ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3690.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3690/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce K. R., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem, se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, PSČ 301 00, proti žalované M. G., zastoupené Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, PSČ 326 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 302/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č. j. 9 Cmo 261/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 43 Cm 302/2009-92, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. března 2010, č. j. 43 Cm 302/2009-13, jímž uložil žalované zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč s 6% úrokem od 11. prosince 2008 do zaplacení a náklady řízení ve výši 109.480,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. října 2013, č. j. 9 Cmo 261/2013-183, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz v rozsahu směnečného peníze 1.000.000,- Kč s 6% úrokem od 11. prosince 2008 do zaplacení, potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil výrok směnečného platebního rozkazu o nákladech řízení a změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 116.230,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) a na výsledky provedeného dokazování – uzavřel, že směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), byla vystavena jako blankosměnka s nevyplněným údajem data splatnosti. Žalobce blankosměnku doplnil v souladu s uzavřenou dohodou o vyplnění, na základě které mu vzniklo právo doplnit do blankosměnky „jakékoli datum splatnosti“; potud poukázal na závěry formulované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněném pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2005“).
Konečně shledal neopodstatněnými výhrady žalované o tom, že „směnku vystavila v nedobré psychické kondici a byla přinucena k jejímu podpisu žalobcem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc přípustnost dovolání v řešení otázky, zda je dostatečně určité ujednání opravňující majitele doplnit do blankosměnky jakékoli datum splatnosti, když v tomto směru – podle názoru dovolatelky – jde o otázku dovolacím soudem neřešenou.
Dovolatelka jednak zdůrazňuje, že sporná směnka nebyla blankosměnkou, nýbrž vistasměnkou (v této souvislosti zpochybňuje existenci dohody o vyplňovacím právu) a setrvává na námitce promlčení, jednak snáší argumenty na podporu závěru o neplatnosti dohody o vyplnění pro neurčitost podle ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Přitom poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 1242/2005 (jde o rozsudek ze dne 26. března 2008) a sp. zn. 2 Cdon 257/97 (jde o rozsudek ze dne 29. října 1997) k otázce neurčitosti právního úkonu. Konečně vyjadřuje přesvědčení, že závěry formulované v R 71/2005 na danou věc nedopadají.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce poukazuje na vady dovolání spočívající v absenci důvodu přípustnosti dovolání, jakož i na rozpornou argumentaci dovolatelky co do (ne)existence dohody o vyplnění blankosměnky, respektive neplatnosti takové dohody.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Učinil tak proto, že k závěrům formulovaným v R 71/2005, podle nichž je-li v dohodě o vyplnění blankosměnky smluveno právo majitele bez dalšího vyplnit datum splatnosti, má majitel blankosměnky právo doplnit do blankosměnky jakékoli datum splatnosti, a jde-li o zajišťovací směnku, nesmí vyplněné datum předcházet datu splatnosti zajišťovaného dluhu, se Nejvyšší soud přihlásil (mimo jiné) např. v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169, jakož i v rozsudku ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 357/2012.
Na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace dovolatelky v této věci.
Konečně námitkami vztahujícími se k (ne)existenci dohody o vyplňovacím právu a tvrzeními o tom, že sporná směnka nebyla blankosměnkou, nýbrž vistasměnkou, dovolatelka (posuzováno podle obsahu) nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejich prostřednictvím zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na základě premisy o jeho nesprávnosti polemizuje s právními závěry odvolacího soudu.
Přitom hodnocení důkazů nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009 a ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněných pod čísly 108/2011 a 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněných odkazů na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který ovšem právní úprava dovolání účinná od 1. ledna 2013 nezná.
Poukaz dovolatelky na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 1242/2005 a sp. zn. 2 Cdon 257/97 shledává Nejvyšší soud vzhledem k poměrům projednávané věci nepřípadným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 dost. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobce ve vyjádření k dovolání výslovně prohlásil, že náhradu nákladů (dovolacího) řízení nežádá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2015
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu