ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.993.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 993/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Ing. J. M. , zastoupené JUDr. Denisou Řežábkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, U Zvonu 142/11, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) Ing. E. U. , 2) L. U. , 3) Mgr. D. U., 4) V. Ch. a 5) JUDr. J. K. , o zaplacení částky 520.000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4 C 359/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2011, č. j. 18 Co 631/2009-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. října 2009, č. j. 4 C 359/2009-144, jímž Okresní soud Plzeň – jih zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Ing. J. M.) domáhala zaplacení částky 260.000 Kč po první až čtvrtém žalovaných (jako dědicích zemřelého Ing. J. U.a, správce konkursní podstaty úpadce Ing. M. M. – dále též jen „úpadce“) a stejné částky po pátém žalovaném (JUDr. J. K., bývalému zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce) z titulu náhrady škody, kterou jí měli bývalý správce konkursní podstaty a zvláštní správce (stejným dílem) způsobit tím, že při vymáhání pohledávky úpadce ze smluvní pokuty ve výši 1.000.000 Kč (tvořící podle žalobkyně součást společného jmění úpadce a žalobkyně) za jeho dlužníkem DŘEVOKOV, výrobní družstvo (dále jen „družstvo“) v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99 nepostupovali s odbornou péčí.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že správce konkursní podstaty ani zvláštní správce jednáním, které jim žalobkyně klade za vinu (zpětvzetím odvolání podaného úpadcem proti rozsudku krajského soudu vydaného v označeném řízení a následným nepodáním dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu), žalobkyni tvrzenou škodu způsobit nemohli.
Přitom zdůraznil, že zvláštní správce vzal v označeném řízení zpět odvolání podané úpadcem proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. června 2001, č. j. 12 Cm 543/99-62, kterým bylo vyhověno žalobě úpadce o zaplacení sporné pohledávky jen co do částky 200.000 Kč a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, s tím, že soud využil moderačního práva a požadovanou smluvní pokutu snížil na uvedenou částku. Vrchní soud v Praze pak k odvolání družstva rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 4 Cmo 249/2002-108 (jednající na straně žalobce již se správcem konkursní podstaty) změnil ve vyhovující části rozsudek krajského soudu a žalobu i v tomto rozsahu zamítl, shledávaje uplatněný nárok na smluvní pokutu zcela neopodstatněným.
Přehlédnout v daných souvislostech nelze podle odvolacího soudu ani skutečnost, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. prosince 2010, č. j. 42 Cm 83/2004-177, zamítl žalobu úpadce podanou proti stejným žalovaným o zaplacení další částky 520.000 Kč (podanou původně společně se žalobou žalobkyně, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. února 2008, č. j. 42 Cm 83/2004-66, vyloučil k samostatnému řízení), uzavíraje, že správce konkursní podstaty ani zvláštní správce svou povinnost postupovat s odbornou péčí neporušili (a nezpůsobili tedy ani úpadci tvrzenou škodu), když pohledávka z titulu smluvní pokuty, kterou úpadce ve výše označeném řízení (před prohlášením konkursu na jeho majetek) uplatňoval, nemohla vzniknout pro neplatnost ujednání o smluvní pokutě a úpadce by tak nebyl (nemohl být) úspěšný ani v odvolacím řízení ani (v případném) následném dovolacím řízení.
Odvolací soud konečně nepřisvědčil ani výhradám žalobkyně, podle kterých soud prvního stupně nebyl věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí dané věci. Potud odkázal na usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. října 2009, č. j. 4 C 359/2009-143, kterým bylo rozhodnuto o námitce místní nepříslušnosti vznesené žalobkyní a dále na usnesení ze dne 13. března 2009, č. j. Ncp 8/2009-68, kterým Vrchní soud v Praze určil, že k projednání této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále Nejvyšší soud předesílá, že je – v intencích ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Vzhledem ke shora formulovaným závěrům není pochyb o tom, že z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné považovat nelze.
Výhradou, že soudy nižších stupňů neprovedly žalobkyní navržené důkazy (aniž by současně dovolatelka vymezila, v čem má zásadní právní význam takto tvrzené vady řízení – v situaci, kdy soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, podle kterého v jednání, které žalobkyně klade žalovaným za vinu, nelze spatřovat porušení povinnosti správce konkursní podstaty jednat při výkonu své funkce s odbornou péčí – spočívat), stejně jako argumentem, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, dovolatelka uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., které u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá dovolatel k dispozici.
Z výše uvedených důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím dovolatelka rovněž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podmínku existence otázky zásadního právního významu přitom tvrzená vada řízení nezahrnuje již proto, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je (i přes jeho určitou argumentační strohost) zjevné, na čem své skutkové a právní závěry odvolací soud založil (srov. v této souvislosti rovněž důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K té části dovolací argumentace, jež je z obsahového hlediska kritikou hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je právně bezvýznamná rovněž argumentace dovolatelky týkající se nepřiměřené délky soudního řízení v dané věci, jíž dovolatelka nevystihuje žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Ostatně představa, že k nápravě vytýkaného stavu by mohlo dojít tím, že dovolací soud zruší napadené rozhodnutí (příp. i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrátí věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), je zjevně absurdní.
Žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá ani námitka dovolatelky, podle níž k projednání a rozhodnutí dané věci byl v prvním stupni (správně) věcně a místně příslušný Krajský soud v Plzni.
Je tomu tak již proto, že otázku, který soud věc projedná a rozhodne v prvním stupni, konečným (pro všechny soudy i pro účastníky řízení závazným) způsobem rozhodl (lhostejno, zda správně) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2009, č. j. Ncp 8/2009-68 (viz §104a odst. 2 a 7 o. s. ř.). Srov. v této souvislosti též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Oproti mínění dovolatelky šlo přitom o jediné rozhodnutí vrchního soudu, kterým byla v poměrech dané věci otázka věcné příslušnosti řešena.
Navíc závěr, podle kterého spor o náhradu škody způsobené třetí osobě správcem konkursní podstaty porušením povinností při výkonu funkce správce konkursní podstaty není sporem vyvolaným konkursem a občanský soudní řád pro něj věcnou příslušnost krajských soudů v prvním stupni nezakládá (jinak řečeno, k projednání a rozhodnutí takového sporu je věcně příslušný okresní soud), je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2816/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 74).
K určení místní příslušnosti soudu pak srovnej (pro poměry dané věci) ustanovení §11 odst. 1 a §89 o. s. ř.
Zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani výhrady dovolatelky, podle kterých pohledávka, jejíhož zaplacení se úpadce domáhal v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99, patřila do zaniklého a (v rozhodné době) dosud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a úpadce, pročež správce konkursní podstaty úpadce ani zvláštní správce nemohli v označeném řízení (až do okamžiku, kdy bude zaniklé společné jmění manželů pravomocně vypořádáno) „konat jakékoli právní úkony“, tedy nemohli ani vzít zpět odvolání podané úpadcem proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o jím uplatněném nároku.
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2816/2007 vysvětlil, že je-li příslušný majetek sepisován do konkursní podstaty úpadce jako majetek náležející do zaniklého (ať již před prohlášením konkursu nebo přímo prohlášením konkursu), leč dosud nevypořádaného majetkového společenství manželů (nyní společného jmění manželů a dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů), pak až do vypořádání takového majetku správce konkursní podstaty úpadce (jednoho z manželů) logicky nemůže být nadán jinými právy, než jsou ta, jež v době prohlášení konkursu k tomuto majetku náležela úpadci.
V situaci, kdy v možnosti disponovat s řízením, jehož předmětem byla úpadcova pohledávka za třetí osobou (družstvem), nebyl omezen (souhlasem žalobkyně) ani samotný úpadce (k závěru, podle kterého k vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele na to, zda tato pohledávka patří do společného jmění manželů, přičemž druhý z manželů se nestává věřitelem dlužníka ani v případě, že soud při vypořádání zaniklého společného jmění pohledávku přikáže oběma manželům rovným dílem, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010, uveřejněného pod číslem 63/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak ovšem nelze úspěšně dovozovat, že tak nemohl učinit také správce konkursní podstaty (zvláštní správce), který se stal účastníkem takového řízení místo úpadce postupem podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrad dovolatelky, podle nichž na porušení povinností správce konkursní podstaty a zvláštního správce při výkonu jejich funkce lze usuzovat již z toho, že ve věci vedené před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99 nepřezkoumali správnost rozhodnutí (Vrchního soudu v Praze) o zastavení odvolacího řízení v důsledku zpětvzetí (úpadcem podaného) odvolání. Vydání takového rozhodnutí přitom podle dovolatelky bránila okolnost, že dané řízení bylo prohlášením konkursu na majetek úpadce podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) ZKV přerušeno, přičemž bez řádného návrhu na jeho pokračování (za který dovolatelka nemá samotné zpětvzetí odvolání učiněné správcem konkursní podstaty, resp. zvláštním správcem) nebylo možné o zastavení odvolacího řízení rozhodnout.
Jakkoli Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že za návrh na pokračování v přerušeném řízení lze bez dalšího považovat také podání, kterým účastník (oprávněný navrhnout pokračování v řízení) disponuje s řízením nebo jeho předmětem (tedy i podání, kterým účastník bere zpět podané odvolání), když o takových dispozičních úkonech lze rozhodnout jen v řízení pokračujícím, nikoli přerušeném (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2560/2012), v poměrech dané věci nemohou výhrady dovolatelky k postupu správce konkursní podstaty (zvláštního správce) obstát již proto, že z protokolu o jednání před odvolacím soudem ve výše označené věci (viz č. l. 16 – 18 spisu) se podává, že zvláštní správce v jeho průběhu návrh na pokračování v přerušeném řízení (posuzováno podle obsahu) učinil (srov. zejména návrh zvláštního správce, aby odvolací soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí a poté rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, příp. později přednesený návrh zvláštního správce, aby odvolací soud „při dnešním jednání“ věc rozhodl).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu