ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.26.2009.1
MSPH 59 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 26/2009-A-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka M. B. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, PSČ 120 00, o insolvenční m návrhu věřitelů 1/ G. Ch. , bytem XY, 2/ I. S. , bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, PSČ 130 00, a 3/ I. Z., bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Černým, advokátem, se sídlem Praze 2, Balbínova 224/3, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY, o dovolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2008, č. j. MSPH 59 INS XY a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 59 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2008, č. j. MSPH 59 INS XY, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 59 INS XY, 2 VSPH XY, se odmítají.
III. Dovolatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 524,30 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. září 2008, č. j. MSPH 59 INS XY, zamítl Městský soud v Praze (dále též jen „ insolvenční soud “) insolvenční návrh, jímž se věřitelé 1/ G. Ch., 2/ I. S. a 3/ I. Z., domáhali zjištění úpadku dlužníka M. B. M., (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech insolvenční ho řízení (bod II. výroku) a o vrácení složené zálohy třetímu insolvenčnímu navrhovateli (bod III. výroku).
Insolvenční soud - vycházeje z ustanovení §1 odst. 1, §103 odst. 1 až 3 a §105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – se po provedeném dokazování nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací insolvenčních navrhovatel ů, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
A/ K věcné legitimaci první insolvenční navrhovatel ky.
Insolvenční soud vyšel z toho, že první insolvenční navrhovatelka přihlásila do insolvenčního řízení jako splatnou a vykonatelnou pohledávku vůči dlužníku ve výši 1.336 Kč, tvořenou příslušenstvím (10% úrokem z prodlení) pohledávky ve výši 13.360 Kč přiznané N. B. (dále též jen „N. B.“) z titulu náhrady nákladů řízení ve prospěch účtu její právní zástupkyně JUDr. Jany Bartuškové (dále též jen „J. B.“) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č. j. 16 Co 413/2000-17, které nabylo právní moci 16. ledna 2001.
Smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 13.360 Kč, uzavřenou mezi J. B. (jako postupitelem) a první insolvenční navrhovatel kou (jako postupníkem) dne 23. května 2001 (dále jen „první postupní smlouva“) i smlouvu o postoupení téže pohledávky uzavřenou mezi N. B. (jako postupitelem) a první insolvenční navrhovatel kou (jako postupníkem) dne 9. července 2002 (dále jen „druhá postupní smlouva“) měl insolvenční soud za neplatnou ze stejných důvodů, které uvedl Městský soudu v Praze v usnesení ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 98 K XY, jímž pravomocně zamítl návrh první insolvenční navrhovatel ky, třetího insolvenčního navrhovatele a N. B. na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Odtud insolvenční soud dovodil, že na první insolvenční navrhovatel ku nepřešla ani pohledávka, ani její příslušenství.
Uplatněné příslušenství měl insolvenční soud (k dlužníkem vznesené námitce) též za promlčené, odkazuje na tříletou promlčecí dobu uvedenou v §110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), s tím, že u pravomocně přiznaných příslušenství, „což u nákladů řízení nebylo přiznáno“, se promlčují úroky, jejichž splatnost nastala po právní moci usnesení.
Proto insolvenční soud dospěl k závěru, že první insolvenční navrhovatelka není aktivně legitimována k podání insolvenčního návrhu.
B/ K věcné legitimaci třetího insolvenčního navrhovatel e.
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Třetí insolvenční navrhovatel přihlásil do insolvenčního řízení jako splatnou pohledávku vůči dlužníku ve výši 28.894.651 Kč, sestávající z jistiny ve výši 9.075.928 Kč a 18% úroku ve výši 19.818.723 Kč.
2/ Majitelkou přihlášené pohledávky byla původně Banka Bohemia a. s. v likvidaci (dále jen „banka“), která (jako postupitel) uzavřela se společností REALBOHEMIA a. s. (dále jen „společnost R“) jako postupníkem dne 12. listopadu 1998 formou notářského zápisu smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „třetí postupní smlouva“), jejímž předmětem byla pohledávka za dlužníkem dle úvěrové smlouvy z 27. října 1992, s tím, že pohledávka (včetně příslušenství) je zajištěna zástavním právem k označeným nemovitostem v katastrálním území XY a s tím, že se převádí i práva na zajištění pohledávky. O převodu práva „být oprávněným“ z rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. února 1998, č. j. 40 Cm XY, se tato postupní smlouva nezmiňuje.
3/ Společnost R (jako postupitel) uzavřela dne 18. prosince 1998 s třetím insolvenčním navrhovatelem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „čtvrtá postupní smlouva“), jejímž předmětem byla pohledávka vůči dlužníku vzniklá nesplacením úvěru z úvěrové smlouvy ze dne 27. října 1992 a z „běžného účtu č. XY“ ve výši 20.333.445 Kč, zajištěná zástavním právem k výše uvedeným nemovitostem. Podle článku 3 se smlouva stane účinnou dnem splacení úplaty a převádějí se i zástavní práva a veškeré další nároky, „včetně“ rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 40 Cm XY. Poslední splátku na úplatu za postoupení pohledávky zaplatil třetí insolvenční navrhovatel 12. února 1999.
4/ Na základě návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podaného 11. srpna 1999 třetím insolvenčním navrhovatelem jako oprávněným vůči dlužníku jako povinnému nařídil Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 14. prosince 1999, č. j. 23 XY (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2000, č. j. 17 Co XY), k uspokojení pohledávky oprávněného podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 40 Cm XY, ve výši 34.151.702 Kč, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu dlužníka u České spořitelny, a. s.
5/ Podle výpisů z Katastru nemovitostí pořízených k 16. prosinci 1998 a 24. června 1999 bylo vyznačeno zástavní právo ve prospěch banky pro pohledávku ve výši 11 miliónů Kč (nikoli pro její příslušenství).
6/ Návrhem podaným 16. května 2007 se třetí insolvenční navrhovatel jako oprávněný domáhal vůči dlužníku jako povinnému u Obvodního soudu pro Prahu 7 nařízení exekuce pro celou pohledávku přiznanou rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 40 Cm XY, aniž uvedl, že část pohledávky postoupil jiným osobám, které jej zmocnily k vymáhání.
7/ Usnesením ze dne 18. května 2007, č. j. 152 Nc XY, nařídil Obvodní soud pro Prahu 7 exekuci pro pohledávku podle rozsudku označeného pod bodem 4/.
8/ Usnesením ze dne 6. května 2008, č. j. 21 Co XY, zrušil Městský soud v Praze usnesení o nařízení exekuce a vrátil věc k dalšímu řízení, s tím, že třetí insolvenční navrhovatel nedoložil, že je oprávněným z vymáhané pohledávky a zejména je třeba prokázat, zda z „prvotní“ smlouvy (rozuměj z třetí postupní smlouvy) plyne převod práva přiznaného vykonatelným titulem.
Na tomto základě insolvenční soud uvedl, že není jasné, jakou výši pohledávky je třetí insolvenční navrhovatel oprávněn uplatňovat, jelikož mu společnost R postoupila čtvrtou postupní smlouvou pohledávku ve výši 20.333.445 Kč, ale takto nemohlo být postoupeno i oprávnění pohledávku vykonat na základě rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 40 Cm XY. Třetí postupní smlouvou totiž právo z tohoto rozsudku nebylo převedeno na společnost R a nemohlo proto přejít ani na třetího insolvenčního navrhovatel e. Potud insolvenční soud odkázal vedle usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co XY dále na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2882/2005 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Třetí insolvenční navrhovatel (jak sám tvrdí a jak potvrzuje T.) postoupil v průběhu předchozího konkursního řízení (v roce 2000) část pohledávky ve výši 12 miliónů Kč s příslušenstvím T., přitom se současně snaží prokázat, že již v roce 1998 postoupil 20 % pohledávky druhé insolvenční navrhovatelce, která tuto část pohledávky nyní vyčísluje částkou 12.756.963 Kč.
Podle zmiňovaného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze se přitom počítá splatnost pohledávky a tedy i počátek běhu promlčecí lhůty od 30. listopadu 1995 a dlužník vznesl námitku promlčení dle §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Insolvenční soud tak dospěl k závěru, že pohledávka třetího insolvenční ho navrhovatele je promlčena.
C/ K věcné legitimaci druhé insolvenční navrhovatel ky.
Insolvenční soud vyšel z toho, že druhá insolvenční navrhovatelka přihlásila do insolvenčního řízení jako splatnou a vykonatelnou pohledávku vůči dlužníku ve výši 12.756.963 Kč, jako část pohledávky (20 %) přiznané rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 40 Cm XY, sestávající z jistiny ve výši 3.962.422 Kč a 18% úroku ve výši 8.794.541 Kč. Pohledávku z označeného rozhodnutí nabyl v plné výši od původního věřitele společnosti R jako postupitele nejprve třetí insolvenční navrhovatel čtvrtou postupní smlouvou, která měla nabýt účinnosti úplným zaplacením kupní ceny (správně úplaty za postoupení), k čemuž došlo 12. února 1999. Sama druhá insolvenční navrhovatelka pak měla nabýt (jako postupník) označenou část pohledávky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. prosince 1998 (dále též jen „pátá postupní smlouva“), kterou jejím jménem uzavřel bratr J. S. (dále též jen „J. S.“) s třetím insolvenčním navrhovatelem (jako postupitelem).
Insolvenční soud na tomto základě dospěl k závěru, že druhá insolvenční navrhovatel ka pohledávku postoupením nenabyla, jelikož J. S. ji uzavřel jejím jménem, aniž k tomu byl zmocněn (plná moc z 13. října 1998 jej zmocňovala jen k podpisu smlouvy o koupi nemovitosti), nadto v době, kdy nebyla účinnou čtvrtá postupní smlouva (kterou pohledávku nabyl třetí insolvenční navrhovatel ) a kdy mohla být sjednána jen smlouva o smlouvě budoucí ve smyslu ustanovení §50a obč. zák.
D/ K tvrzené pohledávce N. B.
Insolvenční soud uvedl, že s tvrzenou pohledávkou N. B., k jejíž postoupené části se třetí insolvenční navrhovatel již nehlásil, se (konkursní) soud již vypořádal v usnesení z 12. listopadu 2007, č. j. 98 K XY; vzhledem k tomu, že od té doby již k žádné změně zřejmě nedošlo, N. B. se k návrhu nepřipojila a insolvenční navrhovatel é ohledně ní žádné důkazy nenavrhovali, má insolvenční soud za to, že i tato pohledávka je promlčena.
E/ K tvrzené pohledávce bývalého správce konkursní podstaty.
Insolvenční soud uvedl, že pohledávka bývalého správce konkursní podstaty v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 98 K XY ani její výše nebyla dosud pravomocně určena a stejně tak nebylo rozhodnuto, kdo je povinen ji uhradit V. Jelikož návrh na prohlášení konkursu byl zamítnut, nebude patrně povinným dlužník, jak již několikrát judikoval Vrchní soud v Praze.
Insolvenční soud dále shrnul, že insolvenční navrhovatelé se v tomto řízení a zejména v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 98 K XY snaží prokázat, že dlužník je v úpadku, aby se dostali k jeho nemovitostem, takže neustále předkládali smlouvy o postupování částí pohledávek sami sobě navzájem i třetím osobám. Podle soudu tak činili ve snaze zajistit pluralitu věřitelů, přičemž toto jednání hodnotí soud jako šikanu, když tak činili v průběhu předchozího konkursního řízení, třebaže od údajného postupování uběhlo více než 6 měsíců před podáním tohoto insolvenčního návrhu (§143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/); jde totiž o kontinuální činnost insolvenční ch navrhovatelů.
K tvrzení insolvenčních navrhovatel ů, že mají za dlužníkem pohledávky z titulu práva na náhradu škody dle §99 insolvenčního zákona, spočívající v tom, že dlužník včas nepodal insolvenční návrh a řádně neoznačil své věřitele, insolvenční soud uvedl, že jakkoli není vyloučeno, aby výše škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat insolvenční návrh byla určena dříve, než v souvislosti s rozvrhovým usnesením, žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v §99 insolvenčního zákona nemůže uspět, nebylo-li insolvenčnímu návrhu vyhověno; potud insolvenční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005 (toto rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 33/2008“).
I kdyby insolvenční navrhovatelé doložili své splatné pohledávky, je třeba, aby soud osvědčil úpadek dlužníka. Nedošlo-li k pravomocnému zjištění úpadku a prohlášení konkursu, není dána ani odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona. Byla-li by dána odpovědnost dlužníka za škodu ve smyslu §98 insolvenčního zákona a současně by byla doložena pohledávka třetího insolvenční ho navrhovatele, aniž by došlo k osvědčení dlužníkova úpadku splněním podmínky mnohosti věřitelů, nebylo by možné mít tyto pohledávky za splatné (a na jejich základě vyhovět insolvenčnímu návrhu).
Po zhodnocení provedených důkazů tak i nsolvenční soud uzavřel, že dlužníkův úpadek nebyl osvědčen, když ke dni vydání rozhodnutí nebylo zjištěno, že insolvenční navrhovatelé mají za dlužníkem splatnou nepromlčenou pohledávku a že dlužník má více věřitelů. Insolvenční soud dodal, že v občanském zákoníku nenalezl ustanovení, z něhož by mohl dovodit, že jednáním dlužníka proti dobrým mravům se staví či přerušuje promlčecí lhůta. K tvrzení, že dlužník jedná proti dobrým mravům, brání-li se zaplacení jejich pohledávky, nenabídli insolvenční navrhovatel é relevantní důkazy. Pohledávku N. B. považuje soud za promlčenou, pohledávka T. nebyla označena za splatnou a vychází ze stejného právního titulu jako pohledávka druhého a třetího insolvenční ch navrhovatelů a případná pohledávka V. není splatná (a je otázkou, zda směřuje vůči dlužníku).
K odvolání insolvenční ch navrhovatelů a dlužníka (dlužníkovo odvolání směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenční ho soudu ve výroku o nákladech řízení a ve zbývající části je potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z ustanovení §97 odst. 3, §105 a §143 insolvenčního zákona a dovolal se ustálené judikatury. Konkrétně příkladmo poukázal na závěry vyjádřené pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), s tím, že sice byly vysloveny k úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), vzhledem ke shodě řešené problematiky se však uplatní i pro výklad insolvenčního zákona. Podle těchto závěrů nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.
Ohledně pohledávek z titulu odpovědnosti za škodu odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že nebyly doloženy, s tím, že k doložení jejich existence by bylo třeba provést dokazování přesahující meze insolvenčního řízení. Totéž platí i o pohledávkách nově tvrzených v odvolání z titulu odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. (má jít o pohledávku vzniklou údajně nesplněním povinnosti dlužníka informovat pravdivě o svých věřitelích) a podle ustanovení §53 obch. zák. (má jít o pohledávku vzniklou údajně nekalosoutěžním jednáním). Přitom má odvolací soud za velmi nepravděpodobné, že by insolvenční navrhovatel é byli schopni prokázat, že jim vůči dlužníkovi vznikl regresní nárok za to, že byli zavázáni hradit náklady soudního řízení (nároky správce konkursní podstaty), v němž nebyli úspěšní.
U zbývajících pohledávek tvrzených insolvenční mi navrhovateli se odvolací soud ztotožnil s názorem insolvenční ho soudu, že dlužník vznesl důvodně námitku jejich promlčení. K tomu odvolací soud dodal, že u pohledávky první insolvenční navrhovatelky vyšel insolvenční soud správně z ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. a u zbývajících pohledávek z ustanovení §408 obch. zák. (neboť v případě obchodního závazkového vztahu je vyloučena aplikace ustanovení občanského zákoníku vymezujících promlčecí doby, včetně ustanovení §112 obč. zák.). To, že třetí insolvenční navrhovatel opakovaně podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a pohledávku též opakovaně uplatnil v konkursu, nemělo vliv na skončení promlčecí doby po uplynutí 10 let ode dne, kdy začala běžet poprvé.
Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že provádění dalších důkazů bylo za dané situace nadbytečné, a že insolvenční soud nepochybil, když odmítl provedení dalších důkazů navržených insolvenčními navrhovateli.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání všichni insolvenční navrhovatelé, z toho první a druhá insolvenční navrhovatelka posléze společným podáním (A-158).
První a druhá insolvenční navrhovatel ka uvádějí, že dovolání (jímž výslovně napadají i usnesení soudu prvního stupně a jímž obě usnesení napadají „v plném rozsahu“) se opírá o „dovolací důvody“ uvedené v ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují dovolatelky v tom, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem, jestliže odchylně od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zcela pominuly posouzení „kolize námitky promlčení práva a jednání dlužníka v rozporu s dobrými mravy“.
Dovolatelky poukazují na již dříve vyslovené závěry Nejvyššího soudu, podle kterých, jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Potud dovolatelky odkazují na „rozhodnutí“ sp. zn. 33 Odo 561/2006 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007) .
Právě o takový případ v přezkoumávané věci jde, uvádějí dovolatelky. Insolvenční navrhovatelé totiž po dobu mnoha let kontinuálně, soustavně a nepřetržitě vymáhají své pohledávky vůči dlužníku. Skutečnost, že jejich úsilí bylo dosud marné, je způsobena chováním dlužníka, směřujícím ke zmaření možnosti výkonu práva. Soudy nižších stupňů přitom ve svém dosavadním rozhodování nedokázaly chránit práva insolvenčních navrhovatelů, čehož příkladem je deset let trvající konkursní řízení sp. zn. 98 K XY, ve kterém byly jejich pohledávky řešeny celkem pětkrát různými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.
Závěrem dovolatelky uvádějí, že v podrobnostech poukazujících na jednotlivé příklady jednání dlužníka v rozporu s dobrými mravy odkazují na společné podání insolvenčních navrhovatelů z 22. června 2009. Na toto podání pak „v plném rozsahu“ odkazují co do důvodů podaného dovolání.
Třetí dovolatel (jehož dovolání je oním podáním z 22. června 2009, na něž odkazují první a druhá dovolatelka) opírá přípustnost dovolání (jímž výslovně napadá i usnesení soudu prvního stupně a jež směřuje proti všem výrokům obou usnesení) o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. a. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje třetí dovolatel z toho, že oba soudy (podle jeho mínění) rozhodly jinak než Nejvyšší soud ve své judikatuře a v rozporu s hmotným právem.
Konkrétně třetí dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že věcně neprojednal odvolací důvody insolvenční ch navrhovatelů ohledně platnosti jejich pohledávek a pohledávek P. T. a N. B. a nesprávně se ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že pohledávky insolvenční ch navrhovatelů jsou promlčeny. Potud shodně s první a druhou dovolatelkou odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, k čemuž dále poukazuje na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 561/2006 (jde o výše zmíněný rozsudek ze dne 31. října 2007), 25 Cdo 1839/2000 [jde o rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“)], 20 Cdo 2882/2005 (jde o usnesení ze dne 14. března 2006) a nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 (jde o nález ze dne 15. ledna 1997, uveřejněný pod číslem 6/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a I. ÚS 643/04 (jde o nález ze dne 6. září 2005, uveřejněný pod číslem 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Třetí dovolatel uvádí, že jednání rozporné s dobrými mravy, jímž dlužník zmařil uspokojení pohledávek insolvenčních navrhovatel ů a N. B. v exekučních a konkursních řízeních nepřetržitě probíhajících od 4. března 1999, jsou doložena listinnými důkazy ve spise a jejich obsah podrobně shrnuje v dovolání.
Míní, že kdyby dlužník pravdivě informoval soud o svých závazcích, byl by konkurs na jeho majetek prohlášen již v roce 1999 a pohledávky insolvenčních navrhovatel ů by byly uspokojeny z prodeje nemovitosti sepsané (v době, kdy trvaly účinky konkursu vedeného na majetek dlužníka podle zákona o konkursu a vyrovnání) do konkursní podstaty dlužníka.
Dovozuje rovněž, že dlužník potvrdil svůj úpadek 27. září 2007, v prohlášení o majetku v probíhajícím exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 43 Nc XY.
Odvolacímu soudu pak třetí dovolatel též vytýká, že porušil ustanovení §94 odst. 1 insolvenčního zákona, rozhodl-li o odvolání bez jednání, ačkoliv se odvolatelé dožadovali provedení dokazování a namítali, že insolvenční soud upřel druhé dovolatelce a třetímu dovolateli a navrhovateli právo přednést v ústním jednání právní argumenty a závěrečný návrh a nezabýval se návrhem na dokazování a právními argumenty v písemných podáních.
Odvolací soud se podle třetího dovolatele neřídil „skutečností“, že o platnosti pohledávek druhé dovolatelky a třetího dovolatele již dříve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 v exekučním řízení (usnesením č. j. 23 E 847/99-8, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 17 Co XY). Míní, že v tomto rozsahu je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata).
Třetí dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud se nezabýval výtkami proti postupu insolvenčního soudu a neprovedl navržené důkazy, jež by prokázaly, že vykonatelné pohledávky insolvenčních navrhovatel ů byly platně postoupeny a že nejsou promlčeny, jelikož desetiletá promlčecí lhůta dle §110 odst. 1 obč. zák. a §408 obch. zák. neuplynula do dne, kdy byl podán insolvenční návrh. K tomu příkladmo poukazuje na přiznané náklady řízení, úroky do rozsudku soudu a úroky z prodlení dle rozsudku Krajského obchodního soudu č. j. 40 Cm XY. Dodává přitom, že poslední splátka jistiny dle úvěrové smlouvy z 27. října 1992 měla být uhrazena až 1. srpna 2002, takže 10 let od splatnosti ještě neuplynulo. Poukazuje dále na to, že první navrhovatelce rovněž neuplynula desetiletá promlčecí lhůta ohledně částky 13.360 Kč přiznané usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 16 Co XY.
Závěry obsažené v R 52/1998 aplikoval odvolací soud na danou věc nesprávně, čímž porušil §212 o. s. ř. Nesprávně též dovodil, že k prokázání pohledávek dle §420 obč. zák. je třeba rozsáhlého dokazování, jelikož všechny důkazy o tom, že dlužník nesplnil povinnost pravdivě informovat soud a správce konkursní podstaty, jsou obsaženy ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 98 K XY, příčinná souvislost vyplývá přímo z ustanovení §12a odst. 2 ZKV a výše škody je dána rozsahem pohledávek přihlášených insolvenčními navrhovatel i v konkursním řízení. Stejně tak jsou (dle dovolatele) dány všechny „elementy“ odpovědnosti dlužníka za škodu vůči druhé dovolatelce a třetímu dovolateli z titulu nekalosoutěžního jednání, neboť dlužník jednáním v rozporu s dobrými mravy získal zdarma nemovitost (označený dům), nezaplacením soudem přiznaných pohledávek, kdežto insolvenční navrhovatel é zaplatili za svou nemovitost (označený dům), kterou na trhu konkurují dlužníku, tržní cenu. Dlužník tak získal (jednáním v rozporu s dobrými mravy) nekalou konkurenční výhodu. Třetí dovolatel dále v dovolání podrobně odůvodňuje existenci své pohledávky a pohledávky druhé dovolatelky.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 8. června 2009 (tj. naposledy ve znění zákona č. 458/2008 Sb.).
Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovolání výslovně napadají i usnesení insolvenčního soudu a obě usnesení napadají v plném rozsahu (ve všech výrocích).
Již v usnesení ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněném pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž v podrobnostech odkazuje), Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání a řízení o takovém podání musí být zastaveno). Nejvyšší soud tudíž řízení o dovoláních zastavil (dle §104 odst. 1 o. s. ř.) v rozsahu, v němž směřovala proti usnesení soudu prvního stupně.
V rozsahu, v němž dovolání směřovala proti té části prvního výroku usnesení, kterou odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustná podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřovala proti té části prvního výroku usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí insolvenčního návrhu, je Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustná.
Učinil tak proto, že potud dovolání mohou být přípustná jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam).
Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám lze závěr o nepřípustnosti dovolání blíže rozvést následovně:
I. K dovolání první a druhé dovolatelky.
Výkladem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:
1/ Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62).
2/ Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126).
3/ Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž po mnoho let ustálena v závěru, podle kterého samotné podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně pohledávky, kterou navrhovatel konkursu (je-li jím věřitel) „doložil” (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na tomto základě pak Nejvyšší soud k výhradě, podle níž je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, odkazuje především na důvody R 59/2004. Tam na dané téma uzavřel, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Závěr odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení dlužníkem není v rozporu s dobrými mravy, je s touto ustálenou judikaturou (i s „nálezovou“ judikaturou Ústavního soudu na dané téma) v souladu a odpovídá též obecnému právnímu principu „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), jak na něj ve vazbě na §3 odst. 1 obč. zák. odkázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2917/2011 a k němuž se ve své rozhodovací praxi opakovaně hlásí Ústavní soud.
Kdyby první a druhá dovolatelka vskutku po mnoho let „kontinuálně a nepřetržitě“ vymáhaly pohledávky za dlužníkem, nemohlo by (až) po deseti letech dojít k promlčení těchto pohledávek.
II. K dovolání třetího dovolatele.
K výhradě třetího dovolatele, podle níž je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež k této otázce shrnul pro stejnou námitku první a druhé dovolatelky. Také u tohoto dovolatele platí, že napadené rozhodnutí je souladné s R 59/2004 (i nálezovou judikaturou Ústavního soudu na dané téma) a odpovídá též obecnému právnímu principu „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva).
Pro všechny tři dovolatele lze shrnout že insolvenční navrhovatelé (coby předchozí navrhovatelé konkursu podle zákona o konkursu a vyrovnání) se především měli ohledně svých pohledávek chovat tak, aby v situaci, kdy návrh na prohlášení konkursu nevedl ke stavení běhu promlčecí doby, zajistili, že nedojde k promlčení pohledávek, dokud je nebudou moci přihlásit s účinky podání žaloby (srov. §20 odst. 8 ZKV). Kdyby v tomto ohledu oni sami dbali ochrany svých práv, nemohlo by jakékoli chování, jímž dlužník bránil prohlášení konkursu na svůj majetek nebo zjištění svého úpadku, přivodit (po deseti letech) promlčení pohledávek insolvenčních navrhovatel ů (v rovině závěrů obsažených v R 59/2004 nelze říci, že žádný z insolvenčních navrhovatelů promlčení „nezavinil“).
K dalším námitkám třetího dovolatele dále platí, že nejsou-li insolvenční navrhovatel é schopni doložit své splatné pohledávky za dlužníkem, není důvod zkoumat, zda dlužník je v úpadku (a zda případně sám porušuje povinnost podat insolvenční návrh).
Závěr odvolacího soudu, že jiné (než vykonatelné) tvrzené pohledávky insolvenčních navrhovatelů jsou sporné a bylo by o nich zapotřebí provést dokazování přesahující meze insolvenčního řízení, je pak plně souladný ze závěry, jež na dané téma zformuloval Nejvyšší soud pro insolvenční poměry zejména v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“).
Vytýká-li třetí dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl další důkazní návrhy k osvědčení pohledávek insolvenčních navrhovatel ů, pak tím jen potvrzuje, že šlo o pohledávky sporné, jež podkladem pro zjištění dlužníkova úpadku být nemají (R 14/2011).
Názor, že část pohledávek se měla stát splatnou až v roce 2002, vychází z jiného skutkového stavu věci (než ze kterého vyšly oba soudy) a ve skutečnosti popírá výsledky nalézacího řízení o pohledávce, jež vyústilo v rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze z 10. února 1998.
Na otázku promlčení příslušenství pohledávky pak odpovídá (souladně s napadeným usnesením) např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněné pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Závěr, že rozhodnutí vydané ve vykonávacím (exekučním) řízení nemá ve vztahu k pohledávce vykonávané podle exekučního titulu účinky překážky věci pravomocně rozhodnuté (lhostejno, zda se týká dalšího postoupení vykonávané pohledávky), jelikož potud nejde o rozhodnutí „ve věci samé“, je závěrem triviálním [daným povahou vykonávacího (exekučního) řízení] a důvod připustit dovolání pro účely jeho přezkoumání též není dán.
Nejvyšší soud dodává (v reakci na další podání účastníků řízení, učiněná po uplynutí lhůty k podání dovolání), že při posouzení přípustnosti dovolání vycházel (stejně jako by tomu bylo při věcném přezkumu dovolání) ze skutkového stavu věci, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Přihlédnout v dovolacím řízení k později nastalým skutečnostem mu totiž zapovídá ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., §224 odst. 1 o. s. ř., §146 odst. 2 větu první o. s. ř. (co do zastavení řízení) a §146 odst. 3 o. s. ř. (co do odmítnutí dovolání), když procesní zavinění na zastavení řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně je na straně insolvenčních navrhovatel ů a dovolání insolvenčních navrhovatel ů proti rozhodnutí odvolacího soudu byla odmítnuta, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 8. července 2009, když další reakce dlužníka na další podání dovolatelů již dovolací soud nemá za účelně vynaložený náklad dovolacího řízení), která podle ustanovení §9 odst. 1, §7 bod 3., §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2010, činí (z tarifní hodnoty 5.000 Kč) částku 1.000 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 273 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 1.573 Kč, k jejíž úhradě dlužníku zavázal Nejvyšší soud každého z dovolatelů rovným dílem.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 2. dubna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu