ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.802.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 802/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, PhD., ve věci žalobce: statutární město Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, IČ 00254657, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o náhradu nákladů řízení , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 64/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2014, č. j. 13 Co 220/2014-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 19 C 64/2013-124, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I., a ve výroku II. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 57.206,- Kč.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. září 2014, č. j. 13 Co 220/2014-180, zastavil odvolací řízení o odvolání žalované (výrok I.), k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II., o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř. za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.), se odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
V obecné rovině lze k řešené problematice uvést, že §8 odst. 1 advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, kdy cenou se rozumí skutečná hodnota věci (nemovitosti) nebo práva vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou, zatímco ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu se aplikuje tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se [v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní výše tarifní hodnoty, a to do 31. prosince 2012 podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) a počínaje 1. lednem 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb.] postupuje se podle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
V tomto případě byla znaleckým posudkem předloženým žalobcem stanovena nikoli cena v místě a čase obvyklá podle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, nýbrž cena zjištěná ve smyslu §2 odst. 3 citovaného zákona.
K dovoláním označené otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (kdy není známa cena v místě a čase obvyklá), tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 486/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Zmíněné závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).
Předložený znalecký posudek byl opatřen toliko pro potřeby stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta, aniž byl potřebný pro rozhodnutí ve věci samé, a nadto nestanovil cenu v místě a čase obvyklou, nýbrž pouze cenu zjištěnou (podle cenového předpisu); při řešení samotného sporu hodnota pozemků nehrála roli. Z podaných důvodů také nelze na daný případ vztáhnout žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 4265/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001), jež byla vydána ve sporech o peněžité plnění – zaplacení odměny za právní službu vykonanou advokátem, týkající se penězi bez obtíží ocenitelné věci (kdy stanovení její hodnoty bylo i předmětem posouzení soudu ve věci samé).
Z uvedeného současně vyplývá, že hotové výdaje žalobcem vynaložené na opatření posudku o určení ceny předmětných pozemků nevyhovují kritériu účelnosti takto vzniklých nákladů (§142 odst. 1 o. s. ř.), jestliže daného posudku nebylo třeba pro posouzení věci samé a navíc nestanovoval cenu v místě a čase obvyklou; za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.
Z podaného je zřejmé, že argumentace dovolatele nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť odvolací soudu se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu