ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2464.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2464/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Moravské typografie, a. s., se sídlem v Brně, Moravské náměstí 754/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 15549763, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Karoliny Světlé 301/8, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 21/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 464/2011-298, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 205.603,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. září 2011, č. j. 54 Cm 21/2003-223, kterým Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 27. ledna 2003, č. j. Sm 1393/2002-47 (jímž původně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 197.435.228,- Kč s 6% úrokem od 18. listopadu 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 658.117,- Kč a náklady řízení) a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení o námitkách, (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky cizí vystavené v Praze dne 16. června 1994 právní předchůdkyní žalované INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. (dále jen „banka“) na její vlastní řad, znějící na směnečný peníz 197.435.228,- Kč, se splatností dne 17. listopadu 2002 (dále též jen „sporná směnka“). Jako směnečník je na směnce označena společnost T a F s. r. o. (dále též jen „společnost T“).
2/ Sporná směnka zajišťovala pohledávky banky vzniklé na základě smlouvy o devizovém úvěru číslo 200094044, uzavřené dne 16. června 1994 mezi bankou jako věřitelem a společností T jako dlužníkem (dále jen „smlouva o úvěru“).
3/ Banka (jako postupitel) uzavřela se společností EDIT, spol. s r. o. (jako postupníkem – dále jen „společnost E“) 12. října 1999 smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „postupní smlouva“), jejímž předmětem bylo (mimo jiné) úplatné postoupení pohledávek banky vůči společnosti T ze smlouvy o úvěru. Podle čl. VI. bodu 1 postupní smlouvy vzal „postupník na vědomí, že postupitel neodpovídá za dobytnost pohledávek touto smlouvou postoupených“. Smluvní strany se dále dohodly, že banka převede na postupníka rovněž ve smlouvě specifikované zajišťovací směnky.
4/ Dne 3. listopadu 1999 uzavřela banka (jako postupitel) se společností E (jako postupníkem) smlouvu o převodu směnek (dále jen „smlouva o převodu směnek“), jejímž předmětem bylo „postoupení“ (ve smlouvě blíže označených) směnek zajišťujících splnění pohledávek postoupených postupní smlouvou. V čl. II. bodu 5 smlouvy vzal postupník „na vědomí, že postupitel neodpovídá za dobytnost pohledávek z postoupených směnek“.
5/ Banka převedla spornou směnku rubopisem na společnost E, která směnku dále indosovala na žalobkyni.
Na tomto základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaná námitkou, že mezi bankou a společností E byla uzavřena mimosměnečná dohoda vylučující odpovědnost banky za zaplacení sporné směnky, povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem ubránila.
Přitom zdůraznil, že jakkoli „posuzováno výlučně v rovině směnečného práva“ není pochyb o tom, že banka jako výstavce směnky cizí a současně jeden z indosantů odpovídá podle ustanovení čl. I. §9 a §15 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), za zaplacení směnky, nelze přesto v posuzovaném případě žalobkyni – se zřetelem k mimosměnečným vztahům účastníků – uplatněná práva ze směnky přiznat. Jak bylo totiž v řízení prokázáno, (zpětný) postih banky ze strany nabyvatele sporné směnky byl vyloučen dohodou uzavřenou mezi bankou a společností E při postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy a při převodu sporné směnky, podle níž postupník nebude uplatňovat vůči bance nejen nároky plynoucí ze smlouvy o úvěru, ale ani nároky vyplývající z odpovědnosti banky jako výstavce a indosanta sporné směnky. K jinému závěru nelze podle přesvědčení odvolacího soudu při výkladu obou smluv za použití interpretačních pravidel upravených v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospět.
Za opodstatněné neměl odvolací soud současně ani výhrady žalobkyně, podle kterých výše označenou námitku žalovaná ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně skutkově nevymezila. Tvrzení obsažená v námitkách (stejně jako v kterémkoli jiném podání účastníka) totiž podle odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, bez jejich vzájemných souvislostí, přičemž není významné, jakým způsobem v námitkách vylíčené skutkové okolnosti případně hodnotí sám účastník. V posuzované věci přitom byly „kauzální souvislosti“ sporné směnky popsány v podaných námitkách nepochybně dostatečně.
Odvolací soud konečně přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, že uvedená kauzální námitka je podle ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona přípustná – s ohledem na personální propojení společnosti E a žalobkyně – i vůči současnému majiteli směnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání (doplněné podáním ze dne 17. července 2012), které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně jako nedůvodné zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako níže zmíněná rozhodnutí – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné námitky dovolatelky, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelkou vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že odvolací soud se nijak nevypořádal s odvolací argumentací žalobkyně, podle které soud prvního stupně zhodnotil jako důvodnou námitku nepřijetí sporné směnky) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje již proto, že uvedená námitka důvodem pro zrušení směnečného platebního rozkazu (jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) nebyla.
Argumentem, podle kterého napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pak dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá dovolatel, jak Nejvyšší soud vyložil již výše, k dispozici.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu.
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, navazuje na výše uvedené závěry, vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
V poměrech dané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že z podaných námitek žalované (potud srov. např. čl. V. bod 2 a čl. VI. námitek) je zřejmé, na jakých skutkových okolnostech svou procesní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá (jinak řečeno, že včas podané námitky obsahují rovněž výhradu, podle níž odpovědnost žalované za zaplacení směnky byla vyloučena dohodou uzavřenou mezi bankou a společností E). Jestliže se tedy soudy nižších stupňů uvedenou námitkou (při posuzování, zda směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti nebo zda jej zrušit) zabývaly, zjevně nijak nepochybily.
K tomu, že pro posouzení důvodnosti uplatněných námitek není podstatné, zda, popř. jakým způsobem žalovaný v námitkách tvrzené skutečnosti právně kvalifikoval (obecně řečeno, že soud není vázán právním názorem účastníka řízení a může v řízení zjištěný skutkový stav právně kvalifikovat od názoru zastávaného účastníkem řízení odlišně), srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 933/2008, uveřejněného pod číslem 92/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011.
Žádnou otázku zásadního právního významu konečně neotevírají ani dovolatelkou zpochybněné právní závěry, jež soudy nižších stupňů učinily při výkladu postupní smlouvy a smlouvy o převodu směnek. Výklad obou smluv, jak jej provedly soudy nižších stupňů (ústící v závěr, podle kterého banka uzavřela se společností E dohodu, jejímž obsahem bylo vyloučení odpovědnosti banky za zaplacení sporné směnky), totiž plně respektuje zásady pro výklad právních úkonů vyjádřené v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Přitom ani Nejvyšší soud nemá v poměrech projednávané věci (v situaci, kdy sporná směnka plnila funkci prostředku zajištění jiné pohledávky a na nového nabyvatele byla převedena právě jen v souvislosti s postoupením této pohledávky, s tím, že převodce nebude „za dobytnost“ jak pohledávky směnečné, tak pohledávky směnkou zajištěné odpovídat) žádné pochybnosti o tom, že výše uvedená dohoda mezi bankou a společností E (vylučující záruční účinky rubopisu podle ustanovení čl. I. §15 odst. 1 směnečného zákona a odpovědnost výstavce za zaplacení směnky podle čl. I. §9 odst. 1 směnečného zákona) uzavřena byla (k tomu srov. rovněž důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3672/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. srpna 2012), která podle ustanovení §7 bodu 7. a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 313.224.641,13 Kč – viz §8 odst. 1 advokátního tarifu) částku 169.620,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 35.683,20 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 205.603,20 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu