ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.566.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 566/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva STAVBAŘ, družstvo, se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 3 čp. 229, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 00033251, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 2244/38, PSČ 100 00, proti žalovanému BYTOVÉMU DRUŽSTVU DAČICKÉHO 996 + 1009, se sídlem v Praze 4, Dačického 996/7, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63082268, zastoupenému JUDr. Josefem Mrázkem, DrSc., advokátem, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pernerova 293/11, PSČ 186 00, o zaplacení 518 435,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 175/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2011, č. j. 3 Cmo 343/2010-372, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2010, č. j. 19 Cm 175/2000-352, v bodě III. výroku, změněn v bodě II. výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2011, č. j. 3 Cmo 343/2010-372, kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 922,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. července 2010, č. j. 19 Cm 175/2000-352, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 518 435,68 Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení za dobu od 20. července 1996 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení a nákladech státu (body II. a III. výroku).
Šlo o čtvrtý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, když všechny předchozí rozhodnutí zrušil odvolací soud. V pořadí třetí rozsudek ze dne 2. března 2009, č. j. 19 Cm 175/2000-297, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného zrušil usnesením ze dne 3. března 2010, č. j. 3 Cmo 263/2009-338, ve výroku, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 518 435,68 Kč s příslušenstvím s tím, že posouzení promlčení nároku žalovaného soudem prvního stupně bylo s ohledem na ustanovení §388 odst. 2 písm. b/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) chybné. Ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 129 476,64 Kč s příslušenstvím, nabyl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. března 2009 právní moci.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že
1/ Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 647 912,32 Kč jako „přefakturace“ úhrady anuit na splátky úvěru, které žalobce hradil za žalovaného INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, akciové společnosti (dále jen „IPB“).
2/ Žalovaný byl zapsán do obchodního rejstříku ke dni 6. září 1995 poté, co se vyčlenil z (družstva) žalobce.
3/ Mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k „řádnému“ vypořádání všech nároků souvisejících s vyčleněním žalovaného z žalobce.
4/ Dne 14. května 1998 byl mezi žalobcem a žalovaným podepsán částečný delimitační protokol, ze kterého žalovanému vyplynula povinnost ode dne podpisu protokolu platit žalobci splátky úvěru poskytnutého IPB a na žalovaného přešla práva k „nemovitostem čp., k. ú. N., obec P.“.
5/ Fakturou č. 0150 znějící na částku 130 005,76 Kč bez uvedení splatnosti, č. 0249 znějící na částku 129 497,50 Kč bez uvedení splatnosti, č. 0117 znějící na částku 129 476,64 Kč se splatností 24. července 1997, č. 0253 znějící na částku 129 476,64 Kč se splatností ihned a č. 0133 znějící na částku 129 476,64 Kč se splatností ihned požadoval žalobce po žalovaném úhradu jím zaplacených splátek úvěru IPB (faktury byly vystaveny v průběhu let 1996 až 1998).
6/ Žalovaný uplatnil v řízení (poprvé při ústním jednání dne 16. prosince 2004) jako procesní obranu námitku započtení. Takto uplatnil pohledávku za žalobcem ve výši 931 720,60 Kč, kterou posléze zvýšil až na částku 1 367 128,50 Kč. Žalovaným tvrzená pohledávka sestává z nároku na přeplatek na členských podílech ve výši 279 688 Kč podle vyúčtování ze dne 17. října 1996, nároku na dílčí finanční vypořádání ve výši 204 242,60 Kč podle částečného delimitačního protokolu ze dne 27. června 1996, nároku na nezaplacenou splátku úvěru IPB ve výši 130 005,76 Kč podle návrhu žalobce na vypořádání ze dne 27. června 1996, nároku na zůstatek ve fondu oprav a údržby ve výši 416 698,26 Kč podle výkazu o předání aktiv a pasiv ze dne 31. prosince 1995 a nároku na nájemné ve výši 288 600 Kč, které neoprávněně pobíral žalobce za pronájem domů ve vlastnictví žalovaného za září až prosince roku 1995 a dále za roky 1996 až 1998.
7/ Podle znaleckých posudků (znaleckého posudku Aleny Bílkové a revizního posudku znaleckého ústavu ZNALEX) žalobce za žalovaného zaplatil v období od 6. září 1995 do 30. června 1998 částku 518 435,68 Kč.
8/ Ze stejných znaleckých posudků dále vyplynulo, že žalovaný má za žalobcem oprávněné pohledávky v celkové výši 882 836,26 Kč (po odečtení záporného rozdílu mezi provozními náklady a výnosy objektů ve výši 10 455 Kč), které jsou tvořeny částkou 816 698,26 Kč jako zůstatku rezervy na opravy a údržbu objektů vyčleněného družstva, částkou 45 956 Kč jako výší vypořádacích podílů členů vyčleněného družstva, a konečně částkou 30 637 Kč jako kladným rozdílem mezi zálohami na služby a skutečně vynaloženými náklady.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce po vzniku žalovaného co do částky 518 435,68 Kč hradil za žalovaného splátky úvěru vztahující se k nemovitostem, které (dnem 6. září 1995) přešly do vlastnictví žalobce. Žalobci tak vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení dle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Žalobě však ani v uvedeném rozsahu nevyhověl, neboť shledal důvodnou kompenzační námitku žalovaného, pokud jde o částku 882 836,26 Kč. Tyto nároky žalovaného vůči žalobci měl soud prvního stupně za splatné a způsobilé k započtení. Přestože se jedná o pohledávky, které byly promlčeny již v době, kdy žalovaný svůj nárok v řízení poprvé uplatil (na jednání dne 16. prosince 2004), a žalobce vznesl námitku promlčení, podle soudu prvního stupně tato skutečnost nebrání v možnosti přihlédnout k námitce s ohledem na ustanovení §388 odst. 2 písm. b/ obch. zák.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že ani důvodná námitka promlčení nároku žalovaného nepředstavuje absolutní překážku tomu, aby promlčené právo mohlo být soudem uznáno za podmínek uvedených v §388 odst. 2 obch. zák. v rámci obrany. Označené ustanovení tak představuje výjimku z pravidla, že promlčené právo nelze přiznat nebo uznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to výslovně proti všem jeho výrokům. Přípustnost dovolání dovolatel dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel především polemizuje se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž byly pohledávky žalovaného způsobilé k započtení proti dovolatelem v řízení uplatněnému nároku. Tvrdí, že pohledávky žalovaného nejsou splatné, pročež nemohou být uplatněny u soudu (§358 věta první obch. zák.). Podle dovolatele by pohledávka způsobilá započtení „měla být určitá, tj. vyčíslená, a tedy i podložená, tj. v účetnictví věřitele měla jako pohledávka být evidovaná a v neposlední řadě měl by o ní dlužník vědět, tj. měla by mu být zcela jednoznačně známa splatnost pohledávky, tj. jednoznačně určen počátek běhu promlčecí lhůty“.
Dovolatel dále namítá, že žalovaný vůči němu žádnou pohledávku ani nemohl uplatnit. Výše případného vyrovnání, jak „uvažuje“ §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. totiž nebyla známa ani žalovanému. Podle označeného ustanovení, pokračuje dovolatel, je nárok na vypořádání splatný uplynutím šesti měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž došlo k vyčlenění družstva. S ohledem na to, že žalovaný vznikl k 6. září 1995, mělo být k tomuto datu provedeno vypořádání, k čemuž však nedošlo, neboť žalovaný o „tento druh vypořádání nepožádal“.
Přes výše uvedené má dovolatel za to, že splatnost nároku žalovaného na vypořádání nastala uplynutím šesti měsíců do schválení účetní závěrky za rok, v němž došlo ke vzniku vyčlenění nového družstva. Protože účetní závěrka za rok 1995 byla schválena počátkem roku 1996, začala běžet promlčecí doba k vypořádání od počátku druhého pololetí roku 1996.
Dovolatel připouští, že podle §388 odst. 2 písm. b/ obch. zák. může oprávněná osoba i po uplynutí promlčecí doby uplatnit své právo při obraně nebo započtení, avšak namítá, že toto ustanovení nelze v dané věci aplikovat, neboť výše nároku nebyla žalovanému (ani dovolateli) známa. Z toho dovozuje, že žalovaný svou pohledávku nemohl uplatnit před uplynutím promlčecí doby (tj. do konce roku 2000, event. do konce roku 1999, jednalo-li by se o tříletou promlčecí dobu). Má za to, že předpokladem použití ustanovení §388 odst. 2 písm. b/ obch. zák. v posuzované věci bylo, že právo žalovaného „znamená nárok vyčíslený konkrétní částkou určenou k vypořádání (v tomto případě k datu 31. prosince 1995), který by mohl být použit k započtení kdykoli před uplynutím promlčecí doby“. K tomu však podle dovolatel nedošlo, neboť žalovaný své nároky vůči dovolateli nikdy „řádně neuplatňoval (faktury)“.
Dovolatel konečně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho odkazem na ustanovení §404 obch. zák. Má za to, že v dané věci na promlčené právo žalovaného nedopadá §404 odst. 1 obch. zák., nýbrž §404 odst. 2 téhož zákona. Z toho dovozuje, že protinárok žalovaného se považuje za uplatněný až v den, kdy žalovaný v řízení „uplatnil protinávrh“, tj. až na jednání soudu dne 16. prosince 2004.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti nákladovým výrokům, tj. proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, v části, v níž odvolací soud změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolání není přípustné (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněného pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř.
Ve zbylém rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil; není však důvodné.
Dovolatel sice formálně ohlašuje i dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř., v další části dovolání však s těmito dovolacími důvody žádnou konkrétní argumentaci nepojí. Nejvyšší soud tudíž vychází z toho, že jediným dovoláním řádně uplatněným dovolacím důvodem je dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - dále zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadený rozsudek vychází z toho, že žalobce sice v řízení prokázal svou pohledávku za dlužníkem z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 518 435,68 Kč, avšak žalovaný se ubránil námitkou započtení (§98 o. s. ř.), když v řízení bylo prokázáno, že měl za žalobcem započitatelné pohledávky převyšující žalobcovu pohledávku (nejméně ve výši 816 698,26 Kč).
Podstatou dovolací argumentace je zpochybnění závěru odvolacího soudu o tom, že pohledávky žalovaného za dovolatelem byly způsobilé k započtení. Dovolatel především namítá, že pohledávky žalovaného „byly v neurčité výši“ (nebyly „vyfakturovány“ ani vedeny v účetnictví) a že se promlčely „koncem roku 2000, event. koncem roku 1999“.
Podle §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 30. června 2000 (pro věc rozhodném) nájemci nebo vlastníci bytů nebo nebytových prostorů v budově nebo v budovách, popřípadě v domě nebo domech ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva, kteří jsou členy tohoto družstva, mohou rozhodnout o vyčlenění a vzniku nového družstva. Pro platnost rozhodnutí je třeba písemného souhlasu dvoutřetinové většiny všech těchto členů družstva v každé budově, popřípadě domě. Rozhodnutí musí být písemně oznámeno představenstvu družstva. Rozhodnutí lze přijmout nejpozději do 31. prosince 1996. Rozhodnutí nepodléhá schválení členskou schůzí dosavadního družstva (odstavec první). Pro vznik družstva a pro členství v něm jinak platí ustanovení obchodního zákoníku s tím, že členství v dosavadním družstvu se vznikem nového družstva přechází na toto družstvo. Rozhodnutím podle odstavce 1 se dosavadní družstvo nezrušuje (odstavec druhý). Mezi dosavadním družstvem a novým družstvem se provede vypořádání majetku, práv a povinností, které z dosavadního družstva přecházejí na nové družstvo. Nedojde-li k jiné dohodě, přechází na nové družstvo vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům uvedeným v odstavci 1. S přechodem vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům přechází na nové družstvo dnem jeho vzniku souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se této budovy nebo budov, popřípadě domu nebo domů. Vypořádání se provede v poměru součtu vypořádacích podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva. Nárok na vypořádání je splatný uplynutím šesti měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž došlo k vyčlenění a vzniku nového družstva (odstavec třetí).
Podle §388 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby (odstavec 1). I po uplynutí promlčecí doby může však oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže: a/ obě práva se vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, nebo b/ právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou (odstavec 2).
V rozsudku ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2456/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že účelem ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů je zabezpečit, aby v důsledku vyčlenění nového družstva, jemuž dosavadní družstvo nemůže zabránit, nebylo majetkově poškozeno ani dosavadní, ani nové (vyčleňované) družstvo (a tedy ani jejich členové). Pro případ, že mezi dosavadním a novým družstvem nedojde k jiné dohodě, upravuje citované ustanovení jak rozsah majetku, který na nové družstvo přechází (§29 odst. 3 věty druhá a třetí zákona o vlastnictví bytů), tak i poměr, v němž je třeba provést vypořádání (§29 odst. 3 věta čtvrtá zákona o vlastnictví bytů). Výsledkem vypořádání má být stav, kdy majetek, práva a závazky, jež zůstanou dosavadnímu družstvu, a majetek, práva a závazky, jež přejdou na nové družstvo, budou ve spravedlivém poměru. Nedohodnou-li se družstva jinak, určuje zákon jako spravedlivý poměr součtu vypořádacích podílů členů nového družstva a součtu vypořádacích podílů členů dosavadního družstva.
K povaze pohledávky vyčleněného družstva dle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů se pak Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 838/2007. Z označeného rozhodnutí vyplývá, že tuto pohledávku je nutno posoudit podle obchodního zákoníku, přičemž čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení §397 obch. zák. počíná běžet nejdříve od 1. července roku, který následuje po roce, v němž došlo ke vzniku nového družstva (nevyplývá-li ze skutkových zjištění, zda a kdy byla schválena účetní závěrka za rok, v němž došlo k vyčlenění nového družstva).
Promítneme-li uvedené judikatorní závěry do poměrů projednávané věci, nelze než dospět k závěru, že námitky dovolatele zpochybňující možnost obrany žalovaného kompenzační námitkou nejsou důvodné.
Pohledávky žalovaného za dovolatelem dle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů ve výši 816 698,26 Kč vznikly v důsledku vyčlenění žalovaného jako nového družstva z dovolatele. Protože ze skutkových zjištění soudů nevyplynulo, že by se dosavadní a nové družstvo (dovolatel s žalovaným) dohodly na vypořádání (delimitační protokol ze dne 14. května 1998 za takovou dohodu soudy nepovažovaly), nastoupil zákonem upravený způsob vypořádání nároků. Ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů pak zároveň stanoví i splatnost pohledávky, která vzniká buď dosavadnímu či novému družstvu. V dané věci takto vznikla pohledávka novému družstvu (žalovanému) ve výši 816 698,26 Kč, která (s přihlédnutím k tomu, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, zda a kdy byla schválena účetní závěrka žalobce za rok 1995) se mohla promlčet nejpozději 2. července 2000.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že pohledávka žalovaného za dovolatelem existovala již v době vzniku pohledávek dovolatele za žalovaným. Vznik pohledávky, způsob jejího výpočtu a její splatnost je upravena v zákoně a není podmíněna tím, jak se dovolatel mylně domnívá, že oběma družstvům musí být „známa její výše“, že musí být „vedena v účetnictví“ či „fakturována“.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení pohledávek, které se staly splatnými v letech 1996 až 1998. Za tohoto stavu je evidentní, že pohledávky dovolatele za žalovaným a pohledávky žalovaného za dovolatelem se setkaly (byly splatné a zároveň nepromlčené) v letech 1998 až 2000. Po tuto dobu mohl žalovaný své pohledávky uplatnit vůči dovolateli (§358 věta první obch. zák.).
Přestože žalovaný neuplatnil své pohledávky vůči dovolateli v promlčecí době (učinil tak poprvé až v průběhu tohoto soudního řízení dne 16. prosince 2004), nebrání promlčení jeho pohledávek tomu, aby je použil jako obranu v řízení. Odvolací soud správně uzavřel, že stanoví-li §388 odst. 2 písm. b/ obch. zák. jako podmínku použití promlčené pohledávky při obraně nebo započtení, že právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou, není podmínkou použití promlčené pohledávky to, že se tak skutečně stalo. Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2463/2008).
Důvodná není ani poslední dovolatelova námitka. Nejvyšší soud sice sdílí názor dovolatele, že v posuzované věci je nutno aplikovat §404 odst. 2 obch. zák., z čehož vyplývá, že protinárok žalovaného se považuje za uplatněný až v den, kdy byl v průběhu řízení učiněn, tj. 16. prosince 2004. Uvedený závěr však není způsobilý zvrátit správnost závěru odvolacího soudu o důvodnosti kompenzační námitky žalovaného. Jak vyloženo výše, skutečnost, že žalovaným k obraně uplatněná pohledávka je promlčena (na rozdíl od pohledávky dovolatele za žalovaným), v posuzované věci nikterak nebrání tomu, aby mohl být žalovaný s takovou obranou úspěšný.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl se svým dovoláním úspěšný a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. října 2011), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty 518 435,68 Kč) částku 10 380 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2 242,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12 922,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2015
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu