ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1365.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1365/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, PSČ 150 00, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení 6.834.087,80 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 200/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 406/2011-128, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti výroku I. písm. c) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 406/2011-128, v rozsahu 6.115.471,80 Kč, odmítá .
II. Dovolání se v části, v níž směřuje proti výroku I. písm. a) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 406/2011-128, zamítá .
II. Ve zbylém rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 406/2011-128, ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, která byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou ceny za převod akcií obchodní společnosti EUROCOOP INSPEKTA a. s. (dále jen „společnost“). Žalovaný proti žalobci uplatňuje prostřednictvím vzájemného návrhu právo na zaplacení 6.834.087,80 Kč, a to jednak z titulu náhrady škody, kterou měl žalobce žalovanému způsobit porušením povinností ze smlouvy o převodu akcií, a jednak z titulu smluvní pokuty, která měla být pro případ porušení těchto povinností sjednána.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2011, č. j. 37 Cm 200/2009-77, zavázal žalovaného zaplatit žalobci 500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh žalobce na zaplacení 1.500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), zavázal žalobce zaplatit žalovanému 118.616,- Kč (výrok III.) a 25.000,- Kč (výrok IV.), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 6.690.471,80 Kč (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce a žalovaný uzavřeli 2. prosince 2008 smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, na jejímž základě žalovaný za částku 50.000.000,- Kč nabyl akcie společnosti (dále jen „smlouva“).
2) Cena za převod akcií měla být uhrazena ve dvou splátkách, přičemž druhá splátka ve výši 20.000.000,- Kč měla být uhrazena do 29. dubna 2009.
3) Pro případ prodlení žalovaného s úhradou druhé splátky byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 2.000.000,- Kč, splatná do deseti dnů ode dne doručení výzvy žalobce k její úhradě.
4) Žalobce a žalovaný ve smlouvě sjednali právo žalovaného jednostranně uplatnit slevu z ceny za převod akcií, pokud v mimořádné účetní závěrce společnosti sestavené k 31. březnu 2009 budou evidovány jakékoli neuhrazené závazky společnosti vůči třetím osobám, vzniklé přede dnem uzavření smlouvy.
5) Žalobce ve smlouvě učinil řadu prohlášení vztahujících se k majetkovým a právním poměrům společnosti. Mimo jiné uvedl, že:
a) společnost řádně aplikuje účetní postupy,
b) společnost podala veškerá daňová přiznání,
c) společnost řádně splnila svoji daňovou povinnost,
d) společnost nemá ke dni podpisu smlouvy „jiné závazky, a to ani mimobilanční závazky, než ty, které jsou uvedeny v účetních závěrkách společnosti vyhotovených ke dni 31. 7. 2008“,
e) s majetkem společnosti bylo mezi 31. červencem 2008 a 2. prosincem 2008 nakládáno s péčí řádného hospodáře,
f) ke dni podpisu smlouvy nebyla „v platnosti“ žádná plná moc či prokura udělená společností, vyjma plné moci udělené panu M. D. za účelem „realizace fotovoltaické elektrárny Dubňany“.
6) Pro případ, že se kterékoli z prohlášení žalobce ukáže být nepravdivé, sjednali žalobce a žalovaný smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč „pro každé takovéto nepravdivé prohlášení.“
7) Na účet žalobce byla 4. května 2009 připsána část druhé splátky ve výši 13.811.495,54 Kč; zbytek druhé splátky byl na účet žalobce připsán 3. června 2009.
8) Po daňové kontrole zahájené 29. října 2009, jejímž předmětem byla daň z příjmu společnosti za zdaňovací období 2007 a 2008, byla společnost Finančním úřadem pro Prahu 5 zavázána zaplatit na dodatečném platovém výměru, úrocích z prodlení a penále 118.616,- Kč.
9) Mezi 1. srpnem 2008 a 2. prosincem 2008 společnosti vznikly závazky vůči čtyřem soukromým subjektům, které nebyly uvedeny v účetních závěrkách společnosti vyhotovených k 31. červenci 2008. Výše závazků odpovídala částce 6.115.471,80 Kč.
10) Žalovaný uzavřel se společností dne 8. prosince 2008 smlouvu o úvěru, jejímž prostřednictvím se zavázal poskytnout společnosti úvěr ve výši 6.500.000,- Kč.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný nesplnil povinnost uhradit druhou splátku ceny za převod akcií včas. Tím mu vznikla povinnost uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 2.000.000,- Kč, která se (po výzvě žalobce) stala splatnou 2. června 2009. S přihlédnutím k tomu, že žalovaný povinnost uhradit druhou splátku ceny za převod akcií splnil několik měsíců před zahájením řízení v projednávané věci, snížil soud smluvní pokutu na 500.000,- Kč. Ve zbývající části nárok žalobce zamítl.
Ve vztahu k části uplatněného vzájemného návrhu odpovídajícího výši dodatečného platového výměru správce daně, úroků z prodlení a penále v celkové výši 118.616,- Kč, dospěl soud k závěru, že prohlášení žalobce o tom, že s majetkem společnosti bylo mezi 31. červencem a 7. prosincem 2008 nakládáno s péčí řádného hospodáře, bylo nepravdivé. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalovanému vznikla škoda, neboť společnosti musel pro zachování jejího bezproblémového chodu (prostřednictvím úvěru) poskytnout vlastní finanční prostředky. Soud rovněž konstatoval, že žalobci vznikl závazek platit žalovanému smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč, kterou však snížil s odůvodněním, že „částka 25.000,- Kč je zcela přiměřená k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.“
Část vzájemného nároku, jejímž prostřednictvím se žalovaný domáhal úhrady škody ve výši 6.115.471,80 Kč, soud zamítl. Škoda měla žalovanému – podobně jako v případě dodatečného platového výměru – vzniknout tím, že byl jako jediný akcionář nucen společnosti (prostřednictvím úvěru) poskytnout vlastní finanční prostředky ke krytí nároků ze závazků společnosti vzniklých mezi 1. srpnem 2008 a 2. prosincem 2008. K tomu soud uzavřel, že žalovanému byly předmětné pohledávky do 31. března 2009 známy, a proto mohl uplatnit slevu z ceny za převod akcií. Pokud žalovaný možnosti uplatnit slevu nevyužil, nelze jí dosáhnout z jiného právního titulu (z titulu náhrady škody).
Soud zamítl též nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 400.000,- Kč, jejíhož zaplacení se žalovaný domáhal s odkazem na nepravdivá tvrzení žalobce ohledně toho, že společnost nemá ke dni podpisu smlouvy jiné závazky než ty, které jsou uvedeny v účetních závěrkách ze dne 31. července 2008.
Soud prvního stupně vzájemnému návrhu žalovaného nevyhověl též ve vztahu ke smluvní pokutě ve výši 100.000,- Kč. Té se žalovaný domáhal s tvrzením, že nepravdivé je i žalobcovo prohlášení, v němž uvedl, že za společnost jednaly vždy jen osoby k tomu oprávněné. K tomu soud uvedl, že „žalovaný neprokázal, že měl žalobce povědomí o plných mocích, které případně jiné subjekty udělily M. D.“, z čehož dovodil, že toto prohlášení žalobce nebylo nepravdivé.
K odvolání žalobce, jímž napadl II. a IV. výrok rozsudku soudu prvního stupně, a k odvolání žalovaného, jímž napadl IV., V. a VI. výrok rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil II. výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobci 1.500.000,- Kč s příslušenstvím [první výrok písm. a)], změnil IV. výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nárok žalovaného na zaplacení 25.000,- Kč zamítl [první výrok písm. b)], potvrdil V. výrok soudu prvního stupně [první výrok písm. c)] a rozhodl o nákladech řízení [první výrok písm. d) a druhý výrok].
Odvolací soud konstatoval, že výši smluvní pokuty, která zajišťovala povinnost žalovaného uhradit včas druhou splátku ceny za převod akcií, nepovažuje za nepřiměřeně vysokou; proto nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty i ve zbylém rozsahu vyhověl.
Ohledně škody, která měla žalovanému vzniknout v důsledku nepravdivých prohlášení, dospěl odvolací soud k závěru, že jde toliko „o prohlášení převodce vztahující se k majetkovým a právním poměrům emitenta, nikoli o výčet závazků žalobce“, čímž je vyloučeno, aby žalobce porušil smluvní povinnost. Zpochybnil též závěr soudu prvního stupně, podle nějž žalovanému poskytnutím úvěru vznikla škoda, neboť proti závazku věřitele (žalovaného) poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky stojí závazek dlužníka (společnosti) takto poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úrok.
Ve vztahu k nárokům na zaplacení smluvních pokut odvolací soud konstatoval, že „přestože jednou z funkcí (smluvní) pokuty je i funkce sankční, nemůže se (...) jednat o sankci za nepravdivost prohlášení (...), ale pouze o sankci za porušení povinnosti.“ Protože tedy prohlášení žalobce nezaložila žádnou smluvní povinnost, nemohou být zajištěna smluvní pokutou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První námitkou dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho argumentací, podle níž „uplatnění“ smluvní pokuty za situace, kdy veškeré závazky vůči žalobci byly vypořádány, je šikanózním výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy a jehož účelem je pouze obohacení žalobce (nikoli kompenzace újmy).
Druhou námitkou dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle nějž tím, že se prohlášení žalobce ukázala být nepravdivá, nedošlo k porušení žádné právní povinnosti.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání proti prvnímu výroku písm. c) rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť jde o výrok, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (aniž by byla splněna podmínka zásadní právní významnosti ve věci samé).
K první z námitek dovolatele žalobce uvádí, že dle jeho názoru se odvolací soud s tvrzenou argumentací vypořádal zcela dostačujícím a přesvědčivým způsobem.
K druhé námitce žalobce uvádí, že na sebe prohlášeními nepřevzal žádnou povinnost a smluvní pokuta tedy dle jeho názoru „nemá zákonem předepsané náležitosti a je neplatná“; i kdyby však smluvní pokuta zákonem předepsané náležitosti naplňovala, bylo by dle názoru žalobce (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 137) na místě aplikovat §440 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
Dovolání proti prvnímu výroku písm. a) a b) rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání proti prvnímu výroku písm. c) rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V rozsahu, v kterém odvolací soud prvním výrokem pod písm. c) rozhodl o vzájemném návrhu dovolatele na náhradu škody, tj. co do 6.115.471,80 Kč, Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, neboť dovolatel v tomto směru závěry odvolacího soudu vůbec nenapadá a dovolacímu přezkumu je tak neotevírá. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V (dovoláním zpochybněném) rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o vzájemném návrhu dovolatele na zaplacení smluvní pokuty, tj. co do 575.000,- Kč, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí řeší otázku, zda lze smluvní povinnost sjednat „prohlášením“ o vlastnostech podniku společnosti jedné ze smluvních stran smlouvy o koupi akcií, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
1) K první námitce dovolatele:
Otázkou hodnocení přiměřenosti výše smluvní pokuty se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 17. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2012, pod číslem 137, podle nějž při hodnocení toho, zda je smluvní pokuta přiměřená, nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty.
Obdobně platí, že rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je v obchodněprávních vztazích možné posuzovat pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přesto však sama skutečnost, že smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká, resp. že ujednání o smluvní pokutě není v rozporu s dobrými mravy, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem a za jakých okolností věřitel vykonává právo na zaplacení smluvní pokuty, tedy o tom, zda výkon tohoto práva není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (šikanózní) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněný pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Porušení zásady poctivého obchodního styku je přitom nutno zkoumat vždy ve vazbě na konkrétní okolnosti případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007, veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách); proto není možné zobecnit, že by se každý požadavek věřitele na zaplacení smluvní pokuty stal šikanózním jen proto, že zajištěná povinnost byla dlužníkem dodatečně splněna.
Odvolací soud při svém rozhodování všechny tyto okolnosti relevantně zohlednil (což v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně vyložil). Neopomněl se přitom zabývat ani tvrzením dovolatele, podle nějž je požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku, neboť zajišťovaná povinnost byla dovolatelem před zahájením řízení v projednávané věci splněna. Nejvyšší soud tak v tomto směru nezjistil žádné pochybení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu, se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
2) K druhé námitce dovolatele:
Odvolacímu soudu je možné přitakat v tom, že smluvní pokutu lze sjednat toliko pro případ porušení smluvní povinnosti (srov. například rozsudek Nevyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 4, ročník 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002).
Ujednání stran vymezující smluvní povinnosti však mohou být formulována různými způsoby. Pro hodnocení toho, zda ujednání stran zakládá smluvní povinnost, přitom není rozhodující stylistická formulace konkrétního ujednání, nýbrž jeho obsah, který má být určen pomocí zákonných výkladových pravidel (§266 obch. zák.). Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle nějž „prohlášení“ jedné ze smluvních stran nemůže být způsobilé založit žádnou smluvní povinnost, resp. se závěrem, podle nějž smluvní povinnost vzniklá „prohlášením“ nemůže být zajištěna smluvní pokutou (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4030/2011)
K otázce, zda ve smlouvě o převodu cenných papírů lze jako „vlastnost“ akcií sjednat též určitou „vlastnost“ podniku emitenta, se Nejvyšší soud vyjádřil kladně již ve svém rozsudku ze dne 26. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 938/2012 (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 20). Nejvyšší soud přitom neshledává žádný důvod, pro nějž by smluvní pokuta nemohla být sjednána též jako následek porušení (smluvní) povinnosti převodce spočívající v závazku převést na nabyvatele akcie mající deklarovanou „vlastnost“.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pokud ve smlouvě žalobce učinil prohlášení týkající se majetkových a právních poměrů společnosti, zavázal se tím nabyvateli převést na něj akcie, které budou těmto prohlášením odpovídat. Jestliže smluvní strany pro případ, že se některá z prohlášení ukážou být nepravdivá, sjednaly smluvní pokutu a jestliže žalobce porušil svoji povinnost a na žalovaného převedl akcie společnosti, aniž by měly tvrzené „vlastnosti“, vznikla žalobci povinnost smluvní pokutu zaplatit.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, zda smluvní povinnost lze sjednat též „prohlášením“ jedné ze smluvních stran (na níž napadené rozhodnutí spočívá), není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku písm. b) a písm. c) co do částky 575.000,- Kč, a závislých nákladových výroků [první výrok písm. d) a druhý výrok] podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud neopomene vzájemný nárok žalovaného posoudit i z pohledu žalobcem zmiňovaného §440 odst. 2 obch. zák. Z tohoto pohledu se (i vzhledem k zaujatému právnímu názoru) odvolací soud věcí dosud nezabýval, nemohl se jí proto zabývat ani Nejvyšší soud.
Právní názor Nejvyššího soud je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta prvá a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu