ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.5431.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 5431/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobkyně TRANSFINANCE a. s. , se sídlem v Praze 8, Křižíkova ulice 237/36a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 15272028, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) BOKI, a. s. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26734966 a 2) Ing. B. B. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Revoluční 1082/8, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 326/2013, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 12 Cmo 276/2014-144, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 24. července 2014, č. j. 56 Cm 326/2013-129, jímž Městský soud v Praze nepřiznal žalovaným osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 80/2013 (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13.
V posuzované věci dovolatelé k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedli, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť nerespektuje soudní praxi při osvobození účastníka řízení od soudních poplatků a že řešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Má-li však být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "soudní praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“). Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají.
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. pak v poměrech dané věci nedošlo ani prostřednictvím argumentu dovolatelů, že odvolacím soudem „řešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, když takový požadavek významově neodpovídá žádnému z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. důvody R 80/2013 a R 4/2014).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu