jeho nárok na úhradu částky 1.700.000,- Kč za postoupení této pohledávky byl započten proti nároku společnosti DIPRO s.r.o. na vrácení půjčky ve výši 1.700.000,- Kč. Pohledávka společnosti DIPRO s.r.o. za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002 tak zanikla započtením ještě před prohlášením konkursu na majetek společnosti DIPRO s.r.o. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že k uzavření smluv o postoupení pohledávky došlo na základě smlouvy o budoucí smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 21. 3. 2002, v níž byly sjednány podmínky postoupení včetně započtení nároku žalovaného na zaplacení ceny postoupené pohledávky proti nároku společnosti DIPRO s. r. o. na vrácení půjčky.
Z vydaných rozhodnutí je pro souzenou věc rozhodný poslední rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, č.j. 44 Co 385/2011-299, v němž se zabýval platnosti smluv o postoupení pohledávky z hlediska jejich souladu s dobrými mravy, k čemuž jej zavázal Nejvyšší soud svým zrušujícím rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č.j. 28 Cdo 2221/2013-234. Podstata odůvodnění napadeného rozhodnutí bude rozvedena níže v rámci vypořádávání námitek žalobkyně.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, č.j. 44 Co 385/2011-299, podala žalobkyně dovolání. Jde-li o přípustnost dovolání, nastoluje dovolatelka právní otázku, zda žalovaný jednal v souladu s právem, když postoupil na společnost DIPRO s. r. o. pohledávku, která již nemohla být přihlášena do konkursního řízení společnosti DIPRO FABRICS CZ a. s. z důvodu uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek. Uvedená otázka však nemůže přípustnost dovolání založit, neboť právní úprava postoupení pohledávky, konkrétně ustanovení §527 odst. 2 obč. zák., možnost nedobytnosti postoupené pohledávky předpokládá, když stranám postoupení umožňuje dohodnout se na ručení postupitele za dobytnost postoupené pohledávky. Dovolací soud pak v uvedeném směru ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 706/2012, uvedl, že „ účastníci smlouvy o postoupení pohledávky se mohou dohodnout na jejím zrušení pro případ, že se postoupená pohledávka ukáže nedobytnou, a sjednat tak pro postupníka jiný způsoby ochrany pro případ nedobytnosti pohledávky, než jakou podpůrně poskytuje institut ručení postupitele za její dobytnost “ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2047/2007). I z ustálené judikatury dovolacího soudu tedy plyne, že nedobytnou pohledávku je možné postoupit. Dovolatelka v uvedené souvislosti poukazuje na skutečnost, že započtením úplaty za postoupení (bezcenné) pohledávky za společností DIPRO FABRICS CZ a. s. proti pohledávce společnosti DIPRO s.r.o. na vrácení půjčky zbavil žalovaný společnost DIPRO s.r.o. aktiv, sám sebe finančního závazku ze smlouvy o půjčce a docílil zastavení trestního stíhání. Uvedené skutečnosti však nemají vliv na výše uvedený právní závěr dovolacího soudu o možnosti postoupit nedobytnou pohledávku a v souzené věci mohou být významné jedině pro posouzení souladu smluv o postoupení pohledávky s dobrými mravy a tudíž pro posouzení jejich platnosti, jak uvedl dovolací soud již ve svém posledním rozhodnutí ve věci. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu posouzení otázky rozporu právního úkonu s dobrými mravy závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci a dovolací soud ji proto může přezkoumat jen v případě, že je úvaha odvolacího soudu v uvedeném směru zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3549/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1185/2009). Otázkou souladu smluv o postoupení pohledávky s dobrými mravy se však odvolací soud v návaznosti na poslední rozhodnutí dovolacího soudu ve věci zabýval, za tímto účelem doplnil dokazování a dospěl k závěru, který nelze hodnotit jako nepřiměřený. Konkrétně uvedl, že smlouvy o postoupení pohledávky jsou platné, neboť smlouva o půjčce a smlouva o budoucí smlouvě o postoupení pohledávky byly uzavřeny více než rok a půl před tím, než byl na společnost DIPRO s. r. o. prohlášen konkurs, takže jimi věřitelé nebyli ohroženi. Těsně před prohlášením konkursu na společnost DIPRO s. r. o. došlo už jen k realizaci smlouvy o smlouvě budoucí uzavřením jednotlivých smluv o postoupení pohledávky. Je pravdou, že v okamžiku uzavření smluv o postoupení pohledávky již byla společnost DIPRO FABRICS CZ a. s. v konkursu, což je významné proto, že na společnost DIPRO s. r. o. byla postoupena právě pohledávka za společností DIPRO FABRICS CZ a. s., která byla v důsledku probíhajícího konkursu bezcenná. V uvedeném směru však odvolací soud uvedl, že společnost DIPRO s. r. o. jednající svým jednatelem Radanem Dittrichem nemusela na realizaci smlouvy o smlouvě budoucí přistoupit, když se mohla ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. dovolat podstatné změny okolností, za nichž byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena. Skutečnost, že uvedený postup společnost DIPRO s. r. o. nezvolila nelze podle odvolacího soudu klást k tíži žalovanému. Uvedená úvaha odvolacího soudu obstojí za situace, kdy ani po doplnění dokazování nezjistil, že by žalovaný svého postavení ekonoma ve společnosti DIPRO s. r. o. zneužil ve svůj prospěch a dále, že od roku 2002 žalovaný již ve společnosti DIPRO s. r. o. dokonce ani nepůsobil. Dovolatelka v tomto směru naopak tvrdí, že žalovaný zneužil svého postavení ve společnosti DIPRO s. r. o., resp. personální propojení společnosti DIPRO s. r. o. se společností DIPRO FABRICS CZ a. s., čímž však toliko rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu a ani tímto tvrzením tak není založena přípustnost jejího dovolání, neboť nenastoluje žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř.
Dále je přípustnost dovolání podle dovolatelky založena tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že uzavřením smluv o postoupení pohledávky žalovaný plnil závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, což nemůže založit rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka však v uvedeném směru nenastoluje žádnou právní otázku a její námitka opět směřuje proti závěru odvolacího soudu o souladu smluv o postoupení pohledávky s dobrými mravy a zejména proti skutkovým zjištěním s tímto závěrem souvisejícím. Přitom jak již bylo výše uvedeno, úvahy odvolacího soudu stran platnosti smluv o postoupení pohledávky nejsou nepřiměřené, a proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř.
Dále dovolatelka namítá, že žalovaný pohledávku za společností DIPRO FABRICS CZ a. s. postoupil na společnost DIPRO s. r. o., aniž by ji přihlásil do konkursního řízení, čímž se stala bezcennou. V uvedeném směru dovolací soud uvádí, že za situace, kdy odvolací soud zjistil, že žalovaný neměl vliv na společnost DIPRO s. r. o., není nepřihlášení postoupené pohledávky za společností DIPRO FABRICS CZ a. s. rozhodné, neboť bylo na jednateli společnosti DIPRO s. r. o. zvážit výhodnost realizace smlouvy o smlouvě budoucí, jak již bylo uvedeno výše. Nadto se z obsahu spisu podává (srov. č.l. 246 a 248), že žalovaný postoupenou pohledávku do konkursu nepřihlásil, neboť ji považoval za pohledávku za podstatou, kterou je možné uplatnit i v průběhu konkursního řízení, přičemž v uvedeném směru se odvolal i na odborný názor JUDr. Daniela Ševčíka Ph.D. uvedený v právním posouzení, které žalovaný předložil odvolacímu soudu. Dovolatelka namítá, že žalovaný nemohl z uvedeného právního názoru vycházet, neboť právní posouzení JUDr. Daniela Ševčíka Ph.D. bylo vyhotoveno dne 1. 7. 2005, tedy téměř dva roky po postoupení pohledávky na společnost DIPRO s. r. o. Ze spisu se však nepodává (srov. č.l. 248), že by si žalovaný názor na povahu postoupené pohledávky vytvořil na základě právního posouzení JUDr. Daniela Ševčíka Ph.D., nýbrž že soudu právní posouzení předložil jako důkaz relevantnosti svého názoru.
Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud ve svém novém rozhodnutí nerespektoval závazný názor vyjádřený v posledním rozhodnutí dovolacího soudu ve věci, nelze než uvést, že dovolací soud svým posledním rozhodnutím zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu proto, že se odvolací soud otázkou neplatnosti právních jednání žalovaného se společností DIPRO s. r. o. řádně nezabýval, ačkoliv v řízení vyšly najevo skutečnosti, které zavdávaly k pochybám o platnosti smluv o postoupení pohledávky. Pokud tedy odvolací soud v uvedeném směru doplnil dokazování, řádně se otázkou platnosti smluv o postoupení pohledávky zabýval a své závěry řádně odůvodnil skutkovými zjištěními, nepostupoval v rozporu s posledním rozhodnutím dovolacího soudu.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (které však dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s ohledem na výsledek dovolacího řízení nerekapituloval). Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 1.700.000,- Kč, sestávají z odměny advokáta ve výši 15.100,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 3234,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu