ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1736.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1736/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. R. F. , zastoupeného Mgr. Petrou Koutnou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, PSČ 170 00, za účasti About a. s. , se sídlem v Praze 1, Lodecká 1181/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28945557, zastoupené JUDr. Petrem Pýchou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, PSČ 110 00, o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva a o určení vlastnictví k akciím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 42/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č. j. 14 Cmo 482/2011-93, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č. j. 14 Cmo 482/2011-93, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2011, č. j. 80 Cm 42/2010-56, určil, že rozhodnutí představenstva společnosti About a. s. (dále jen „společnost“) ze dne 17. března 2010 o vyloučení navrhovatele ze společnosti v rozsahu jedné kmenové akcie na jméno v listinné podobě o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč (dále jen „rozhodnutí představenstva“) je neplatné (výrok I.), určil, že navrhovatel je vlastníkem deseti kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč emitovaných společností (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně provedl k objasnění skutkového stavu věci obsáhlé dokazování, včetně účastnických výslechů navrhovatele a Ing. M. Š. (akcionáře společnosti a zároveň předsedy jejího představenstva) a výslechů svědků J. F. (akcionáře společnosti), P. Č. a I. Č.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Navrhovatel upsal v zakladatelské smlouvě společnosti uzavřené dne 9. července 2009 deset kusů akcií společnosti o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč a zavázal se splatit na jejich emisní kurs celkem 500.000,- Kč.
2) Představenstvo navrhovatele pro údajný nedoplatek ve výši 33.000,- Kč na emisním kursu jím upsaných akcií vyloučilo ze společnosti v rozsahu jedné akcie podle §177 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
3) Ke dni 26. února 2010 byl však emisní kurs všech deseti akcií upsaných navrhovatelem zcela splacen (150.000,- Kč uhradil sám navrhovatel, 350.000,- Kč za něj uhradil J. F.).
4) Čestné prohlášení I. Č. ze dne 29. července 2009 (dále jen „čestné prohlášení“), kterým společnost dokládala odlišný rozsah splacení emisního kursu akcií upsaných jejími jednotlivými akcionáři, zhotovila I. Č. dodatečně spolu se svým manželem P. Č. na pokyn Ing. Š. na základě jím poskytnutých informací, neboť sama o záležitostech společnosti nic nevěděla.
5) Navrhovatel proti rozhodnutí představenstva o svém vyloučení ze společnosti brojil „žalobou“ o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva a o určení, že je vlastníkem deseti kusů kmenových akcií společnosti.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci nebyl dán důvod částečného vyloučení navrhovatele ze společnosti podle §177 odst. 4 obch. zák., neboť emisní kurs všech deseti akcií upsaných navrhovatelem byl zcela splacen, což bylo prokázáno zejména „přesvědčivou“ svědeckou výpovědí J. F., jenž vypověděl „jednoznačně a logicky“, že za navrhovatele emisní kurs doplatil. Zároveň tak bylo prokázáno, že navrhovatel je vlastníkem všech deseti kusů jím upsaných akcií společnosti o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč.
Účastnickou výpověď Ing. M. Š., jež měla prokázat tvrzení společnosti, podle něhož navrhovatel na emisním kursu společnosti zůstal dlužen 33.000,- Kč, považoval soud prvního stupně za „neprůkaznou“, neboť jmenovaný (který před vznikem společnosti zastával funkci správce vkladu) „byl při svém výslechu schopen vypovídat pouze obecně a nepamatoval si konkrétní údaje o rozsahu splacení vkladu jednotlivých akcionářů“. Čestné prohlášení předložené společností pak nemělo podle soudu prvního stupně (s ohledem na výše uvedené okolnosti jeho vyhotovení prokázané věrohodnými svědeckými výpověďmi manželů P. Č. a I. Č.) žádnou vypovídací hodnotu.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „žalobu“ o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 17. března 2010 a o určení, že navrhovatel je vlastníkem deseti kusů kmenových akcií společnosti, zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud při jednání zopakoval důkazy čestným prohlášením I. Č., zápisem z jednání valné hromady společnosti konané dne 26. února 2010 a notářským zápisem ze dne 9. července 2009 obsahujícím zakladatelskou smlouvu společnosti.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud činil skutková zjištění z čestného prohlášení, když se neztotožnil s jeho názorem, podle něhož z provedených výslechů vyplývá, že toto prohlášení nemá žádnou vypovídací hodnotu. Tvrzení svědka P. Č. označil za nevěrohodná, výpovědi navrhovatele a J. F. za účelové. Naopak měl za prokázané tvrzení společnosti o nedoplacení emisního kursu akcií navrhovatelem.
Odvolací soud uzavřel, že navrhovatel neprokázal splacení emisního kursu jím upsaných akcií v plné výši; nesplacení částky 33.000,- Kč tak bylo (poté, co byl k doplacení emisního kursu bezúspěšně vyzván ve smyslu §177 odst. 3 obch. zák.) důvodem pro vyloučení navrhovatele ze společnosti v rozsahu jedné akcie.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, opíraje jeho přípustnost o §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost o §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně obsáhle zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. V této souvislosti považuje za nesprávný postup odvolacího soudu při opakovaném dokazování, kdy odvolací soud zopakoval toliko tři listinné důkazy, přesto však při zjištění skutkového stavu vyšel i z ostatních důkazů provedených soudem prvního stupně, přičemž z nich vyvodil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně. Tím odvolací soud podle dovolatele porušil §213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu dovolatel poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu - rozsudek ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2001, pod číslem 11, a rozsudek ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 1943/2002; oba rozsudky jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách).
Jelikož hodnotil důkazy svědeckými výpověďmi, aniž by tyto důkazy zopakoval, odvolací soud dle názoru dovolatele porušil též zásadu přímosti a ústnosti, neboť při hodnocení výpovědi kromě jejího věcného obsahu spolupůsobí i další skutečnosti, které v protokolu nemohou být zachyceny, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 989/2002. Za této situace odvolací soud změnou rozhodnutí soudu prvního stupně odepřel účastníkům řízení možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění, a podle dovolatele tím porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, stejně jako právo na spravedlivý proces.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1).
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Z §242 odst. 3 o. s. ř. se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, dále dovolatelem přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Zásada vyjádřená v §213 odst. 1 o. s. ř. totiž neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 989/2002).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takový důkaz sám zopakoval, případně si zjednal provedením dalších důkazů rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 402/2010, a další v něm uvedenou judikaturu).
Soud prvního stupně v projednávané věci založil svůj závěr o tom, že emisní kurs akcií upsaných dovolatelem byl zcela splacen, pročež zde nebyl důvod pro vyloučení dovolatele ze společnosti rozhodnutím představenstva podle §177 odst. 4 obch. zák. v rozsahu jedné akcie, na vyhodnocení účastnických výpovědí dovolatele a Ing. M. Š. a svědeckých výpovědí J. F., P. Č. a I. Č. Výpověď Ing. Š., jež měla spolu s čestným prohlášením I. Č. prokázat tvrzení společnosti o existenci nedoplatku dovolatele na emisní kurs jím upsané desáté akcie, měl soud prvního stupně za nevěrohodnou; výpověďmi zbývajících jmenovaných pak byla dle soudu prvního stupně prokázána „nulová důkazní hodnota“ čestného prohlášení I. Č.
Odvolací soud naopak uzavřel, že emisní kurs akcií upsaných dovolatelem zcela splacen nebyl; výpovědi dovolatele a J. F. považoval - na rozdíl od soudu prvního stupně - za účelové, výpověď P. Č. za nevěrohodnou a skutková zjištění činil i z čestného prohlášení I. Č., které považoval za relevantní důkaz. Odvolací soud tak dospěl při hodnocení důkazů k závěru od soudu prvního stupně odlišnému, aniž ovšem rozhodující důkazy (veškeré výslechy provedené soudem prvního stupně) zopakoval. Tím zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud se dosud explicitně nevypořádal s tím, zda navrhovateli svědčí naléhavý právní zájem na (obou) požadovaných určeních.
Jakkoliv obchodní zákoník výslovně neupravuje žádný „opravný prostředek“ proti rozhodnutí představenstva o vyloučení upisovatele z akciové společnosti podle §177 odst. 4 obch. zák., Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že upisovateli nelze upřít možnost proti takovému rozhodnutí, jímž představenstvo zasahuje do vlastnického práva upisovatele k (nesplacené, resp. nevydané) akcii, brojit.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že soud může zasahovat do vnitřních poměrů obchodní společnosti zásadně jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek. Obchodní zákoník výslovně připouští pouze soudní přezkum platnosti usnesení valné hromady, nikoli rozhodnutí dalších orgánů akciové společnosti. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2005, pod číslem 162 (k jehož závěrům se posléze přihlásil např. v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3282/2011, uveřejněném pod číslem 79/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejným způsobem (a za shodných podmínek) lze napadat platnost rozhodnutí jiných orgánů kapitálové společnosti, byla-li přijata v přenesené působnosti valné hromady.
Rozhodnutí o vyloučení upisovatele z akciové společnosti není rozhodnutím v přenesené působnosti valné hromady; návrhem podle §131 a 183 obch. zák. se proto přezkumu jeho platnosti nelze domáhat (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 29 Odo 896/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2005, pod číslem 62).
Za této situace se jako prostředek k obraně práv upisovatele nabízí např. právě návrh na určení vlastnického práva upisovatele k akciím, ohledně kterých byl ze společnosti vyloučen (lze-li tyto akcie specifikovat), nemá-li v konkrétním případě k dispozici jiný právní prostředek, jímž by mohl účinněji hájit svá (rozhodnutím představenstva ohrožená) práva (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009). Posouzením věci z tohoto pohledu se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) dosud nezabýval.
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu