ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1368.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1368/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně CZECH INTERNATIONAL, a. s. , se sídlem v Havířově, Prostřední Suchá, U Pošty 375/2, PSČ 735 64, identifikační číslo osoby 26 87 01 42, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, PSČ 110 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o zaplacení částky 35.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 64 Cm 93/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 5 Cmo 222/2013-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 5 Cmo 222/2013-159, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 28. února 2013, č. j. 64 Cm 93/2011-86, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 35.000.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §316 odst. 1 a §321 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a vycházeje z výsledků provedeného dokazování – shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož zaplatila-li žalovaná ve prospěch oprávněného („Celního úřadu D1“) na základě smlouvy o poskytnutí bankovní záruky č. 5560/06/5206 ze dne 15. prosince 2006, ve znění dodatku (ve vazbě na bankovní záruku č. HTFZ17064 ze dne 20. prosince 2006, ve znění dodatku), částku 35.000.000,- Kč, postupovala v souladu s výše označenými právními úkony a žalobkyni tím vznikla povinnost uhradit žalované veškeré pohledávky, vzniklé plněním ze záruky. Proto žalobkyni v důsledku „odepsání zmíněné částky z běžného účtu“ nevznikla v žalobě tvrzená škoda.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že výklad rozhodných právních úkonů, jak jej provedl odvolací soud, odpovídá zásadám určeným ustanoveními §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a §266 obch. zák. a formulovaným např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem přitom plně odpovídá závěrům přijatým Nejvyšším soudem např. v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v obecné poloze – co do výkladu institutu bankovní záruky – závěrům obsaženým v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2387/2007, uveřejněného pod číslem 18/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu