ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.107.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 107/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné L. V., roz. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2014, č. j. 7 To 280/2014-268, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. 6. 2014, č. j. 2 T 11/2014-175, byla obviněná L. V. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byla podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozenou společnost K. Plzeň, s. r. o., se sídlem v Plzni, Manětínská č. 1543/69, soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněné Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 7 To 280/2014-268, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Rokycanech ze dne 11. 2. 2014, č. j. ZK 61/2014-13, pro skutek, že „dne 24. 3. 2013 v H., ul. D., okres R., v úmyslu získat finanční prostředky uzavřela smlouvu o půjčce se společností K. Plzeň, s. r. o., na úvěr ve výši 15.000,- Kč, který se zavázala splatit ve 12 měsíčních splátkách po 2.029,- Kč, ač v té době věděla, že její příjem ve výši 12.800,- Kč nestačí na úhradu předešle uzavřených závazků a současně pokrytí životních potřeb její rodiny, zejména stravy, nákladů na bydlení a služeb spojených s užíváním bytu, v rozporu se skutečností uvedla, že další její půjčky představují výdaj toliko 5.000,- Kč, přestože v dané době její další měsíční splátky činily částku 11.679,- Kč, což při sjednávání smlouvy o půjčce obchodnímu zástupci zatajila, hotovost ve výši 15.000,- Kč převzala dne 24. 3. 2013, poté uhradila jedinou splátku 2.029,- Kč dne 20. 4. 2013, žádnou další splátku neuhradila, načež dne 28. 6. 2013 podala ke Krajskému soudu v Plzni insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení č. j. KSPL 54 INS 18289/2013-A-1, čímž poškozené společnosti K. Plzeň, s. r. o., se sídlem v Plzni, Manětínská č. 1543/69, způsobila škodu ve výši min. 15.000,- Kč“ , jímž měla spáchat přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že skutek označený v návrhu na potrestání není trestným činem. Jeho rozsudek nabyl právní moci dne 30. 9. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.)
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal následně dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněné L. V. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel připomněl, že podstatou návrhu na potrestání v projednávané věci byl trestní postih jednání obviněné, které spočívalo ve vylákání půjčky od společnosti K. Plzeň, s. r. o., s vědomím neschopnosti půjčku podle sjednaných podmínek řádně splatit vzhledem k již existujícím dalším závazkům. Dále poukázal na to, že odvolací soud po doplnění dokazování v rámci veřejného zasedání zjistil, že obviněná i její manžel si ve stíhaném období opakovaně půjčovali peníze od dalších osob, zejména od rodičů obviněné, kdy takto získané peněžní prostředky používali na úhradu splátek z předchozích půjček a na své živobytí. Slyšení svědci zároveň shodně potvrdili, že peníze, které předali obviněné a jejímu manželovi, považovali za půjčku, a nikoli za dar. Dovolatel proto odvolacímu soudu vytkl, že uvedené finanční prostředky nesprávně považoval za další zdroj příjmů, který měl obviněné L. V. umožnit úhradu půjčky od poškozené společnosti K. Plzeň, s. r. o. Přitom podle soudu právě tato okolnost měla objektivně zavdat pochybnosti o naplnění znaku úmyslného zavinění v jejím jednání, či je dokonce přímo vyvrátit.
S takovým hodnocením důkazního stavu dovolatel zásadně nesouhlasí. Odvolací soud podle jeho názoru pochybil především v tom, jestliže půjčky od příbuzných osob považoval za takový příjem, s nímž mohla obviněná do budoucna reálně počítat. Má za to, že předmětné půjčky byly co do své podstaty naopak příjmy nejistými, odvislými od budoucích nepředvídatelných okolností, nezávislých na vůli obviněné ale na proměnlivých schopnostech a možnostech osob blízkých. Za podstatné považuje dovolatel rovněž to, že obviněná velmi dobře věděla o špatné finanční i majetkové situaci jak své, tak i svého manžela, a přesto oba v inkriminovaném období každý za sebe uzavřeli další smlouvu o půjčce. Přitom jim muselo být jasné, že nebudou moci ani z prostředků v rámci společné domácnosti a z majetku ve společném jmění manželů takový závazek podle sjednaných podmínek splnit. Pokud bylo argumentováno tím, že P. V. se snažil získat zaměstnání ve Spolkové republice Německo, dovolatel k tomu poznamenal, že z výpovědi jmenovaného ve veřejném zasedání vyplynulo, že jednal toliko s pracovní agenturou z W. Zajištění pracovního místa tak neměl vůbec jisté. Obviněná navíc uváděla, že měl manžel tímto způsobem získat příjem minimálně 20.000 Kč měsíčně, tedy příjem jen nepatrně vyšší oproti příjmu 17.900 Kč měsíčně, kterým do té doby disponoval. Zároveň připustila, že i tak by se musela obrátit na rodiče, aby jí pomohli. Na budoucí schopnost manželů V. uspokojit všechny své věřitele nebylo možno podle dovolatele usuzovat ani na základě tvrzení svědka V., že má ve vlastnictví dům s pozemkem v odhadní ceně 1.530.000 Kč. Tyto nemovitosti totiž byly zastaveny ve prospěch nebankovní společnosti S. I. z důvodu nesplácení jiného úvěru. V každém případě případný výtěžek z jejich prodeje by po umoření dluhu mohl být předán právě P. V. a nikoli obviněné. Proto ani tento případný zdroj nepředstavoval příjem, s nímž by mohla reálně počítat.
Za výše popsaných okolností lze podle dovolatele jednání obviněné považovat za lehkomyslnost, jak to ve svém rozhodnutí učinil odvolací soud. Zároveň je v něm ovšem nutno - s ohledem na souhrn všech shora popsaných souvisejících okolností - spatřovat i srozumění ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy úmysl nepřímý k trestnému činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud přesto obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání, zakládá jeho rozhodnutí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném správném posouzení skutku.
Proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.; 1. podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 7 To 280/2014, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 1 T 79/2008; 2. podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; 3. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil dovolatel souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřila obviněná L. V., která především vyslovila souhlas se závěry obsaženými v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Je přesvědčena, že skutek uvedený v návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Rokycanech nebyl trestným činem. Mezi ní a společností K. Plzeň, s. r. o., se jednalo o ryze soukromoprávní vztah. Poukázala na to, že poškozená společnost se dlouhodobě zaměřuje na poskytování nízkých půjček v rozmezí cca od 10.000 Kč do 25.000 Kč „rizikovým“, tedy sociálně slabým dlužníkům, kterým například banky vzhledem k jejich finanční situaci již nepůjčují. Půjčky jsou poskytovány bez předchozího zkoumání příjmových možností dlužníků a bez jakéhokoli zajištění. Podnikatelské riziko, že dlužník nebude řádně splácet, které v tomto segmentu trhu přirozeně existuje, společnost kompenzuje vysokým ziskem z každé půjčky a také výraznými smluvními sankcemi za porušení smlouvy. Sama obviněná měla za půjčených 15.000 Kč splatit celkem 26.508 Kč. Pokud by byl dlužník dostatečně solventní a jeho finanční situace by nebyla vysloveně špatná, neměl by si důvod od společnosti K. Plzeň, s. r. o., velice drahou půjčku brát. Zástupkyně společnosti svědkyně T. pak sama ve své výpovědi před soudem uvedla, že údaje o výdajích obviněné do smluvního formuláře nejprve vyplnila a teprve poté jej přivezla a předložila obviněné k podpisu. Pokud by se skutečně jednalo o „podstatné skutečnosti“, jistě by se svědkyně o solventnost obviněné předem zajímala a teprve pak by rozhodné údaje do formuláře doplnila. Standardní způsob podnikání společnosti K. Plzeň, s. r. o., byl mimo jiné zjištěn i z výpovědi svědkyně V. F. u odvolacího soudu. Z výše uvedeného je podle obviněné evidentní, že svým jednáním nemohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu nejen po subjektivní, ale ani po objektivní stránce, když především nikoho neuvedla v omyl, protože žádné podstatné skutečnosti při uzavírání smlouvy nezamlčela. Mezi jejím jednáním, majetkovou dispozicí společnosti K. Plzeň, s. r. o., a jejím obohacením tak nebyla dána ani příčinná souvislost. Společnost navíc při uzavření smlouvy nepostupovala podle §9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy věřitel je povinen posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, o který se jednalo i v této věci, dříve, než k uzavření smlouvy přistoupí. Pokud tak neučiní, je smlouva neplatná. Kromě toho podle obviněné nebylo prokázáno, že by od počátku jednala v úmyslu půjčku nesplácet. Měla jednak svůj měsíční příjem ze zaměstnání, dále počítala s příjmem manžela, který se měl ještě zvýšit, a dále jí vypomáhali rodiče a sestra. Peníze poskytované rodiči přitom nebyly „typickými půjčkami“, ale mnohdy se z nich staly dary. Případně je měla vracet až ve chvíli, kdy to bude možné. Kromě toho obviněná upozornila na to, že manžel vlastnil nemovitost, jejíž hodnota výrazně převyšovala dluh, který byl zajištěn zástavním právem k této nemovitosti. Manžel jako svědek před soudem přitom vypověděl, že počítal s tím, že pokud by obviněná neměla prostředky na úhradu dluhů, resp. dluhů ve společném jmění manželů, použije výtěžek z prodeje nemovitosti k tomuto účelu. O tom se společně domluvili ještě předtím, než si u společnosti K. Plzeň, s. r. o., půjčila.
Podle obviněné navíc věřitel postupoval v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, když k ochraně svých subjektivních práv soukromoprávní povahy zvolil levnější a rychlejší cestu podání trestního oznámení s tím, že teprve v případě neúspěchu se bude své pohledávky domáhat občanskoprávní cestou. Soukromoprávní stránku věci a princip ultima ratio však soud prvního stupně i dovolávající se nejvyšší státní zástupce zcela ignorují.
Protože dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl rozhodnutím soudu druhé stupně v posuzované trestní věci naplněn, obviněná uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. z a m í t l jako nedůvodné. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tř. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, kterým byla obviněná zproštěna návrhu na potrestání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolání nejvyššího státního zástupce se v zásadě opírá o argumenty, které lze z hlediska použitého dovolacího důvodu považovat za právně relevantní .
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině připomenout, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (§138 odst. 1 tr. zákoníku).
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba zároveň připomenout, že trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným (§15 tr. zákoníku). K naplnění znaku zavinění jako subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již od počátku, zde v době uzavírání půjčky, jednal v úmyslu vypůjčenou věc (v daném případě peníze) buď vůbec nevrátit či je nevrátit ve smluvené lhůtě, anebo jednal alespoň s vědomím, že tak nebude moci učinit. V případě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v němž podle názoru dovolatele obviněná jednala, se vyžaduje, aby pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Také při srozumění pachatele se způsobením následku nesmí ovšem chybět prvek vůle, neboť srozumění je vlastně rovněž formou chtění (v právní nauce srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová: Základy trestní odpovědnosti, nakladatelství Orac, vydání první, 2003).
Trestní zákoník v §15 odst. 2 dále stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Předmětné ustanovení má podstatný význam i pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s ním. Skutečný vztah lhostejnosti k následku ( tzv. pravá lhostejnost ) k naplnění volní složky nepřímého úmyslu v zásadě nepostačuje. Půjde typicky o situace, kdy není dán ani nejslabší volní vztah pachatele k následku v podobě nezaplacení půjčky; tedy pachatel s ním není srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jeho jednáním nedojde. V tomto smyslu je nutno pravou lhostejnost řadit spíše do rámce vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i když nejde o typický případ záporné vůle pachatele, tj. „nechtění“ při uvedené formě nedbalosti.
Z hlediska objektivní stránky trestného činu podvodu je s ohledem na povahu věci namístě nejprve poznamenat, že podvodného jednání ve formě zamlčení podstatných skutečností (jež bylo státním zástupcem vytýkáno obviněné) se dopustí ten, kdo neuvede jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného, resp. jiné podváděné osoby; tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k vydání věci nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) vůbec nepřistoupila, případně by plnila za podstatně méně výhodných podmínek pro toho, který podstatné skutečnosti zamlčel. Přitom mezi omylem podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou tato osoba provede, vzniklou škodou a obohacením pachatele (popř. jiné osoby) musí být vždy dána příčinná souvislost. Vůči právnické osobě se jedná o podvod za předpokladu, že pachatel vylákal majetkové hodnoty, o které se na její úkor obohatil, od jiné fyzické osoby , která měla možnost s nimi disponovat a kterou za tím účelem uvedl v omyl, resp. využil jejího omylu nebo neznalosti podstatných skutečností (k tomu v judikatuře přiměřeně srov. NS 26/2004-T 634).
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s teoretickými východisky uvedenými v předcházejících odstavcích.
V prvé řadě je zapotřebí poukázat na to, že dovolatel při své argumentaci zcela odhlíží od důležitého skutkového zjištění soudu, podle něhož svědkyně R. T., která zprostředkovávala uzavření inkriminované smlouvy s obviněnou L. V. za poškozenou právnickou osobu - firmu K. Plzeň, s. r. o., ve své výpovědi připustila, že příslušný formulář vyplnila sama, tj. bez asistence obviněné. Přitom jí bylo známo, že obviněná má trvající závazek z dosud nesplacené půjčky vůči společnosti Provident, kterou zastupoval právě manžel svědkyně. Ten jí ostatně obviněnou doporučil jako klientku, s níž jinak nejsou žádné problémy. Svědkyně nedokázala říct, zda se obviněné ptala či neptala na případné jiné půjčky, které splácí. Ve své výpovědi naopak uvedla, že při jednání s obviněnou vycházela výhradně z doporučení manžela v tom směru, že V. jsou „kvalitní klienti“, kteří řádně splácejí. V tomto smyslu se ostatně vyslovila i svědkyně V. F., z jejíž výpovědi odvolací soud při hodnocení důkazů rovněž vycházel. Vyplynulo z ní, že pro společnost, která se zaměřovala na osoby sociálně slabé a do jisté míry „rizikové“ zákazníky, nebyla aktuální finanční situace klienta nijak zásadní. Pokud tedy odvolací soud nevzal po zhodnocení provedených důkazů za prokázané, že jednáním obviněné byly vůbec naplněny zákonné znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně zamlčení podstatných skutečností v příčinné souvislosti s následně uskutečněnou majetkovou dispozicí poškozeného, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout.
Stejný závěr pak platí i pro posouzení otázky subjektivní stránky projednávaného trestného činu (přečinu), tj. zavinění ve formě úmyslu na straně obviněné. Odvolací soud k této otázce rovněž doplnil dokazování a na jeho základě vyšel ze skutkového zjištění, že obviněná veškeré své předchozí půjčky splácela a v rozhodné době se mohla spoléhat nejen na příjem svůj, ale i na příjem manžela ve výši cca 17.000.- Kč měsíčně, přičemž smlouvu se společností K. Plzeň, s. r. o., uzavírala též po jeho předchozím ujištění, že v případě neschopnosti rodiny půjčku splácet je zde ještě možnost prodeje nemovitosti v jeho vlastnictví, jejíž hodnota výrazně převyšovala výši jejich závazků; a také při vědomí toho, že v kritických situacích jí v minulosti pravidelně vypomohli se splácením dluhů rodiče.
Při takto zjištěném skutkovém stavu bylo sotva možno bez pochybností dovodit, že by obviněná od počátku jednala v (nepřímém) úmyslu poskytnutou půjčku nesplácet. Jinými slovy, že v době uzavírání smlouvy nemohla počítat s žádnou konkrétní (reálnou) okolností, která by jí umožnila půjčku řádně a v dohodnutém termínu splatit, a pro případ nezaplacení s tím byla srozuměna. Jak Nejvyšší soud již naznačil výše, podstatou srozumění pachatele se vznikem následku relevantního z pohledu trestního práva (např. způsobení škody na cizím majetku) je jeho aktivní volní vztah , kdy v situaci, že od počátku nemůže reálně spoléhat na okolnosti, které by mohly možnému následku zabránit, jedná způsobem, který následek přivodí. Nejde však o to, zda pachatel nepočítal s tím, že vzniku následku zabrání vlastními silami. Je-li například zjištěno, že dlužník při uzavírání smlouvy o půjčce na základě předchozích zkušeností a dosavadních zvyklostí spoléhal i na finanční výpomoc od členů rodiny pro případ, že ji sám nebude schopen splácet, nelze v jeho jednání - bez dalšího - spatřovat podvodný úmysl. Takovou formu zavinění nelze dovozovat jen z toho, že dlužník a priori nepředpokládal, že by si v budoucnu opětovnou finanční výpomoc u osob blízkých také již nemusel zajistit.
Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo jím vytýkanými vadami.
Vzhledem k tomu, že dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možno z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler