ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.338.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 338/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně H. V. , zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, PSČ 253 01, proti žalovaným 1) P. F. , a 2) D. D. , zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, PSČ 586 01, o zaplacení 456.733,- Kč a o vzájemné žalobě o zaplacení 456.733,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 4/2004, o dovoláních žalobkyně a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2014, č. j. 27 Co 340/2011-444, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 18. března 2011, č. j. 11 C 4/2004-273, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po druhé žalované domáhala zaplacení 456.733,- Kč (výrok I.), uložil žalobkyni, aby druhé žalované zaplatila 456.733,- Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o zamítnutí žaloby co do částky 380.310,- Kč (první výrok), ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že druhé žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 76.423,- Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech předchozích řízení (třetí výrok), tohoto odvolacího řízení (čtvrtý výrok) a o poplatkové povinnosti žalobkyně (pátý výrok).
Učinil tak poté, co předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 27 Co 340/2011-324, k odvolání žalobkyně Nejvyšší soud zčásti zrušil rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), a věc odvolacímu soudu v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a druhá žalovaná dovolání.
1) K dovolání žalobkyně:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka označila rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezila rozsah, v němž je napadá, popsala důvody dovolání a formulovala dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání se však v dovolání nikterak nevyjádřila.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; srov. i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostála.
2) K dovolání druhé žalované:
Dovolání druhé žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.) jedině ve vztahu k otázce, zda zánik společnosti je dalším důvodem (nad rámec důvodů uvedených v §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“) nemožnosti dosáhnout uspokojení pohledávek věřitelů, jenž zakládá vznik ručení jednatele (dovolatelky) za neuhrazené závazky společnosti, majíc uvedenou otázku za dovolacím soudem dosud neřešenou; přitom však přehlíží, že napadené rozhodnutí na jejím posouzení nespočívá.
Odvolací soud totiž v projednávané věci uzavřel, že podmínka stanovená v §194 odst. 6 obch. zák. (věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti) byla naplněna zamítnutím insolvenčního návrhu společnosti moda BENI, s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 25520733 (jejímiž jednateli byli v rozhodném období žalovaní), pro nedostatek majetku usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2012, č. j. KSBR 47 INS 21514/2012-A-5 (nikoli jejím zánikem). Uvedený závěr dovolatelka v dovolání nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.
Zbývá dodat, že dovolací námitky druhé žalované vztahující se k dalším právním otázkám neobsahují ničeho ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se pro tuto - po uplynutí lhůty k podání dovolání již nezhojitelnou - vadu dovolání právními otázkami vadou postiženými již nezabýval (k tomu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013) uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. února 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu