ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2256.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2256/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelů a) Ing. M. N. , b) Ing. B. H., c) L. V., a d) Ing. V. R., všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, PSČ 120 00, za účasti 1) Z. K., zastoupeného JUDr. Michalem Lorencem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1132/34, PSČ 130 00 a 2) K. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Královský Vršek 4762/25, PSČ 586 01, o doplacení ceny akcií, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 69/2006, o dovolání navrhovatelů a) až d) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2013, č. j. 5 Cmo 205/2012-906, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel a) Ing. M. N. je povinen zaplatit účastníku 1) Z. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 59.550,15 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Navrhovatel a) Ing. M. N. je povinen zaplatit účastnici 2) K. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 59.550,15 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
IV. Navrhovatel b) Ing. B. H. je povinen zaplatit účastníku 1) Z. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.022,95 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
V. Navrhovatel b) Ing. B. H. je povinen zaplatit účastnici 2) K. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.022,95 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
VI. Navrhovatel c) L. V. je povinen zaplatit účastníku 1) Z. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.344,55 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
VII. Navrhovatel c) L. V. je povinen zaplatit účastnici 2) K. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.344,55 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
VIII. Navrhovatel d) Ing. V. R. je povinen zaplatit účastníku 1) Z. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.070,55 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
IX. Navrhovatel d) Ing. V. R. je povinen zaplatit účastnici 2) K. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.070,55 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. srpna 2011, č. j. 50 Cm 69/2006-669, Krajský soud v Brně zamítl návrh na doplacení ceny akcií emitovaných společností ICOM transport a. s., identifikační číslo osoby 46346040 (dále též jen „cílová společnost“), které navrhovatelé převedli na Z. a K. K. (dále též jen „ovládající akcionáři“) na základě povinné nabídky převzetí (výrok I.), maje za to, že cena zaplacená ovládajícími akcionáři ve výši 746 Kč za jednu akcii převyšovala přiměřenou cenu akcií. Současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až VII.).
Šlo již o druhé rozhodnutí Krajského soud v Brně ve věci samé, když usnesení ze dne 13. srpna 2007, č. j. 50 Cm 69/2006-120 (jímž návrh taktéž zamítl) zrušil (k odvolání navrhovatelů) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. března 2008, č. j. 5 Cmo 345/2007-170.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání všech navrhovatelů v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), změnil je ve výrocích II. až VII. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni navrhovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněné posouzení přiměřenosti ceny akcií cílové společnosti v povinné nabídce převzetí, učiněné odvolacím soudem, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které cílem právní úpravy povinné nabídky převzetí při ovládnutí cílové společnosti (či při posílení ovládání na hranice uvedené v §183b odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“) a její minimální ceny není sankcionovat ovládající osobu za uskutečněnou akvizici tím, že by musela ostatním akcionářům nabídnout za jejich účastnické cenné papíry plnění, které formálně odpovídá libovolně vysoké imaginární „hodnotě“ dotčených cenných papírů, jak se tato hodnota jeví znalci, i kdyby na trhu (lhostejno z jakých důvodů) takovou „hodnotu“ v době vzniku povinnosti nebylo možné realizovat. Účelem této úpravy je pouze zajistit minoritním akcionářům likviditu cenných papírů dotčených provedeným či posíleným ovládnutím a umožnit jim tak snadný výstup z jejich investice za podmínek, které reflektují tržní situaci před ovládnutím či jeho posílením, ale také respektují zásadu rovnosti akcionářů, když navrhovatel musí nabídnout všem akcionářům (nemají-li se ocitnout v horším právním postavení) alespoň cenu, již se v rozhodné době zavázal uhradit jinému akcionáři či jiným akcionářům (princip prémiové ceny).
Naznačenému účelu může vyhovovat jedině taková interpretace požadavků na minimální cenu povinné nabídky převzetí, která v maximální možné míře a prioritně odráží právě panující tržní podmínky v době vzniku povinnosti. Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro účely stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí podle §183b obch. zák. je nutno přisoudit pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh byl v rozhodné době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci (např. mimořádně nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Za běžných tržních poměrů nelze výsledky těchto metod bez dalšího stavět nad průměrnou, resp. prémiovou cenu. Zhodnotit, do jaké míry je opodstatněné uchýlit se k alternativním metodám ocenění, a tyto metody případně vhodně kombinovat, je přitom hlavním úkolem znalce, jejž zákon do procesu tvorby minimální ceny za tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení §183c odst. 5 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 160/2006, který je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu, a který obstál i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
V projednávané věci soudy nižších stupňů uvedené závěry zcela respektovaly, když vyšly z váženého průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody akciemi cílové společnosti v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí (tj. před 1. dubnem 2002), které byly evidovány Střediskem cenných papírů (322,51 Kč), a přihlédly k ceně určené revizním znaleckým posudkem (239 až 321 Kč za akcii). Odvolací soud současně řádně odůvodnil, proč při určení hodnoty akcií přihlédl i k ručitelskému závazku, aniž se zabýval jeho platností.
Jestliže dovolatelé měli za to, že akcie cílové společnosti byly „hodnotnější“ než určovaly tržní mechanismy, mohli si akcie ponechat (nabídku převzetí neakceptovat).
Dovolání pak nečiní přípustným ani otázka, zda „je možné aplikovat přirážku (diskont) k diskontní míře i ve prospěch osoby, která sama riziko zohledněné touto přirážkou (spolu)způsobila, resp. mu nezabránila, ač to byla její povinnost“, a to již proto, že odvolací soud na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezaložil.
Dovolatelé totiž vycházejí z toho, že důvodem diskontu za klíčovou osobu bylo, že Z. K. byl v minulosti trestně „stíhán za protiprávní čin“, přičemž aplikací přirážky došlo ke zvýhodnění obou ovládajících akcionářů. Nicméně z napadeného rozhodnutí plyne, že revizní znalec zohlednil jako další kurzotvorný faktor skutečnost, že ovládající akcionáři cílovou společnost přímo řídily a měly pro ni „zásadní obchodně manažerský význam“, což představuje „negativní rizikový faktor pro hodnotu podniku“. Důvodem diskontu tak nebylo trestní stíhání Z. K. (jímž znalec pouze dokladoval správnost svého závěru o významu jeho osoby pro hodnotu podniku).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů bylo odmítnuto a dalším účastníkům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupců každého z dalších účastníků za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodů 6 a 7, §8 odst. 1 a §12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2014, ve výši 88.120 Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Při určení výše odměny Nejvyšší soud vycházel ze součtu odměn za všechny spojené věci, kdy u každého účastníka sazba mimosmluvní odměny činila u Ing. M. N. 49.140 Kč, Ing. B. H. 14.820 Kč, L. V. 11.780 Kč a Ing. V. R. 12.380 Kč. K odměně každého z účastníků byla přičtena jedna čtvrtina z náhrady hotových výdajů ve výši 75 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty celkově ve výši 18.568,20 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal každému z dalších účastníků řízení (Z. K. a K. K.), k tíži dovolatelů, celkem 106.988,20 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu