ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.696.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 696/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) J. H. a b) J. K. , společně zastoupených JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, B. Němcové 583/33, PSČ 370 01, za účasti Dřevozpracujícího družstva , se sídlem v Lukavci 9, PSČ 394 26, identifikační číslo osoby 00028631, zastoupeného JUDr. Milošem Profousem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatelů z družstva za neplatné, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1871/2011, 13 Cm 1874/2011, o dovolání Dřevozpracujícího družstva proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2014, č. j. 14 Cmo 73/2013-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. října 2012, č. j. 13 Cm 1871/2011-102, 13 Cm 1874/2011, prohlásil rozhodnutí členské schůze Dřevozpracujícího družstva (dále jen „družstvo“) o vyloučení navrhovatelů za neplatné (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání družstva potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, změnil výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Družstvo podalo proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl toliko následující: „Přípustnost dovolání je dána dle §237 odst. 1 o. s. ř., když vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části.
V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu.
Argument, podle kterého má být právní otázka „dovolacím soudem posouzena jinak“ (ve smyslu „odlišně od posouzení soudů obou stupňů“) významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. opět usnesení sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu