ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3656.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3656/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce MERTACO INVESTMENTS LIMITED , se sídlem v Avlonos 1, Maria House, P. C. 1075, Nicosia, Kyperská republika, identifikační číslo osoby HE 206296, zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem, se sídlem v Opavě – Kateřinkách, Partyzánská 1565/18, PSČ 747 05, proti žalovaným 1/ JUDr. Lence Vidovičové , advokátce, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Seba T, akciová společnost, identifikační číslo osoby 25252721 a 2/ Ing. Stanislavu Kuželovi , jako správci konkursní podstaty úpadce TIBA, a. s., identifikační číslo osoby 48171468, zastoupenému JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 48/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2013, č. j. 15 Cmo 24/2013-543, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. září 2012, č. j. 40 Cm 48/2007-501, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 11 873 321 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně; první rozhodnutí – rozsudek ze dne 29. října 2010, č. j. 40 Cm 48/2007-392, kterým Krajský soud v Hradci Králové určil, že žalobce má vůči druhému žalovanému pohledávku ve výši 13 246 353,86 Kč, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2011, č. j. 15 Cmo 38/2011-429, potvrdil v části, v níž byla určena pravost pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 1 419 342,45 Kč, ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Mezi pozdějším úpadcem TIBA, a. s. a společností Synthesia, a. s. (dále jen „společnost S“) byly uzavřeny smlouvy o dodávkách barviv.
2/ Společnost S dodala pozdějšímu úpadci barviva a požadovala zaplacení kupní ceny ve výši 10 956 795,24 Kč.
3/ Místo zaplacení kupní ceny vystavil pozdější úpadce směnky znějící na stejnou směnečnou sumu a tyto směnky předal společnosti S.
4/ Mezi společností S a pozdějším úpadcem byly uzavřeny dohody, podle nichž šlo o směnky platební. Společnost S směnky převzala a plnění na ně přijímala.
5/ Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. února 2007, č. j. 43 K 27/2005-1634, prohlásil konkurs na majetek společnosti TIBA, a. s. a konkursním správcem ustavil druhého žalovaného.
6/ Společnost S přihlásila do konkursu pohledávku za úpadcem ve výši 11 873 321 Kč (jistinu ve výši 10 956 795,24 Kč a příslušenství ve výši 916 525,76 Kč) jako pohledávku za nezaplacenou kupní cenu za dodané zboží plynoucí z kupní smlouvy na dodávku barviv. Tuto pohledávku přihlásila jako pohledávku zajištěnou výše uvedenými směnkami.
7/ Při přezkumném jednání konaném 10. května 2007 popřela společnost Seba T, akciová společnost pohledávku společnosti S, co do pravosti. Druhý žalovaný pohledávku uznal.
8/ Usnesením ze dne 31. prosince 2008, č. j. 40 Cm 48/2007-277, Krajský soud v Hradci Králové rozhodl, že v řízení bude na místo dosavadního věřitele společnosti S pokračováno se společností MERTACO INVESTMENTS LIMITED.
9/ Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 14. ledna 2013, č. j. KSLB 54 INS 22884/2012-A-40, zjistil úpadek společnosti Seba T, akciová společnost a usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. KSLB 54 INS 22884/2012-B-31, prohlásil konkurs na majetek této společnosti. Insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Lenka Vidovičová.
Na tomto základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že směnky, které úpadce vystavil místo zaplacení kupní ceny, nebyly směnkami toliko zajišťujícími, ale šlo o směnky pro soluto, tedy směnky, jejichž vystavením a předáním došlo k zániku původní pohledávky na zaplacení kupní ceny a vzniku nové pohledávky plynoucí ze směnky. Zanikla-li pohledávka na zaplacení kupní ceny, pak nemůže být žalobce ve sporu o určení pravosti takové pohledávky úspěšný. Směnečné pohledávky právní předchůdce žalobce do insolvenčního řízení nepřihlásil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání v této věci může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy jen za předpokladu, že Nejvyšší soud, jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O případ uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, neboť odvolací soud ve svém prvním (zrušujícím) rozhodnutí nezavázal soud prvního stupně svým právním názorem, ale pouze mu uložil, aby doplnil skutková zjištění.
Zpochybňuje-li dovolatel, že předmětné směnky byly směnkami pro soluto, neboť „tento závěr nemá žádnou oporu v provedeném dokazování“, zejména ve výpovědích svědků, podává tím vlastní verzi skutkového stavu (ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem), z něhož následně vyvozuje jiné právní posouzení věci.
Odvolací soud totiž vyšel ze skutkového zjištění, podle kterého se strany dohodly, že vystavením a předáním uvedených směnek bude zaplacena kupní cena za dodaná barviva, nikoliv ze skutečnosti (předkládané dovolatelem), že směnky sloužily pouze k zajištění závazku zaplatit kupní cenu.
Jakkoli dovolatel ohlašuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je dovolání skutkovou polemikou se závěry napadeného rozhodnutí, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem dovolatel u dovolání, jehož přípustnost lze založit jen prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. přímo dikci §241a odst. 3 o. s. ř.).
V tomto ohledu Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 24. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 47/2010 (k jehož závěrům se následně přihlásil např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže ze skutkové dovolací argumentace nelze usuzovat na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nadto platí, že samo hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 108/2011“/, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Namítá-li dovolatel dále, že se odvolací soud nezabýval námitkami obsaženými v doplnění odvolání ze dne 2. října 2013 a že rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují právní posouzení s vazbou na konkrétní ustanovení právních předpisů (tedy že jsou nepřezkoumatelné), ve skutečnosti namítá, že řízení je postiženo vadami, tedy uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který však nemůže přípustnost dovolání založit a k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud je jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Zatímco první žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, náklady dovolacího řízení vzniklé druhému žalovanému sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání doručené soudu 26. června 2014), která podle ustanovení §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit druhému žalovanému, částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. dubna 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu