ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4353.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 4353/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce ECONTAX, s. r. o. , sídlem v Praze 8, U Pentlovky 466/7, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 61856223, zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1305/11, PSČ 142 00, proti žalovaným 1/ F. B. , a 2/ J. M. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, o zaplacení částky 111 044 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 34/2009, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2013, č. j. 4 Cmo 142/2013-159, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 15. května 2009 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovaným povinnost uhradit společně a nerozdílně žalobci částku 111 044 Kč „s příslušenstvím“ jako náhradu škody způsobené žalovanými (jako jednateli úpadce Stavební obnova, spol. s r. o.) porušením povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce.
Rozsudkem ze dne 7. února 2013, č. j. 42 Cm 34/2009-143, Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení o zaplacení částky 23 093 Kč „s příslušenstvím“ (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 87 951 Kč „se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z částky 87 951 Kč od 10. února 2010 do zaplacení“ (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku a věc (v tomto rozsahu) postoupil Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě jako soudu věcně příslušnému.
Odvolací soud se nejprve podle ustanovení §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž vyšel z toho, že jde o spor o náhradu škody, která podle tvrzení žalobce vznikla v důsledku nečinnosti bývalých jednatelů budoucího úpadce, tedy v důsledku porušení jejich povinností vyplývajících z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Na tomto základě uzavřel, že daný spor nelze považovat za spor vyvolaný konkursem, spor incidenční, proto není ani dána věcná příslušnost krajských soudů. Podle odvolacího soudu je nutno věcnou příslušnost posuzovat podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. (nikoliv podle ustanovení §9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř. v dřívějším znění), z čehož plyne, že věcně příslušným k projednání a rozhodnutí této věci je soud okresní, v daném případě Okresní soud v Havlíčkově Brodě.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když poukazují na „nejistotu a nepředvídatelnost v soudním řízení“, neboť obdobné případy jsou „jak v předmětu řízení, tak v podmínkách řízení“, posuzovány jinak, namítají, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, uplatňují tak dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé konkrétně zpochybňují závěr odvolacího soudu o věcné příslušnosti. Citujíce ustanovení §9 odst. 4 o. s. ř. účinné v době podání žaloby (ke dni 15. května 2009) a jeho znění účinné od 1. prosince 2012, namítají, že „doplněné ustanovení“ (míněno ustanovení §9 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. prosince 2012) přímo dopadá na předmětný spor, když žalobce podal žalobu s odůvodněním, že dovolatelé nepodali včas návrh „na zahájení konkursu“, v důsledku čehož žalobci vznikla škoda. Podle dovolatelů bylo záměrem zákonodárce upřesnit věcnou příslušnost krajských soudů a vymezit tak také okruh sporů, které jsou svým způsobem závažnější, a proto přísluší, aby je rozhodovaly krajské soudy.
Odvolacímu soudu dále vytýkají, že nepřihlédl „k účelnosti a vhodnosti vedeného sporu“, který již čtyři roky probíhal u Krajského soudu v Hadci Králové, kde proběhlo dokazování, „soudní jednání, nastudování celé záležitosti“. Dovolatelům se jeví nelogické a nehospodárné přesouvat celý spor k okresnímu soudu, který se bude muset opětovně zabývat předmětnou věcí a „poskytovat žalobci jakýsi mezistupeň řízení“.
Dovolatelé konečně poukazují na to, že v obdobné věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Cm 241/2006 nebyla zpochybněna věcná příslušnost totožného krajského soudu ani v řízení u Nejvyššího soudu (který rozhodl o dovolání podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že spory vyvolanými konkursem (tzv. incidenčními spory) jsou spory, které ve vlastním konkursním řízení nelze řešit (samo pro jejich řešení není způsobilé, protože sleduje jiný cíl, jímž je určité uspořádání právních vztahů), ač je podstatně ovlivňují a k nimž by – nebýt konkursu – nedošlo. Incidenčním sporům je přitom společné, že rozhodnutí, jimiž jsou řešeny, mají vesměs určovací povahu, neboť jimi má být zpravidla vyřešena jen otázka, zda se uspořádání práv a povinností ve zvláštním řízení (u sporů vyvolaných konkursem v konkursním řízení) sporného práva týká.
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že spory vyvolané konkursem se dále obecně člení na tzv. spory odporové a na spory, jimiž se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty. Odporovými spory jsou spory, jejichž prostřednictvím se ve vztahu mezi věřiteli navzájem vymezuje okruh osob oprávněných podílet se na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty, míra tohoto uspokojení a pořadí, v jakém k úhradě pohledávek jednotlivých věřitelů dochází. Jde tedy – v intencích §23 a §24 ZKV – o spory o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky v konkursu. Ke sporům o pořadí přitom soudní praxe řadí nejen spor o uspokojení pohledávky v lepší (první) třídě, nýbrž i spor o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky v konkursu (potud Nejvyšší soud odkázal na bod XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a spor o určení, zda pohledávka je co do „pořadí“ pohledávkou za podstatou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005). Ke sporům, jimiž se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty, pak náleží především spory dle §19 odst. 2 ZKV, tj. spory o žalobách na vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a spory o vypořádání společného jmění manželů nebo jiného majetku manželů, je-li některý z nich v konkursu, jejichž příslušnost ke sporům vyvolaným konkursem se podává přímo z dikce §9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř.
Dovoláním otevřenou otázku věcné příslušnosti soudu k řízení o žalobě o náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 ZKV pak Nejvyšší soud – v době po vydání napadeného usnesení – výslovně zodpověděl v rozsudku ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3161/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 119. Tam uzavřel (v řízení vedeném mezi stejnými účastníky), že k projednání a rozhodnutí sporu o náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka ve smyslu §3 odst. 2 ZKV je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud (nejde totiž o incidenční spor).
Tento závěr plně koresponduje s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2683/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2012, pod číslem 70, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1539/2010, v nichž sice dovolací soud otázku věcné příslušnosti výslovně neřešil, ale u přípustného dovolání (u něhož dovolací soud přihlíží k vadám řízení z úřední povinnosti) považoval okresní soudy za věcně příslušné k řízení v prvním stupni. K důvodům R 33/2008 se přitom (byť v jiných souvislostech) přihlásil Nejvyšší soud i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poukazují-li dovolatelé na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 63/2012, v němž dovolací soud zamítl dovolání téhož žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2011, č. j. 1 Cmo 351/2010-333, vydanému rovněž ve sporu o náhradu škody podle §3 odst. 2 ZKV vedeném vůči stejným žalovaným, v jehož důvodech Nejvyšší soud uvedl, že v řízení neshledal vady (tedy ani nedostatek věcné příslušnosti), lze tento závěr považovat za ojedinělé vybočení z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak vyplývá ze shora označených rozhodnutí (především z rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3161/2011, v němž se Nejvyšší soud otázkou věcné příslušnosti výslovně zabýval).
Namítají-li dovolatelé dále, že odvolací soud nepřihlédl „k účelnosti a vhodnosti“ vedeného sporu, pak zcela pomíjejí, že věcná příslušnost soudu patří mezi podmínky řízení. Vadu řízení spočívající v tom, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud, nelze zhojit poukazem na zásadu hospodárnosti řízení. Zatíží-li soud řízení touto vadou, jde v odvolacím řízení bez dalšího o důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), aniž by bylo významné, jak dlouho řízení probíhalo před věcně nepříslušným soudem a jaké důkazy již byly v řízení provedeny.
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním otevřené otázce v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Důvod připustit dovolání proto nebyl dán.
O nákladech řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu