ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1140.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1140/2015 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. F. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 25/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 64/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 3 T 64/2013 , byl obviněný Ing. F. D. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacetičtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestnou činností. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit na náhradě škody poškozené společnosti E 3 Energie Effizenz Experten GmbH, se sídlem Eugen-Bolz-Strasse 5, 74523, Schwäbisch Hall, Spolková republika Německo, částku ve výši 119.597 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 25/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 3. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tomu uvedl, že nebyl ze strany poškozené společnosti řádně obeznámen s tím, že byl odvolán z funkce jednatele, nebyl vyzván k odevzdání účetních dokladů ani platebních karet a o odevzdání veškerého majetku společnosti s ním nikdy nebyl sepsán předávací protokol. Takové jednání podle obviněného nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, a pokud došlo k nějakým finančním nesrovnalostem, měly být řešeny dohodou nebo občanskoprávním sporem. Pokud byla věc řešena v trestním řízení, došlo k porušení zásady ultima ratio. S odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpjn 303/2014 obviněný namítl, že ve věci nemělo být vedeno zkrácené přípravné řízení, soud měl věc vrátit státnímu zástupci k došetření, aby případně mohlo být zahájeno jeho trestní stíhání podle §160 trestního řádu a on měl zachováno právo stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2015, č. j. 9 To 98/2015-525, zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělila, že vyjádření zašle po seznámení se se spisovým materiálem. K dnešnímu dni však dovolací soud takové vyjádření neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Ing. F. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu Brno-venkov netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám velmi podrobně analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. To se týká i zcela obecně formulované námitky o porušení principu ultima ratio, jejíž opodstatněnost staví obviněný výhradně na vlastní verzi skutkového stavu věci, která je ovšem odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani žádnému z dalších dovolacích důvodů, jež jsou obsaženy v ustanovení §265b trestního řádu, pak neodpovídá namítané porušení práva na obhajobu v důsledku toho, že ve věci se konalo zkrácené přípravné řízení ve smyslu §179a a násl. trestního řádu, ačkoli pro tuto formu přípravného řízení údajně nebyly splněny zákonné podmínky. K tomu zcela nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jakékoli překročení lhůty pro konání zkráceného přípravného řízení uvedené v §179b odst. 4 trestního řádu samo o sobě neznamená zpochybnění zákonnosti provedení zkráceného přípravného řízení jako celku, pokud jinak byla dodržena další ustanovení o vedení takového řízení a byla zachována práva obviněného na obhajobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1542/2014). S ohledem na procesní situaci, která nastala v nyní posuzované věci obviněného, není tento závěr v rozporu ani se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 303/2014, na které obviněný odkázal. Navíc Okresní soud Brno-venkov zde rozhodoval ještě dříve, než byla soudní praxe usměrněna zmíněným stanoviskem. Přitom u obviněného nemohlo dojít ani k jím namítanému porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť vyjma určitého překročení lhůty uvedené v §179b odst. 4 trestního řádu nebylo nijak dotčeno právo obviněného na obhajobu či jiná jeho procesní práva.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného Ing. F. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu