ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.221.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 221/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelek a) SPGroup a. s. , se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 235/28, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63078571, a b) Burzovní společnost pro kapitálový trh, a. s. , se sídlem tamtéž, identifikační číslo osoby 47116072, obou zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, za účasti společnosti J & T BANKA, a. s. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 297/14, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115378, o uložení povinnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 172/2007, o dovolání navrhovatelky b) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2013, č. j. 14 Cmo 75/2013-196, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2013, č. j. 14 Cmo 75/2013-196, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2012, č. j. 24 Cm 172/2007-188, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. prosince 2012, č. j. 24 Cm 172/2007-188, připustil, aby do řízení na místo navrhovatelky b) vstoupila společnost LIMITRANA TRADING LIMITED, se sídlem v Nicosii, Diagorou 4, KERMIA BUILDING, 6th floor, Flat/Office 601, P. C. 1097, Kyperská republika (dále jen „společnost LTL“).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti J & T BANKA, a. s. (dále jen „společnost“) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na vstup společnosti LTL do řízení na místo navrhovatelky b) podle §107a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zamítl.
Vyšel při tom z toho, že:
1) Navrhovatelky se návrhem došlým soudu prvního stupně dne 21. února 2005 domáhají, aby soud uložil společnosti povinnost podat návrh na zápis zvýšení základního kapitálu o 313.600.000 Kč a zvýšení jmenovité hodnoty jí vydaných akcií v počtu 700.000 kusů, které byly emitovány ke dni 19. ledna 1997, z dosavadní jmenovité hodnoty 1,43 Kč na 448 Kč.
2) Podáním ze dne 21. května 2012 navrhovatelka b) navrhla, aby soud připustil vstup společnosti LTL do řízení na její místo, který odůvodnila tím, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. května 2012 (dále jen „smlouva“) postoupila společnosti LTL veškeré nároky z titulu držby a vlastnictví akcií společnosti, které jsou předmětem soudního řízení.
3) K podání navrhovatelka b) přiložila smlouvu a souhlas společnosti LTL s jejím vstupem do řízení namísto navrhovatelky b).
Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že nejsou splněny podmínky procesního nástupnictví na straně navrhovatelky b), neboť právo, které bylo smlouvou převedeno, není předmětem řízení v projednávané věci, v níž navrhovatelky neuplatňují žádnou pohledávku.
Nehledě k uvedenému – jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku společnosti – akcie menšinových akcionářů přešly na základě usnesení valné hromady společnosti ze dne 17. srpna 2005 na hlavního akcionáře J & T FINANCE, a. s.; navrhovatelka b) tudíž nebyla v době uzavření smlouvy akcionářkou společnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka b) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., dovozujíc, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda „převod nároků z titulu držby a vlastnictví akcií je v řízení o uložení povinností právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že vstup společnosti LTL do řízení na místo dovolatelky se připouští.
Dovolatelka zdůrazňuje, že „to, čeho se domáhá v řízení“, je „ve své podstatě nárokem plynoucím z faktu, že ke dni podání žaloby byla vlastníkem akcií“ společnosti. Jde tedy „o subjektivní obligační právo, kdy individuálně určené osobě má být uložena povinnost, aby vykonala určité jednání (rozhodla o zvýšení základního kapitálu, a to zvýšením jmenovité hodnoty akcií) ve prospěch jiné osoby“ (navrhovatelek). Podle dovolatelky je tak „nesporné, že právo domáhat se uložení povinnosti ke zvýšení základního kapitálu je nárokem spojeným s držbou a vlastnictvím akcií“. Z povahy tohoto nároku je „zjevné, že se nejedná o právo osobní povahy, ani o jiné právo, které by bylo nepřevoditelné. Zcela zjevně se tak jedná o právo, které může být předmětem cese“. Jeho převodem došlo k právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde.
Za nesprávný považuje dovolatelka i poukaz odvolacího soudu na tzv. squeeze-out; předmětem převodu nebylo vlastnické právo k akciím, ale pouze „práva spojená s držbou a vlastnictvím akcií“.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení dovoláním otevřené otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla beze zbytku vyřešena.
Podle §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), je nutné dovoláním otevřenou otázku posoudit podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Podle §155 odst. 1 věty první obch. zák. je akcie cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.
Podle §156a obch. zák. převodem akcie se převádějí všechna práva s ní spojená, pokud zákon nestanoví jinak (odstavec první). Samostatně lze převádět právo na vyplacení dividendy, přednostní právo na upisování akcií a vyměnitelných a prioritních dluhopisů (§160) a právo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené jinak s akcií (dále jen „samostatně převoditelné právo“) [odstavec druhý].
V projednávané věci navrhovatelky vycházejí z toho, že jim návrhem uplatněný nárok přísluší jakožto akcionářkám společnosti. Jinými slovy jde (podle názoru navrhovatelek) o právo plynoucí z vlastnictví akcií.
Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, práva vtělená do cenného papíru (a tedy i akcie) lze od cenného papíru oddělit a převádět samostatně jen tehdy, připouští-li takový postup zákon výslovně, jako je tomu např. v §156a obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 10, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1634/2012; označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Proto nelze převádět např. právo na vydání akcií smlouvou o postoupení pohledávky podle §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť nejde o pohledávku a nejde ani o samostatně převoditelné právo ve smyslu ustanovení §156a obch. zák. (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4946/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011, pod číslem 174).
Jelikož ani v projednávané věci nebylo návrhem uplatněno samostatně převoditelné právo ve smyslu §156a odst. 2 obch. zák., nelze je převést smlouvou o postoupení pohledávky podle §524 obč. zák. Pokud takové právo navrhovatelkám svědčí (což Nejvyššímu soudu nepřísluší v řízení o dovolání proti usnesení vydanému podle §107a o. s. ř. posuzovat), bylo je možné převést pouze s akcií.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva nepředstavuje právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, je tudíž správný.
Přesto však napadené rozhodnutí neobstojí.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné znění občanského soudního řádu účinné ke dni zahájení řízení, tj. k 21. únoru 2005.
V projednávané věci jde o spor z právních vztahů mezi obchodní společností a jejími společníky, týkajících se účasti na společnosti ve smyslu §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.; jde tudíž o řízení vypočtené v §200e odst. 1 o. s. ř., spadající mezi tzv. nesporná řízení podle §120 odst. 2 o. s. ř. Účastenství se zde řídí ustanovením §94 odst. 1 větou první o. s. ř. (§200e odst. 3 o. s. ř.).
Jak přitom plyne z ustálené judikatury, ustanovení §107a o. s. ř. lze použít pouze ve sporných řízeních. Nastala-li v průběhu tzv. nesporného řízení (jímž jsou i řízení vymezená v §200e o. s. ř.) právní skutečnost, s níž je spojen převod nebo přechod práva či povinnosti, o něž v řízení jde, nepoužije se §107a o. s. ř., ať už v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím, a soud nevydá rozhodnutí podle ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. Zjistí-li takovou skutečnost (nebo je-li soudu oznámena některým z účastníků), pokračuje v řízení s procesním nástupcem dosavadního účastníka poté, kdy o pokračování v řízení s procesním nástupcem uvědomí účastníky i procesního nástupce přípisem či usnesením o vedení řízení podle §167 o. s. ř. V této situaci není na místě ani postup podle §94 odst. 3 o. s. ř., neboť uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení (ač tomu tak mělo být) od jeho zahájení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 4554/2007, či ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4323/2009, a zejména pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 2403/2010).
Posuzoval-li odvolací soud (jakož i soud prvního stupně), zda jsou naplněny podmínky pro vydání usnesení o vstupu nového účastníka do řízení dle §107a o. s. ř., aplikoval nesprávně určenou právní normu. Nejvyšší soud proto z uvedeného důvodu usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle §243e odst. 1 a odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu