ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.812.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 812/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. Z. B. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (coby nástupce Pozemkového fondu České republiky), IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce – J. B. , a vedlejších účastníků na straně žalované – hlavního města Prahy , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, Ing. Z. Č. , a MUDr. A. V. , o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání náhradních pozemků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 202/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 25 Co 369/2012-978, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 25 Co 369/2012-978, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. února 2012, č. j. 7 C 202/2005-869, uložil žalované (jejímu předchůdci – Pozemkovému fondu České republiky) uzavřít s žalobcem dohodu o převodu náhradních pozemků, označených ve výroku I rozsudku (ležících v katastrálních územích H., U. a K.), s odkazem na ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. o půdě“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jím dříve vydaný rozsudek, spolu s rozsudkem odvolacího soudu (jež byly založeny na právním posouzení, že žalobcem uplatněné právo na převod náhradního pozemku zaniklo) byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2009, č. j. 28 Cdo 4876/2008-464, jímž byla věc současně vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm vzal soud prvního stupně znovu za prokázané, že označenými rozhodnutími pozemkových úřadů, vydaných v letech 2000 až 2004, bylo rozhodnuto, že restituční nároky původních oprávněných osob – J. K. (tchán žalobce) a „dědiců po zemřelé V. K.“, tj. PhDr. V. B. (manželka žalobce), Z. B. a J. T. (obě sestry PhDr. V. B.), není možné uspokojit obnovením vlastnického práva k pozemkům, jež patřily původním vlastníkům, jelikož tyto pozemky byly po svém přechodu na stát zastavěny (výluka z vydání pozemku dle §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) a že za nevydané pozemky tedy přísluší oprávněným osobám náhrada. Právo na převod náhradních pozemků (§11 odst. 2 zákona o půdě) J. K., Z. B. a J. T. po vydání rozhodnutí pozemkových úřadů postoupili v letech 2002 až 2004 oprávněné PhDr. V. B. Ta pak svůj nárok, včetně nároků nabytých dříve od dalších (spolu)oprávněných osob, v plném rozsahu postoupila smlouvou ze dne 28. června 2005 svému manželovi Ing. Z. B. (žalobci).
Na základě zjištěného skutkového stavu, též s odkazem na (v odůvodnění citovanou) judikaturu Nejvyššího soudu, soud prvního stupně uzavírá, že na žalobce se nevztahují ustanovení o zániku neuspokojeného práva – ustanovení §16 odst. 6 a 7 zák. o půdě a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb., jelikož nárok získal bezúplatně od své manželky a převodem nesledoval cíle komerční či spekulační. Se zřetelem k postoji Pozemkového fondu ČR, jenž odmítal žalobcův nárok uspokojit, zatímco při převodech upřednostňoval jiné osoby, v situaci, kdy struktura jeho nabídky neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, shledal soud prvního stupně současně postup Pozemkového fondu liknavým a diskriminačním, uzavíraje, že v takovém případě lze nárok oprávněné osoby uspokojit i převodem náhradních pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalovaného Pozemkového fondu. Okolnosti tvrzené vedlejším účastníkem, hl. m. Praha, soud prvního stupně nepokládal za překážky bránící uspokojení nároku převodem žalobcem vybraných pozemků ve vlastnictví České republiky, jež byly ve správě Pozemkového fondu České republiky.
K odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR a vedlejšího účastníka hlavní města Prahy Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 25 Co 369/2012-978, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba, jíž se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o převodu (označených) náhradních pozemků, zamítá (výrok I). Přitom rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výroky II až V).
Odvolací soud – po vyčerpávající rekapitulaci skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, jakož i obsahu podání účastníků – vyzdvihl především zjištění, že v době nabytí nároku (jeho postoupením od manželky PhDr. V. B.) žalobce nebyl osobou provozující zemědělskou výrobu (a cesí tak nesledoval rozšíření zemědělského hospodářství). Vzhledem k této okolnosti pak odvolací soud dochází k závěru, že žalobce – jenž není původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem – není vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb., o zániku neuspokojeného nároku uplynutím stanovené doby (a že žalobci tak neprospívá ani nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byla ustanovení o tzv. „restituční tečce“ zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejím dědicům). Přitom odvolací soud citoval některé ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejm. z odůvodnění rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, jímž byla příkladmo formulována některá z kritérií, při jejich naplnění se ustanovení o tzv. „restituční tečce“ na osoby, které nabyly nárok jeho postoupením, nevztahují.
Současně odvolací soud dochází k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR nelze v případě neuspokojení nároku žalobce kvalifikovat jako liknavý či diskriminační, jestliže „stanovisko (vyjádřené v odpovědi žalovaného na požadavky žalobce) odpovídalo výslovnému znění zákona ve znění nálezu pléna Ústavního soudu i soudní praxi v době dopisu žalovaného“, že žalovanému nelze (následně) klást k tíži, „že vyčkával výsledku (tohoto) soudního řízení“, že „nic nenasvědčuje tomu, že jiné osoby byly v nabídkovém řízení upřednostněny na úkor předchůdkyně žalobkyně“ (a že vůči žalobci či jeho právní předchůdkyni šlo o jednání diskriminační) a že nečinnost žalovaného nelze vztahovat k době předcházející vydání rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby. V takovém případě – uzavírá odvolací soud – není již významné, zda žalobcem nárokované pozemky jsou „vhodné k vydání“, v situaci, kdy právo na převod těchto pozemků již dříve uplatnila jiná osoba (hl. m. Praha, na základě rozhodnutí o privatizaci pozemků).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem I o věci samé, podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přitom zpochybňuje závěr odvolacího soudu o zániku práva na převod náhradního pozemku, namítaje, že se na něj ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, resp. čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nevztahují, získal-li nárok bezúplatně jeho postoupením od své manželky, tedy nikoliv s cílem komerčním či spekulačním. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke všem judikaturou formulovaným hlediskům (poukazuje přitom zejm. na rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 436/2004, jakož i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. Pl. ÚS 6/05) a zejména že nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již dříve v rozsudku ze dne 10. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008. Odmítá, že by rozhodujícím kritériem pro aplikaci ustanovení o tzv. „restituční tečce“ mělo být jedině provozování zemědělské výroby. Poukazuje i na změnu právní úpravy, k níž došlo přijetím zákona č. 75/2012 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení §13 zákona o půdě, včleněním nového odstavce 8, podle něhož se ustanovení o tzv. restituční tečce na osoby tam uvedené (mezi jinými též na manžela oprávněné osoby) nevztahují.
Za nesprávný má dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, jímž je hodnocen postup žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojení nároku žalobce a jeho právních předchůdců nikoliv jako liknavý a diskriminační. Odvolacímu soudu vytýká, že věc neposoudil se zřetelem ke všem relevantním hlediskům, zejm. nepřihlédl ke struktuře nabídky pozemků ze strany Pozemkového fondu ČR, v poměru k žalobcem uplatňovanému restitučnímu nároku, a dále že postup Pozemkového fondu ČR v dané věci nekonfrontoval s uspokojováním nároků jiných restituentů, vůči nimž byl Pozemkový fond ČR vstřícnější. Nečinnost Pozemkového fondu – pokračuje dovolatel – nelze omlouvat ani tím, že v postavení dlužníka „vyčkával výsledku soudního řízení“, nehledě na to, že v dané souvislosti odvolací soud pominul též žalobcem tvrzené skutečnosti o tom, jak se již jeho právní předchůdci, avšak bezúspěšně, účastnili nabídkových řízení, a že při převodech pozemků z vlastnictví státu Pozemkový fond ČR upřednostňoval jiné osoby.
Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká republika (coby procesní nástupkyně zaniklého Pozemkového fondu České republiky), i jí v řízení podporující vedlejší účastník hlavní město Praha pokládají rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně – shledá-li je zjevně bezdůvodným – odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že směřuje proti rozhodnutí, proti němu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením od své manželky (coby jedné z původních oprávněných osob), zanikl ze zákona, a to podle §16 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb., a že (současně) žalobce nemá k dispozici žalobu o uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, neboť postup Pozemkového fondu ČR nelze v daném případě, jde-li o nároky (o nichž ovšem odvolací soud současně uzavírá, že zanikly) kvalifikovat jako liknavý a diskriminační.
K interpretaci citovaných ustanovení zákona – §16 odst. 6 a 7 zákona o půdě, resp. čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil a učinil tak přímo i v dané věci, rozsudkem ze dne 10. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008. Jím se přihlásil k již dříve judikaturou formulovanému a odůvodněnému závěru, že za výjimečných okolností lze i na osobu, jíž byla pohledávka postoupena oprávněnou osobou podle §33a odst. 1 zákona o půdě, vztáhnout úvahy Ústavního soudu obsažené v jeho plenárním nálezu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaném pod č. 531/2005 Sb.), které Ústavní soud vedly k tomu, že pouze ve vztahu k oprávněným osobám (a jejich dědicům) zrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek (ustanovení §13 odst. 6 a 7, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.).
Základním kritériem pro posouzení, zda osoba nabyvší pohledávku postoupením od původní oprávněné osoby, je vyjmuta z okruhu oprávněným osob, na něž se účinky ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb. nevztahují či nikoliv, se dovíjí od „principiální odlišnosti skupiny postupníků, jež sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a skupinou sledující cíle hospodářské, naplňujíc tím účel zákona o půdě (jímž je též veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova) a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007; rozsudek ze dne 30. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008; nebo rozsudek ze dne 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008). Typickým příkladem osoby, jež nesleduje cíle spekulační či komerční může být právě osoba, jež nabývá restitučního nároku jako prostředku k získání zemědělských pozemků za účelem rozšíření zemědělského hospodářství (viz případy řešené dovolacím soudem v rozhodnutích, z nichž odvolací soud cituje v odůvodnění napadeného rozsudku). Pekuniární účely cese mohou být ovšem leckdy vyloučeny i u těch osob, jež sami zemědělsky nehospodaří, např. tehdy, jde-li o nabytí od osoby blízké (vedle závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v dané věci již v rozsudku ze dne 10. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, srov. dále např. i rozsudek ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2789/2009 – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupný na www.nsoud.cz ).
Shora citované judikatorní závěry byly následně reflektovány i zákonodárcem, jenž přijetím zákona č. 75/2012 Sb. – s účinností od 12. 3. 2012 – změnil zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně v jeho ustanovení §13, do něhož nově včlenil ustanovení odstavce 8. To stanoví, že „odstavce 6 a 7 se nevztahují na a) oprávněnou osobu, které vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a její dědice, b) příbuzného v řadě přímé, manžela, partnera nebo sourozence osoby uvedené v písmenu a), která na něj právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., převede.; ustanovení §11a se pro postup při převodu jiného pozemku použije obdobně.“ . Podle článku II, přechodná ustanovení, bodu 1, „ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě se vztahuje i na převod práva mezi oprávněnou osobou nebo jejím dědicem, jimž vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě na straně jedné, a příbuzným v řadě přímé, manželem, partnerem nebo sourozencem na straně druhé, uskutečněný nejpozději do dne účinnosti tohoto zákona“ . Podle čl. II bodu 2 „ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. se nevztahuje na a) oprávněnou osobu, které vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a její dědice, a b) příbuzného v řadě přímé, manžela, partnera nebo sourozence osoby uvedené v písmenu a), která na něj právo uvedené v §11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., převede“ .
Ačkoliv důvodová zpráva k tomuto zákonu (na jejíž znění ve svém vyjádření poukazuje zejména vedlejší účastník) předpokládá, že v případě převodů mezi osobami uvedenými v článcích I a II půjde zejména o případy cese uskutečňované za účelem rozšíření zemědělského hospodářství, jako nutnou podmínku pro zachování práva zemědělské hospodaření zákon nestanoví. Ostatně právě v případech převodu mezi příbuznými v řadě přímé, manžely, partnery či sourozenci, jsou pekuniární účely cese z povahy věci prakticky vyloučeny, a to zejména v případech, kdy jde o převod bezúplatný, jak se stalo i ve věci nyní posuzované.
Z uvedených důvodů tedy vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – uzavírá-li tento soud, že právo na převod náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením od své manželky (coby jedné z původních oprávněných osob), zanikl podle ustanovení článku VI zákona č. 253/2003 Sb., neobstojí.
Se zřetelem k uvedenému závěru, tedy že žalobcům nárok zanikl, vyznívají pak prozatím nikoliv přesvědčivě i odvolacím soudem současně prezentované závěry, že postup Pozemkového fondu ČR při uspokojování žalobcova nároku byl vlastně obvyklý, nikoliv liknavý a diskriminační. Ačkoliv hodnocení tohoto postupu je zpravidla otázkou konkrétních skutkových zjištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013), v posuzované věci odvolací soud při hodnocení postupu žalované (jejího předchůdce) nepřihlédl ke všem relevantním kritériím, formulovaným nejenom rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale i rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 33, ve svazku 32; nebo nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Odvolací soud se zde omezil na konstatování spornosti neuspokojeného nároku (jenž – objektivně posuzováno – nezanikl), aniž by zkoumal postup Pozemkového fondu při uspokojování nároků uplatněných již dříve žalobcovými předchůdci, v porovnání s žalobcem taktéž tvrzenými skutečnostmi o postupu při uspokojování nároků jiných osob, a také se nehodnotil, zda struktura pozemků nabízených Pozemkovým fondem ČR k převodu měla potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry, tak, aby mohl být žalobcům nárok (či již nárok v osobách jeho předchůdců) uspokojen obvyklým postupem, tj. převodem pozemků z veřejné nabídky. Nehledě na to, Pozemkový fond ČR žalobcům nárok – ač jej žalobce nabyl postoupením od své manželky, tedy nikoliv ze zjištěných důvodů – neuznával.
Jestliže odvolacího soud – bez posouzení všech relevantních kritérií – vyloučil, že by postup Pozemkového fondu ČR při uspokojení žalobcova nároku bylo lze kvalifikovat jako liknavý či diskriminační, jde o posouzení neúplné a z něj vycházející závěry jsou přinejmenším předčasné.
Coby důsledek přijatých závěrů se pak odvolací soud již nezabýval ani tím, koresponduje-li hodnota žalobcem nárokovaných pozemků mimo veřejnou nabídku hodnotě nabytého restitučního nároku, a zda jde o pozemky, jejichž převodu k uspokojení nároku oprávněné osoby nebrání žádná zákonná překážka (zda jde i z tohoto pohledu o pozemky vhodné k převodu). V dané souvislosti se znovu připomíná, že řízení o převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zák. o půdě, je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího v dovoláním napadeném výroku, spolu se závislými nákladovými výroky zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu