ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Ing. I. O. , zastoupeného Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) International trading, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, K pérovně 740/9, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 00 54 97 62, 2) PSP Pohony a. s., se sídlem v Přerově, Kojetínská 3148/73d, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 47 67 47 84, 3) PÉROVNA Hostivař s. r. o., se sídlem v Praze 10, K pérovně 740/9, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 49 70 55 55 a 4) Ing. V. Z. , všem zastoupeným JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 297/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. června 2012, č. j. 4 Cmo 130/2012-141, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 4 Cmo 130/2012-141, změnil rozsudek ze dne 7. prosince 2011, č. j. 17 Cm 297/2010-98, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 17 Cm 297/2010-11, kterým (původně) uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 3.644.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 12.146,- Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobce (remitent), první žalovaná (výstavce směnky, o jejímž zaplacení soud rozhodl směnečným platebním rozkazem - dále jen „směnka“) a druhá až čtvrtý žalovaní (jako směneční rukojmí) uzavřeli dohodu o změně termínu splatnosti směnkou zajištěné pohledávky (rozuměj pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 16. října 2008, uzavřené mezi žalobcem a první žalovanou - dále jen „smlouva o úvěru“), pročež shledal důvodnou námitku žalovaných, že žalobce vyplnil blankosměnku v rozporu s dohodou o vyplnění – dospěl k závěru odlišnému.
Přitom zdůraznil, že žalovaní ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnili obranu, podle níž „žalobce projevil vůli prominout sankce za prodlení se splacením úvěru“, tj. neuplatnili námitky, podle nichž žalobce a žalovaní uzavřeli (ústní) dohodu o prodloužení splatnosti pohledávky ze smlouvy o úvěru.
V situaci, kdy první žalovaná měla úvěr „zaplatit“ do 31. prosince 2008 a žalobce blankosměnku vyplnil 1. ledna 2010, není pochyb o tom, že se první žalovaná ocitla v prodlení s úhradou (směnkou zajištěného) dluhu a žalobci vzniklo právo na vyplnění blankosměnky.
Námitky týkající se „výše uplatněného úroku z prodlení“ shledal odvolací soud nekonkrétními, když žádný ze žalovaných neuvedl, jaká částka měla být do směnky vyplněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé zdůrazňují, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu „vznášeli námitku kauzy spočívající v tom, že žalobce vyplnil a uplatnil směnku v rozporu s dohodou mezi žalobcem a žalovaným“. Dále je v námitkách obsaženo tvrzení, podle něhož „žalobce dohodu s první žalovanou akceptoval a právo žalobce směnku vyplnit a uplatnit vrácení úvěrových prostředků a sjednaného úroku za jejich poskytnutí zaniklo“. „Postup“ odvolacího soudu mají dovolatelé za přepjatě formalistický a nenaplňující požadavek ustanovení §1 o. s. ř.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalovaných proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
V průběhu dovolacího řízení, poté, co rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, žalobce, odkazuje na ustanovení §107a o. s. ř., navrhl, aby na jeho místo vstoupila společnost Nákupní dům, s. r. o., které žalobce postoupil pohledávku ze směnečného platebního rozkazu „17 Cm 297/2010“. Vzhledem k tomu, že ustanovení §107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud k uvedenému návrhu žalobce nepřihlížel.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §175 o. s. ř., předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že:
„Předmětem námitkového řízení mohou být, jak plyne z výše uvedeného, pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže − se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu − po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).“
Jelikož na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani v poměrech projednávané věci, je pro posouzení důvodnosti dovolání žalovaných rozhodující, zda odvolací soud správně vyhodnotil obsah jejich námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
V tomto směru ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu (posuzováno podle jejich obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahují výhradu o tom, že žalobce se žalovanými (respektive některým z nich) uzavřel ústní dohodu o prodloužení splatnosti směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru (rozuměj neobsahují námitku, na jejímž základě soud prvního stupně směnečný platební rozkaz zrušil), nýbrž (jen) námitku o tom, že žalobce projevil vůli první žalované (respektive dalším žalovaným) prominout sankce za prodlení se splacením úvěru.
Přitom je zcela zjevné, že žalobce se žádným ze žalovaných dohodu splňující požadavky ustanovení §574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neuzavřel (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 4157/2009, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího sodu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 394/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 189).
Poukaz dovolatelů na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 577/2010 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2013, pod číslem 74), shledává Nejvyšší soud neopodstatněným, a to vzhledem k jiným skutkovým poměrům obou věcí, jakož i k zásadním odlišnostem v obsahu námitek proti směnečným platebním rozkazům v obou řízeních (§175 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné a z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud zamítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení (účelně vynaložené) náklady nevznikly [sdělení žalobce k dovolání žalovaných (viz č. l. 250) obsahuje (jen) informaci o dohodě o narovnání, kterou měli účastníci řízení uzavřít v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí].
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu