ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1190.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1190/2015 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o dovolání podaném A. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 10 To 188/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 51/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 17 T 51/2014 byl A. F. uznán vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené sbíhající se trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání, které bylo proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podáno A. F., a o odvolání státního zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 10 To 188/2015, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal A. F. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný A. F. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve namítl, že v jeho věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a jejich hodnocením ze strany soudů. Dále uvedl, že předmětnou dopravní nehodu přinejmenším z části nezavinil, když zásadní příčinou této nehody bylo jednání poškozeného, který bezdůvodně, zřejmě v důsledku mikrospánku či nevěnování pozornosti řízení, vyjel svým vozidlem do jízdního pruhu obviněného, přičemž tato okolnost byla v řízení před soudy znalecky prokázána, nicméně nenalezla odpovídající odraz v právní kvalifikaci skutku a tím i ve výši trestu. Případný podíl jednání obviněného na zavinění nehody a smrtelného následku tak nelze přeceňovat. Soudy rovněž vycházely z nesprávných skutkových zjištění stran průběhu nehodového děje, zejména ohledně rychlosti vozidla obviněného před nehodou. Popis skutku nesprávně obsahuje údaj o rychlosti „ nejméně 148,5 km/h “, přestože v odůvodnění rozsudku a ze znaleckého posudku znalce Ing. Rozlivky vyplývá, že nárazová rychlost mohla být pouhých 134 km/h. Takový nesoulad je přitom v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Rychlá jízda je však uváděna v popisu skutku mezi údajnými příčinami nehodového děje, přičemž překročení povolené rychlosti o pouhé 4 km/h jistě nelze za takovou příčinu považovat. Oba znalci z oboru dopravy se navíc shodli, že skutečnou rychlost vozidla obviněného nelze spolehlivě určit. Taková nesprávnost skutkových zjištění a vnitřní rozpornost mezi výrokem a odůvodněním dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný dále podotkl, že soudy nezohlednily míru vybočení vozidla poškozeného, když tato okolnost vyplývá ze znaleckého posudku, fotodokumentace i plánku místa nehody, přičemž poškozený měl tímto porušit svoji povinnost řidiče ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Poškozený nadto ani nedodržel předepsanou rychlost 80 km/h. Podle skutkových zjištění soudů nebylo ani možné spolehlivě potvrdit nebo vyloučit, zda byl poškozený při jízdě připoután. Obviněný rovněž poukázal na nedostatky spočívající v nedostatečných skutkových zjištěních zapříčiněných nedostatečným zajištěním důkazů orgány přípravného řízení, v důsledku čehož znalec nemohl místo řádně ohledat a obviněný tak byl zkrácen v právu na obhajobu. Stran nesprávnosti právního posouzení skutku namítl, že skutek měl být kvalifikován nanejvýš podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nikoli podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jelikož posuzovaný případ nedosahuje závažnosti „ hrubého porušení “ zákonů o bezpečnosti dopravy, nýbrž nanejvýš „ porušení důležité povinnosti “ uložené podle zákona. Obviněný zároveň podal návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 10 To 188/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 17 T 51/2014, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby byl stíhaný skutek posouzen jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který předně uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, jimiž obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů a z nich učiněná skutková zjištění. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nelze se ztotožnit s námitkou stran rychlosti, kterou obviněný v kritickou chvíli jel. Mezi údajem 148,5 km/h a hodnotou 134 km/h v okamžiku střetu faktický rozpor není, a to s odkazem na závěr soudu, že obviněný v kritický okamžik zpomalil, přičemž rychlost 134 km/h vozidlo dosahovalo až v okamžiku nárazu do vozidla poškozeného. Pokud obviněný zpomaloval, je jasné, že mezi maximální rychlostí a rychlostí v okamžiku střetu musí být rozdíl. K námitce ohledně vrypů na vozovce uvedl, že tyto vozidlo poškozeného zanechalo až po nárazu a nelze tak usuzovat na konkrétní polohu vozidla před nárazem. K alternativním skutkovým závěrům obviněného přitom v dovolacím řízení přihlížet nelze. Stejně tak polemiku stran použití bezpečnostních pásů poškozeným státní zástupce neshledal důvodnou. Za obsahově relevantní však lze považovat námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil znak „ hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy “. K tomuto nejprve uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou, když v jeho výrokové části absentuje výslovné vyjádření konkrétních norem, jejichž hrubého porušení se měl obviněný dopustit. Přitom jelikož jde přímo o znak přisouzené skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je třeba, aby tyto byly ve skutkové větě uvedeny. K tomu však doplnil, že sama tato formální vada by nemusela nutně vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Rozdíl mezi „ hrubým porušením zákonů o bezpečnosti dopravy “ podle §143 odst. 3 tr. zákoníku a „ porušením důležité povinnosti “ podle §143 odst. 2 tr. zákoníku spočívá v intenzitě vztahu mezi porušenou povinností a potencialitou způsobení následku chráněného trestním zákoníkem. Praxe v případě §143 odst. 3 tr. zákoníku dovodila např. situaci, kdy pachatel v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí řídí vozidlo, u kterého nefungují brzdy. Na tomto příkladě je patrný rozdíl mezi porušením důležité povinnosti a hrubým porušením . V případě nepřiměřené rychlosti a v podnapilém stavu totiž pravidelně dochází k výraznému riziku, že dojde k nehodě a může dojít ke smrti, přičemž se jedná o porušení důležité povinnosti . Oproti tomu, pokud pachatel za takové situace navíc řídí vozidlo s nefunkčními brzdami, je riziko smrti v případě nepřiměřené rychlosti fakticky nevyhnutelné. Aplikováno na nyní předkládanou věc tedy lze dospět k názoru, že se o hrubé porušení nejednalo. Teprve v případě, kdy by k překročení povolené rychlosti a požití alkoholu přistoupilo porušení další povinnosti, bylo by možné uvažovat o tom, že se obviněný dopustil hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy. Závěr o takovém porušení však z rozhodnutí soudů nelze učinit. Nadto státní zástupce uvedl, že se soudy nedostatečně vypořádaly s vlivem spoluzavinění poškozeného na právní posouzení jednání obviněného, v čemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1145/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 674/2014, z nichž lze dovodit, že spoluzavinění poškozeného může mít vliv na právní posouzení jednání pachatele z hlediska posouzení míry jeho povinností, tedy z hlediska okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že vozidlo poškozeného přesáhlo do jízdního pruhu obviněného, přičemž tato okolnost se podílela na vzniku nehodového děje. Lze tedy usuzovat, že toto určité spoluzavinění poškozeného rovněž zpochybňuje závěr, že by obviněný hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy podle §143 odst. 3 tr. zákoníku. Státní zástupce podotkl, že se neztotožňuje s námitkou obviněného stran překročení povolené rychlosti poškozeným, neboť vyšší rychlost poškozeného by paradoxně znamenala nižší střetovou rychlost obou vozidel. Taková okolnost je tedy bez významu pro právní posouzení jednání obviněného. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 10 To 188/2015, zrušil, dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci přitom některé uplatněné dovolací námitky obviněného směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení části důkazů (zejména stran posouzení míry vybočení vozidla poškozeného anebo otázky, zda byl poškozený připoután) či nedostatečné zajištění důkazů příslušnými orgány, a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pokud obviněný namítá rozpor mezi údajem 148,5 km/h uvedeném ve skutkové větě a hodnotou 134 km/h v odůvodnění rozsudku, tak mezi těmito Nejvyšší soud neshledal nesoulad, když první pojednává o rychlosti vozidla, kterým jel obviněný v podnapilém stavu, a druhý pak vyjadřuje nejnižší možnou nárazovou rychlost do vozidla poškozeného. Jak totiž uvedl sám obviněný, před kritickým okamžikem sundal nohu z plynu, tudíž jeho vozidlo mělo zpomalovat. Údaj 134 km/h navíc soudy vzaly v potaz v duchu zásady in dubio pro reo , když skutečná nárazová rychlost mohla být mnohem vyšší (až 164 km/h). K námitce nedodržení předepsané rychlosti poškozeným Nejvyšší soud pouze podotýká, že tato okolnost je sama o sobě bez významu pro právní posouzení jednání obviněného. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud není povolán ani k přezkumu, jakou mírou vozidlo poškozeného zasahovalo do jízdního pruhu obviněného, a nemůže tak činit úsudky nad rámec skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud dále připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce obviněného stran jednání poškozeného jako zásadní příčiny nehodového děje lze uvést, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně oba ve věci činní znalci uvedli, že ke střetu vozidel došlo v levém jízdním pruhu a shodně uzavřeli, že úhlové rychlosti obou vozidel nenasvědčují tomu, že by některé z nich těsně před střetem výrazným způsobem měnilo směr či rychlost. Znalec rovněž uvedl (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), že tvrzení obviněného, že vůz poškozeného náhle vybočil do levého jízdního pruhu, je technicky nepřijatelné, neboť pohyb by se v takovém případě odvíjel zcela odlišně. Soud prvního stupně výslovně uvedl (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně), že vycházel z varianty pro obviněného nejpříznivější, když zohlednil i určité spoluzaviněné poškozeného. Zároveň však přihlédl k tomu, že se znalci shodli na tom, že úhlové rychlosti obou vozidel nenasvědčují tomu, že by některé z vozidel těsně před střetem výrazným způsobem měnilo směr či rychlost. Dle znalce Ing. Rozlivky navíc není možné určit, jakým způsobem a jak dlouho se vozidlo řízené poškozeným pohybovalo za středovou čárou v levém jízdním pruhu. Soud prvního stupně dále podotkl, že obhajoba obviněného, že střet zavinil výlučně poškozený tím, že náhle změnil směr jízdy, byla spolehlivě vyvrácena závěry znaleckého posudku Ing. Winklera. Soud poté ve svém rozhodnutí (str. 8) jasně a srozumitelně uvedl, že zohlednil spoluzavinění poškozeného, byť jej nemohl jakkoli přecenit. Námitce obviněného stran jednání poškozeného jako zásadní příčiny nehodového děje tak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Nejvyšší soud rovněž s ohledem na námitky obviněného posuzoval, zda je právní kvalifikace podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku přiléhavá na danou situaci, resp. zda by jednání obviněného nemělo být kvalifikováno podle ustanovení §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný v tomto uvedl, že jeho jednání nedosahuje závažnosti „ hrubého porušení “ zákonů o bezpečnosti dopravy, nýbrž nanejvýš „ porušení důležité povinnosti “ uložené podle zákona. Trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li takový čin proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony. Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně lidského života, přičemž spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem. Nejvyšší soud zároveň podotýká, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
Hrubým porušením zákonů ve smyslu §143 odst. 3 tr. zákoníku je intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, přičemž musí jít o závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Míra intenzity porušení zákonů obviněným v dopravě je přitom zjevně a nepochybně vysoká. Obviněný svým jednáním porušil řadu ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a to zejména jeho ustanovení §5 odst. 2 písm. b), které mu zakazuje řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo jiné návykové látky, dále ustanovení §18 odst. 1, 3, které stanoví rychlostní limit pro řízení vozidla, stejně jako ustanovení §4 písm. a), b) a §5 odst. 1 písm. b), která ukládají povinnost při provozu na pozemních komunikacích neohrozit život, zdraví nebo majetek jiných osob, řídit se pravidly silničního provozu a věnovat se plně řízení vozidla. Obviněný tedy svým jednáním porušil předmětné dopravní předpisy hrubým způsobem, přičemž stěžejní je zde míra intenzity takového porušení, nikoli samotný počet porušených ustanovení dopravních předpisů. Intenzita, s níž obviněný porušil uvedená ustanovení, zcela zřejmě dosáhla takové úrovně, jakou vyžaduje ustanovení §143 odst. 3 tr. zákoníku. Ze strany obviněného tak rozhodně nešlo jen o běžné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích.
Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný z nedbalosti způsobil smrt jiného proto, že hrubě porušil zákon o dopravě, a dále vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobil takovým činem dopravní nehodu a větší škodu na cizím majetku, přičemž tyto závěry jsou dokazovány jak znaleckými posudky, tak i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. nedošlo, když dovolatelem uplatněné námitky z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také dále o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu