ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.859.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 859/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce F. R., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, proti žalovanému M. H., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 74/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo 505/2014-55, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení ze dne 1. října 2014, č. j. 49 Cm 74/2014-47, jímž Krajský soud v Praze přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 80/2013“ (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že „právní otázka, na jejímž základě bylo rozhodnuto o částečném osvobození v rozporu a rozdílně, než je rozhodovací praxe vyšších soudů“ [potud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 5/2003 a sp. zn. 2 Afs 72/2003 (správně sp. zn. 2 As 72/2003) a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2851/08] a dále že „by měla být tato otázka posouzena jinak“.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“). Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatel v něm nevymezuje ani žádnou konkrétní otázku, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud zabývat, ani blíže neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit (dovolatelem tvrzený rozpor s označenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a rozhodnutím Ústavního soudu požadavku plynoucímu z ustanovení §237 o. s. ř. nevyhovuje, nehledě k tomu, že žádné z těchto rozhodnutí závěry, na jejichž základě by bylo možné usuzovat na nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neformuluje).
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. pak v poměrech dané věci nedošlo ani prostřednictvím argumentu dovolatele, že odvolacím soudem řešená právní otázka „by měla být (…) posouzena jinak“, když takový požadavek významově neodpovídá žádnému z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srov. důvody R 80/2013 a R 4/2014).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu