ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2582.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2582/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. I. M. , zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem, se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2, PSČ 779 00, proti žalovanému Ing. R. P. , zastoupenému JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266/3, PSČ 500 03, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 296/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2014, č. j. 7 Cmo 477/2013-88, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. února 2014, č. j. 7 Cmo 477/2013-88, potvrdil rozsudek ze dne 12. září 2013, č. j. 6 Cm 296/2013-59, jímž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (mimo jiné) ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 5. srpna 2013, č. j. 6 Cm 296/2013-22, ve výrocích, jimiž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1.040.000,- Kč s 6% úrokem od 15. června 2010 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 3.466,- Kč.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §11 odst. 1, §30 až §32 a §75 bodu 4 a 5 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) − dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), je platná a žalovaný je ze sporné směnky zavázán jako směnečný rukojmí.
Přitom zdůraznil, že v posuzované věci se v textu směnečného prohlášení nachází doložka „komu“, na niž bezprostředně navazuje „panu Ing. I. M.,“, což představuje naprosto dostatečnou a určitou identifikaci fyzické osoby, které má být placeno. Naproti tomu na doložku „na řad vlastní“ nenavazuje označení žádné fyzické či právnické osoby, které jsou na směnce uvedeny. Doložka „na řad vlastní“ tedy zůstala ve směnečném textu osamocena, bez souvztažnosti k jakékoli osobě. „Za tohoto stavu lze doložku kvalifikovat jako neplatnou, neboť skutečně nikterak neurčuje osobu, na jejíž řad má být placeno“.
Ve vztahu ke kauzální námitce [rozuměj k námitce, podle níž pohledávka, jejíž zaplacení směnka zajišťovala, zanikla započtením, obsaženým v bodu IV. smlouvy o prodeji části podniku uzavřené dne 14. března 2011 mezi prodávajícím (a výstavcem sporné směnky) SINCO Olomouc spol. s r. o. a kupujícím MPW PROJEKT s. r. o. (dále jen „smlouva o prodeji části podniku“)] odvolací soud uzavřel, že žalovaný jako směnečný rukojmí neprokázal existenci dohody se žalobcem, na základě které by mu kauzální námitka příslušela, a že v případě žalovaným tvrzeného započtení „absentoval předpoklad vzájemnosti pohledávek“, jelikož z titulu smlouvy o prodeji části podniku vznikla výstavci sporné směnky (SINCO Olomouc spol. s r. o.) pohledávka za kupujícím (MPW PROJEKT s. r. o.) a nikoli za žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že otázku platnosti sporné směnky co do označení remitenta odvolací soud posoudil v rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006.
Dovolatel s poukazem na podobu sporné směnky setrvává na názoru, podle něhož doložka „na řad vlastní“ na směnce způsobuje její neplatnost. Dále soudům nižších stupňů vytýká neúplně zjištěný skutkový stav (ve vazbě na námitku týkající se zániku směnkou zajištěné pohledávky započtením) a namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jehož skutkové (a právní) závěry vycházely z tzv. souhrnného zjištění.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to v řešení otázky (ne)platnosti sporné směnky, dosud dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.
Jde-li o podobu sporné směnky (viz soudem ověřená fotokopie na č. l. 10), pak pod údaji místa a data vystavení a místa placení se nachází text: „Za tuto vlastní směnku zaplatím dne: 15. června 2010, komu: panu Ing. I. M., bez protestu na řad vlastní částku 1.040.000,- Kč“. Následuje údaj „splatné u: pana Ing. I. M. do vlastních rukou nebo převodem na účet“ (ve směnce označený). Pod těmito údaji se nachází „jméno“ výstavce (SINCO Olomouc spol. s r. o.) a jeho podpis a konečně údaj „aval za výstavce“ – jméno a podpis žalovaného (Ing. R. P.).
Za tohoto stavu nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že osobou, které nebo na jejíž řad má být placeno, je žalobce, když doložka „na řad vlastní“ (jakkoli nestandardně formulovaná) se jednoznačně vztahuje k osobě remitenta (žalobce). Současně text směnečné listiny ani náznakem nenasvědčuje „názoru“ dovolatele, podle něhož se zmíněná doložka vztahuje k osobě výstavce (a jde tak o „nepřípustnou“ směnku vlastní na řad výstavce); z téhož důvodu je právně nevýznamná i argumentace dovolatele ohledně „nepřípustnosti směnky vlastní vystavené na doručitele“.
Nepřípadným v této souvislosti Nejvyšší soud shledává i poukaz dovolatele na závěr formulovaný v rozsudku sp. zn. 29 Odo 262/2006, podle něhož směnka cizí, obsahující označení remitenta pouze údajem „na vlastní řad“, je neplatná. V poměrech zmíněné věci totiž Nejvyšší soud vykládal ustanovení čl. I. §3 odst. 1 směnečného zákona a to za situace, kdy směnka cizí obsahovala bezpodmínečný příkaz výstavce (žalobce) adresovaný směnečníkovi (žalovanému) zaplatit „na řad vlastní“.
Za opodstatněnou nemá Nejvyšší soud ani výhradu vztahující se k neprovedení žalovaným navrhovaných důkazů ve vztahu k námitce zániku směnkou zajištěné pohledávky.
Obecně totiž platí (srov. ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné a své rozhodnutí řádně odůvodnily (o čemž v dané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti), využily svého práva určeného ustanovením §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998). Přitom nelze přehlédnout, že právní posouzení věci, podle něhož na základě ujednání obsaženého ve smlouvě o prodeji části podniku nemohlo dojít k zániku spornou směnkou zajištěné pohledávky, jelikož pohledávka výstavce (SINCO Olomouc spol. s r. o.) z této smlouvy nebyla pohledávkou za žalobcem, nýbrž za subjektem od žalobce odlišným (MPW PROJEKT s. r. o.) [a nešlo tak o vzájemné pohledávky − viz ustanovení §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i ustanovení §358 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], dovolatelem zpochybněno nebylo.
Zjevně nedůvodná je rovněž námitka dovolatele co do nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, když z obsahu jeho odůvodnění plyne, že soud prvního stupně vyšel pouze z důkazů listinných – sporné směnky a smlouvy o prodeji části podniku, přičemž zjištění, která z těchto listin učinil, rozhodně nelze označit jako „souhrnná“; současně není dán ani žádný jiný důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů (k tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu